Jednou je vám už tolik let, že je vám vlastně jedno, kolik vám je. S některými lidmi je docela příjemné mluvit, jsou pořád stejní, takže nemusíte příliš přemýšlet nad tím, co řeknete, protože už dopředu znáte reakci. Možná jsem ten typ, co musí stále něco řešit, co ho stále něco deprimuje.

U mě má psychická bolest hned několik úrovní, které se neustále k mojí smůle rozšiřují. Je to sice kruté, ale posunuje mě to paradoxně dál. Sice vyřizovat něco na úřadech nebo chodit do nějakých kurzů proto, abych se zdokonalil, by pro mě bylo nejspíš až za onou pomyslnou hranicí bolesti, ale kdo ví...

V 80. letech jsem byl ještě v pubertálním věku a myšlenky se míchaly v podivnou kaši, která nebyla ani slaná, ani sladká, ale byla má. Poslouchal jsem tenkrát plno muziky z vinylů a MC kazet a do toho četl knížky autorů, které si dnes už ani nepamatuji, asi nebyli příliš dobří. Bolest - ta je jiná, tu cítíte za každých okolností, někdy vás přepadne, když to nejméně čekáte. I když jsem si v 90. letech už ujasnil hudební priority, nebylo to až tolik platné. Doba dospělosti byla hodně o chlastu a akcích. Vytříbení zkušeností přišlo až po třicítce. To už člověk ví, jak a co na něj působí a jakou má na to on reakci. Horká krev se zchladí, strasti a žárlivost hodíte za hlavu, začnete se takříkajíc mít víc rád. Vlastně už ani nemusíte tolik chlastat, protože po ránu máte takové „bolesti“, jako kdybyste měli kocovinu pořád. Absolutní abstinence z vás neudělá hrdinu, ale spíš zbabělce, co neumí své špičky kontrolovat. Po roce 2000 jsem začal mít hluboce zakořeněnou nenávist v tuhle dobu, hodně jsem to začal ventilovat psaním článků. Psal jsem je sice celé 90. léta, ovšem po novém miléniu jsem zkušenosti zúročil na médiu zvaném internet.

Images_5

Dost mě štve, že svoji mysl nemám nikdy tam, kde bych ji právě chtěl mít. Včera jsem otevřel okno, byl tam hlouček výrostků, dětí asi mezi 12 až 15 lety, hlasitě pokřikovaly nejen na mě, ale i do dalších oken „zalez pičo, zamrdejte se do toho bytu vy čuráci“. Bolest tady byla opět palčivá až za očima. Pamatuji se, že byla doba, kdy jsme měli ke starším lidem úctu, kdy respekt byl přirozený. Tyhle děti se narodily už v době takzvané „demokracie“, kdy pro ně už nemuselo být nic svaté. A rodiče padají na hubu, aby ty spratky uživili. Tahle daň za svobodu je pro mě příliš velká. A co je to vlastně svoboda, tohle? Líbí se vám? Tak si ji pohlaďte... cítíte, jak je chladná? Já dnes už vnímám svět především vnitřně a musím říct, že jsem ho budoval dlouhá léta, čekám na modrou oblohu a málokterá žena mi voní jako dřív. Už pomalu vystupuji ze zimy do jara. S lidmi mi stačí menší kontakt, vím, že každý kdo píše, musí čelit i kritice. Například někdo vás napadne za to, že jste „socialista“, velmi humorné, přitom stačí tak málo, nenavštěvovat určitý server, nebo jistý profil. Rád provokuji a ukazuji kapitalistům, jak nedemokratičtí jsou tím, že napadají opoziční reakce. Myslím, že v posledních letech, respektive hlavně měsících, se nám znatelně odhalila odvrácená strana svobody! Přesto všechno mohu říct, bolest je dobrá a já se stále učím a vyrovnávám s životem potulného básníka, pacienta psychiatrie, anarchisty, socialistického revolucionáře, myslitele, gotika. Já stále vedu válku se systémem až do vyčerpání a skrytě doufám, že tu a tam má slova rozrazí některé ty dveře poznání sebe sama. Letos mám 40 let a vím, že budu zase o kousek dál......... Bob Lučan

Hodnocení: nejlepší 1 2 3 4 5 odpad

Facebook Twitter