Dotek melancholie srpen 2012
I sebeefektivnější článek může a většinou i musí mít reálný podklad. Jsem si jistý, že se rozměry mého psaní nezměnily, ale stále se o určitý kus někam, neznámo kam, posunují, což je pro mé vědomí zcela nepostradatelné.
Několik posledních pár týdnu jsem se uzavřel ve své pracovně a usilovně psal články pro Web DekadenteMorfin. Musíte se odpoutat od FB, Mailů a dokonce na čas i od Přátel a Rodiny, jste odkázáni jen na sebe a své myšlenky a já jich měl letos na konci léta skutečně hodně. Částečně jsem se také snažil oprostit od přemýšlení nad tou zvrácenou politikou, jako tomu bylo v článku Dotek Pesimismu a vracel jsem se pomalu, ale jistě tam, do mého mystického světa, kde je mojí duši nejlépe. Takže tenhle článek je takovým sametovým protipólem toho zmíněného, za kterým si ovšem důrazně stojím i s odstupem času.
Web DekadenteMorfin je někdy jako spící Medvěd, ale jak se probudí, je z něj skutečná Továrna na dekadenci za doprovodu hudebního opojení. Je zde k mání pohled na Melancholický dotek hudby ať už gotické, alternativní, doomové, industriální nebo třeba black metalové. Je to takový Undergroundový Chrám plný pohanského ruchu a anarchistické nestability okázalých, saténových obřadů Undergroundu. Teď musela jít i Foŕa na FB stranou.
Múza mě líbala po celém těle tak vášnivě, až jsem omdléval. Plazivá filosofie mě bičovala a Ďábel mě donutil oprášit Pentagram. Dotek melancholie přišel nečekán a nezván, překročil můj práh jako nemoc, která musela přijít. Jako výzkum mého chápání, taková zkouška inferna. Vosk z rouhající svíce kape na vaše svědomí. Ráno jsem měl sucho v krku, jazyk se mi nemohl odlepit od patra, žaludek na vodě, přesto mě prázdná hlava poháněla kupředu, byl to ten dotek melancholie, který jako by mi našeptával, hele Bobe, jseš Dekadent, mohli bychom jít něco udělat. Mé podivínské Já přikývlo. Jakože už jsem dlouho netvořil, ptám se toho svého druhého Já jako laskavého ducha. Tak nějak! Tahle vnitřní věta mě hnala až sem a na jeden zátah jsem napsal deset poměrně dlouhých článků. Byla to taková paranormální motivace, ta mi vždycky radí i sestavovaní slov, které mohou mnohdy působit jako rébus, ale jak vidíte, ženou mě stále dál.
Já Vás slyším tam Vzadu, říkáte: “Ten člověk musí být blázen!?” “Jak se opovažujete rušit moji přednášku o melancholii” Jááá totiž... “No jak se jmenujete?!” Jmenuji se realita! Takové ošklivé jméno a to se opovažujete přijít s tímhle jménem do třídy DekadenteMorfin?! Omlouvám se... Nechci Vás diskriminovat “mladíku, ale odedneška se jmenujete Představivost. Ano, Pane. Budu tedy vaše představivost. "Dobrá tedy a za domácí úkol máte rozluštit tenhle článek" Bob Lučan
2025 ©