Memoáry Dekadentovy tvorby Červen 2016
Ani nevím, jaká je má nejstarší vzpomínka. Jako kluk jsem měl tolik myšlenek, že by zaplnily celou galaxii. Vlastně jsem si vždy našel něco, z čeho jsem byl následně určitou dobu nadšený. Mezitím si ale i matně vzpomínám na zvláštní tmu, na pocit, který je něco jako smích i pláč zároveň. Už jako kluk jsem přemýšlel, jaké to bude umřít a co bude pak. Dodnes sebou tu a tam házím v posteli, když mi vyvstane na mysl, že z nicoty vzniklo vše. V hlavě mám výkřiky z dětství, které se rozléhají ještě dnes. Ten pocit je zdánlivě podobný tomu jako když sedíte v čekárně u zubaře a nejste si jistý, jak to dopadne. Dnes jsem hrozně moc chtěl napsat nějakou povídku, protože mě k tomu motivuje plno nových postřehů, snů i nevtíravých myšlenek. Přesto to dopadlo zcela jinak, popisuji spíše bdělost pocitů. Takže sebereflexivně ty myšlenky potlačuji v sobě, protože inteligence ve větší míře může dostat člověka do maléru. Potom tedy nezbude nic jiného, než napsat suchý článek, který splyne s dalšími, které už jsem psal. Každý, kdo mě trochu zná ví, že nejsem ten typ, co by mu stačilo k životu se rozpývat nad slevovými kupóny nákupních katalogů nebo plkat o fotbale. Mám tiskařské myšlenky, které jsou paradoxně pro běžné komunity lidí neuchopitelné. Původně jsem tam chtěl napsat jiné slovo jenom proto, že se mi líbilo, ale zjistil jsem, že by to nedávalo smysl. Na psaní je krásné to, že se ho stále učíte. Občas se zpozoruji, že většinou nemohu psát dlouho jednu věc a odchyluji se od tématu. Jaká bude tedy moje nejproslulejší úvaha zatím nevím, ale jedno vím jistě: tohle jsem já. Bob Lučan