ANATOMIE HUDBY II

Anatomie hudby II aneb nezkrotnost tónů

Květen 2008

Při ranní „konfrontaci“ s mými nosiči mě napadlo pokračovat v hudební anatomii. Zároveň jsem si uvědomil, že motivace k psaní je shodná s minulým rokem. Tak tedy dnes je 21. května 2008 a venku zase prší, tedy aspoň ve Zlíně, a to intenzivně už od včerejšího dne.

Vítejte, moji věrní čtenáři, a nejen vy, co jste četli první koláž mých tradičních myšlenkových pochodů, ale i všichni milovníci hudby a nejrůznějších článků. To, že se situace na scéně rok od roku mění, je přirozené, a proto bych to dnes rád vzal trošku víc zeširoka a nestavěl žádné ortodoxní barikády, protože současná doba jde ve stopách individuálních změn, a to nejen v gothické hudbě. V minulosti jsem psal o gothic rocku nebo synthi popu v článcích „Gothic rock stále žije“ a „Novoromantismus žije“, taky jsem trošku zafilozofoval v minulé „Anatomii hudby“ a v neposlední řadě propojil svou lásku k poezii přes kouzelnou fikci v „Gothických zpovědích“.
Zkušenost mi napovídá, že jak lidská kreativita, tak i bohužel lidská hloupost nezná hranice, což může být paradoxně motivací pro další z mých článků. Často přemýšlím, jaká bude budoucnost hudby, ale asi je zbytečné se tím zaobírat. V každém případě ne všechno, co hýbe dnešním hudebním průmyslem, jsem schopen respektovat a už dlouho se mi nepodařilo ze současné tvorby něco označit za zcela převratné, nebo dokonce revoluční, i přestože jsem se snažil věnovat větší a častější pozornost aktuálním stylovým hlavolamům, které pro mě už nejsou tak neřešitelné a jsou, dá se říct, i víc předvídatelné. Nejsem přímým zastáncem brilantních instrumentálních výkonů ani kytarových exhibicí, ale jednoznačně mě vždy oslovovalo v jistém směru určité novátorství a originalita, a to ať už v gothic rocku, metalu, nebo V punku atd. Ani nevím, zda se moje rekonstrukce dá začít pěkně popořádku. A proč taky. Tak zkusím psát tak, jak mě to napadne, i když si nejsem zcela jistý, zda tahle pitva hudebních názorů bude to, co chcete slyšet právě vy, co čtete můj článek. Na druhou stranu to může i vyvrátit názory o takzvané neobjektivitě například vůči mladším čtenářům.
Post punkové a gothic rockové soubory z konce sedmdesátých a ze začátku osmdesátých let jako Siouxsie and The Banshees, Bauhaus, Christian Death, Sisters of Mercy,Fields of The Nephilim, The Mission jsem mnohokrát vyzvedával právě a především pro svou originalitu a neotřelost, ta ale může být v různých stylech a obdobích. Člověk je zvídavý tvor a jako takový se rád otevře i jiným zajímavým tónům a já, i když mě klasický gothic rock, dá se říct, oslovuje nejvíc, jsem měl to štěstí, že jsem prostě prošel popem, metalem, industriálem a dalšími styly. Jsem fanouškem hudby tak nějak komplexně a ze všeho si vyberu něco, co mi sedí a přijde mi pro dané období inovační a něčím zajímavé. Mám hodně rád rock´n´rollový zvuk Motorhead.

I když Lemmy drhne už čtyřicet let to samé, člověk tak může říct - to jsou Motorhead. Stejně jako když Venom následně v roce 1982 definovali jako první styl black metal (1982), tenkrát ještě hodně načichlý rock´n rollem "motorové hlavy". I druhá řadovka Fields of The Nephilim - The Nephilim (1988), jmenovitě necelá čtyřminutová skladba Phobia, mi evokuje motorheadovské nálady. Countryman Karel v sobě v tomhle syrovém songu tenkrát nezapřel bluesmana Lemmyho. Dá se říct, že dodnes mám rád ve všem určitou ryzost hudebních materiálů s dávkou vlastní osobnosti. Samotného mě těší, pokud se dají mé články identifikovat, v tom by měla taky spočívat ta ryzost. A to ať už jde o literární tvorbu, nebo o hudební tvorbu.

Všichni mají na světě své místo a své poslání. Já bych asi zřejmě nikdy nebyl podnikatel přes auta, vstávám i usínám s hudbou a provádím neustále „anatomii“ hudby a posuzuji různé styly, dekády a vlny. Jak už jsem naznačil, poslouchám široké spektrum stylů a v průběhu roku se mi mění nálady, jako asi každému, takže zmšna repertoáru není výjimkou. Vždyť máme tolik možností. V minulosti jsem byl taky, dá se říct, víc stylově ovlivnitelný a pendloval jsem od stylu ke stylu. V dobách, kdy byly tábory metalistů a depešáků, jsem byl uprostřed. I když s tradiční nostalgií vzpomínám jak na synthpopvá léta za zvuků Ultravox, Visage, A-ha, tak i na trash metalovou německou trojku Kreator, Destruction, Sodom. Trash metalový Sodom byl nasáklý rock´n rollem, ale taky punkem.
A dnes jsou skoro všichni na stejné lodi, samotní darkmetaloví Moonspell zbožňují depešáky a to přitom vyrůstali na Mercyful Fate, Celtic Frost, Bathory, ale také českých Masters Hammer nebo Root.

