ANATHEMA - od doom metalu, přes art rock až po atmosférický pop. ...
Přiznám se, že ani nevím, kde mám začít. Tahle skupina vznikla už v 90. roce v Liverpoolu původně pod názvem Pagan Angel, poté se stabilní jménem Anathema, které souboru zůstalo dodnes. První EP deska The Die 1991 a už tenkrát úspěšná další EP deska Crestfallen 1992, jež vyšla na značce Peaceville, se nesly v duchu death metalu, který byl v té době na vrcholu a v podstatě ve svých úplných počátcích neminuly tenkrát ani další soubory jako byly například My Dying Bride, Paradise Lost, Amorphis, Sentence nebo mí oblíbení Tiamat. Všechny tyhle party byly death a doom metalem ovlivněny a postupem času se jejich tvorba systematicky proměnovala.
Nejinak tomu bylo i u britské Anathemy, která po ryze skvělých doom metalových albech Serenades 1993.
a Pentecost III 1995, na kterých ještě působil první zpěvák Darren White, jehož tehdejší vokál dával muzice těžký sabbathovský sound, který byl v dané době i inspirován doom metalovými průkopníky Trouble. O nich se na našem blogu rovněž celkem obsáhle zmiňuji.
Darren White se po odchodu z Anathemy údajně pohyboval nějaký čas v Indii a po příjezdu založil svoji kapelu The Blood Divine, od které vlastním dvě alba, a v současnosti má Darren kapelu nazvanou Saratonal. Ale pojďme dál. Od alba The Silent Enigma 1995, kde už se jako vokalista prezentoval Vincent Cavanagh, začíná být stylové zařazení čím dál tím složitější.
Určitě se o to velkou měrou postaralo i následující album Eternity 1996, které už je doom metalu na hony vzdáleno, přesto zůstává na vlnách zoufalství i ponuré romantiky, ale už z trošku řekněme jiné perspektivy. Hlavní jádro tohoto osudového roku tvoří až do současnosti bratři Cavanaghové, zmiňovaný Vincent Cavanagh ( vocals, guitars ) a Daniel Cavanagh ( guitars ).
Tvůrčí atmosféru a pestrost skladeb nabízí i téměř art rockové desky Alternative 4 (1998), kterou moc rád poslouchám, nebo ještě bolestnější opus Judgement (1998),
jenž je ještě o stupínek vyzrálejší a vychází z předešlého počinu. Melancholické a smutné pocity prýští naprosto z každé skladby, naprosto z každého tónu. Zhruba v té době se už muzikantům z britských ostrovů začalo říkat metaloví Pink Floyd. Jakpak by ne. Na těchto albech se to pinkfloydovskými náladami jen hemží. Vykreslují se zde i motivy art rockerů King Crimson.
Přesto, anebo právě proto, šla tahle družina ještě dál jakoby směrem k britskému pop rocku, což naznačilo i následují inteligentní album "a fine day to exit" 2001. Už booklet leccos napoví. Zaparkované auto u moře a v něm, kromě pohozeného mobilu a hadříku, i lísteček se vzkazem A fine day to exit 2001.
Doby, kdy Anathema střídala valivé doom metalové rify, jsou minulostí a gothické andílky nahrazuje realita kytarového popíku á la Oasis, Pulp, Verve atd. Mě osobně první na mysl přišli krajané Coldplay. Od té chvíle jsem si zároveň uvědomil, že kluci ušli obrovský kus cesty a až tady se prakticky našli. Dnes už nemají zapotřebí nic lámat přes koleno a dělají to, co z nich v danou chvíli přímo vychází. Nádherné na tom všem je, že kostra akustických kytarových nostalgických motivů stále zůstává a tím se současně i liší od další britské popové omladiny. Myslím, že pro současný stav Anathemy by se hodilo uskutečnit sen, který má Danny Cavanagh, a to absolvovat turné po boku Radiohead. Mně osobně by Anathema coby support seděla i před Pink Floyd, jen nevím, zda se klukům tohle zadostiučinění někdy splní.
Zatím posledním albem, tedy aspoň posledním, které vlastním já, je A Natural Disaster z roku 2003, jež je pro mě v mnoha směrech vrcholem. Je zřejmé, že album je ovlivněné nejenom Gilmourovou hrou na kytaru, ale zdrojem nálad je i Radiohead, Portishead.
Letošní album Everything se teprve chystám si poslechnout. Pokud dnes někdo nazývá styl Anathemy jako zmíněný alternativní pop rock, tak samotní muzikanti označují svůj výjimečný styl jako mind music!“hudba mysli,stav mysli apod. Což se mi zdá jako výstižné označení. Viděl jsem Anathemu několikrát živě a je to skutečný zážitek. Británie má úžasnou tradici velkých jmen jako jsou Beatles, Pink Floyd, David Bowie, Rolling Stones, Led Zeppelin, Black Sabbath, Ultravox, Marc Almond, Radiohead, Placebo. Ale jmenujme také Bauhaus, Alien Sex Fiend, Sisters Of Mercy, Fields Of The Nephilim, The Mission nebo metalovější My Dying Bride, Cathedral, Paradise Lost atd. Takže plno stylově odlišných, přesto zvučných jmen. Uvidíme, kam se bude liverpoolská partička ubírat dál. Faktem je, že se málokdo může pyšnit tolika stylově různorodými alby.
Západ slunce, hudba k filmu, nekonečná meditace, hořkosladké iluze o lepším světě. I takhle by se dalo skončit. Ono totiž slovíčkem optimismus Anathema za ta léta dost šetřila. Kdysi doom metaloví studenti jsou dnes v praxi brilantními inženýry alternativního roku, aniž byste si je s někým spletli .Introvertní myslitel kapely Vincent Cavanagh už se asi v současnosti nemusí v podstatě nechávat ani ničím ovlivňovat, protože za ta léta na scéně získali své renomé. Skutečný skvost pro lidi z větším rozsahem pozornosti.
Bob Lučan
Anathema Discography:
Crestfallen (Peaceville, 1992)
Serenades (Peaceville, 1993)
Pentecost lll (Peaceville, 1995)
The Silent Enigma (Peaceville, 1995)
Eternity (Peaceville/Music For Nations, 1996)
Alternative 4 (Peaceville/Music For Nations, 1998)
Judgement (Music For Nations, 1999)
A Fine Day To Exit (Music For Nations, 2001)
Resonance Vol. 1 (Peaceville, 2001)
Resonance Vol. 2 (Peaceville, 2001)
A Natural Disaster (Music For Nations, 2003)
Were You There? DVD (Music For Nations, 2005)
A Moment In Time DVD (Metal Mind, 2006)
Everything (Anathema, 2007)
2024 ©