Nepochopené Moudro
Květen 2012, Pouze pro DekadenteMorfin
A zde máme ticho uzavřeného společenstva. Můžeme přijít k otevřenému prostranství, kde obejmeme stíny nesvatou náručí. Vidím Boha, má nesmělý pohled tolik čistý a stále zasněný jde ke mně. Ohnivý vůz veze zákeřné do starých cel, které se nachází na druhé straně města. Chci věřit v nějakou víru. Vize budoucnosti má mlhavé obrysy. Ti vězni mají šanci, jen pokud propojí jejich vizi zrezivělý růženec, jsou to cestovatelé vlastními dušemi. Jejich duševní rány se nechtějí léčit. Touha po poznání byla tolik hluboká, nedalo se odolat lesku jehly. Můj mozek je sice nechápe, ale hlasy v mé hlavě křičí, namlouvají mi něco o prohnilém umění a truchlivé dekadenci. Tím chci říct, že bych chtěl cítit mnoho lásky, ale už nevidím poctu ve vzrušení. Ti vězni, co do cel kdysi dávno šli, jsou jen mojí duchovní útěchou. Stínové osoby odčiňující v mé mysli trpké hříchy. Život je mým úhlavním nepřítelem, život je oplzlý šašek, život je jako prázdné zrcadlo, jenž nemá co odrážet, přesto je tolik nádherný. To my Lidé jsem udělali z víry kšeft. Myšlenky jsou jedna z těch vzácných věcí, které nám onen život nabízí, je to nepochopené moudro. Tak rád bych ovládal sám sebe, mnoho let už se to učím. ...
Autor: Bob Lučan
2025 ©