Když si například pustím album Wolfheart od portugalských čarodějů Moonspell, tak slyším, zvláště pak v závěru alba, takový kompromis mezi Sisters of Mercy a Bathory z období Blood Fire Death (1988).
Hudba má obrovskou sílu a vliv na samotného člověka, ať už jde o brutální kvílení black metalových kytar á la Mayhem nebo Darkthrone, tak i trýznění duší ve stopách death metalu, například amerických Deicide, Morbid Angel atd. Koncem 80. let se metaloví stoupenci mračili na své synth popové soky a fuckovali něco o disku a v následujících letech vznikala alba jako Werk 80, dnes už i druhý díl od Atrocity, kteří sami stáli u zrodu německého death metalu a následně dělali coververze na Duran Duran, Camouflage, Tears For Fears atd. Chci tím říct, že hudba je nevyzpytatelná a každý s ní naloží po svém, zrovna jako já se svým článkem pro vás, a někdo později narozený třeba pochytí nějakou informaci. Možná se i snažím trošku jako by naznačit, že když má interpret svůj ksicht, má svým způsobem eso v rukávu. Přijde mi i celkem originální slučovat neslučitelné, například švédská death metalová stálice Edge Of Sanity, která se svým workoholickým zpěvákem a skladatelem Danem Swanem nabalovala v průběhu následujících let na svá alba jak art rockové nálady ve stylu Pink Floyd, Genesis, King Crimson, tak i gotičtější polohy. A v jejich podání to znělo opravdu originálně a přitom bez komerčnějších záměrů. Dan Swano potom realizoval nespočet svých projektů, za všechny jmenujme alespoň art rockově laděný Nightingale, kteří jsou nedílnou součástí mé sbírky.
Vraťme se na skok do minulosti. Koncem 80. let minulého režimu vládla dnes už ironická hesla „metal letí světem, disko patří dětem“ nebo „heavy metal disko smetal“, Smích. Byly tábory punkerů á la HNF, Svobodná Europa a taky zástupci novoromantiků typu Oceán, Precedens. Dnes už metalisti nezbrojí, což je sice dobře, ale trošku mě mrzí, že se prostřednictvím například současných trendových emo metalových kapel ztratilo kouzlo protestantského hardcoru nebo trash metalu, ale to je zase věc názoru. Tohle jsou prostě v tuhle chvíli mé osobní pocity.
V každém období bylo něco víc módní. Ale v 80. letech toho bylo opravdu hodně, ať už gothic rock, punk, novoromantismus, tak i například glam metal a načančaný rock typu Kiss, Alice Cooper, Whitesnake, W.a.s.p., Cindirela, Dokken Motley Crue, Ratt, Guns´n´Roses atd. a začátkem let devadesátých zase grunge ze Seatlu.
A všichni vyměnili kůži a ženské šaty za kárované flanelky a pouštěli si až do zbláznění Nirvanu, Pearl Jam, Stone Temple Pilots atd. Z tohoto období se mi hodně líbila kapela Alice In Chains.Vlastně když to tak všechno shrnu, asi bych se neměl zlobit ani na dnešní emo příznivce, ale tomu já už příliš rozumět nechci, přesto chápu, že je stále těžší vymyslet v hudbě něco nového, v síti nového milénia, kdy zní i gotika tak negoticky a prosviští kolem vašich uších jak tryskáč, ale to je prostě vývoj a mnohdy je rychlejší než naše sledovanost. Vzpomeňme, jakým vývojem prošel například kdysi postpunkový Killing Joke - punkem, synth popem, industriálem, metalem - ale jsou zatraceně dobří. Nezkrotnost tónů se v tomhle případě vyplatila.
Píši tady taky trochu záměrně páté přes deváté, aby tady byla pointa nezkrotnosti slov. Udělat z momentálních myšlenek za hodinu článek není jen tak a sám jsem zvědavý, co z toho zase vyleze. Ještě bych rád světu sdělil, že co se týká metalu, tak jsem milovníkem kapely Voivod, řekl bych, že nic zajímavějšího se na kovové scéně nikdy nikomu už nepodařilo zopakovat. Stále kupuji a sbírám nová alba. Ta kombinace trash metalu, psychadelie, punku a vesmírných zvuků, tak ta je originální,včetně výjimečných textů a obalů. Vůbec jsem si všiml, že dost inklinuji k psychedelické hudbě, ať už to jsou některé partitury od Christian Death, Killing Joke, Bauhaus, Alien Sex Fiend, Deadchovski, Celtic Frost, Voivod, Insania atd. Hodně se mi líbí kombinace stylů například na albu Outside (1995) od Mr. Davida Bowieho, ale od tohoto pána se mi líbí prostě všechno. Dost jsem se bavil, když jsem psal recenzi na Prophecies (1996) od Christian Death, protože jsem recenzi na ni nikde neviděl. Byla to výzva. Přemýšlím nad recenzí The Cult (1994), skvělá kombinace hard rocku, psychadelie, grunge, dirty rocku.

Záměrně si vybírám složitější věci, protože se k nim dá vždycky vracet a stále v nich objevujeme něco nového, takovou nezkrotnost tónů. Tak jako v životě.

Autor: Bob Lučan