Podzimní Hudba II. „Barvy zármutku“
Září 2012
Pouze pro DekadenteMorfin
Několik pocitů ve druhém dějství článku, jehož první kolekce je i ve fotografické “video” koláži ztvárněná na YouTubu jako mluvené slovo...
Léto pohasíná a zůstává ve mně jen zbytek energie slunečního svitu. Hudební ratolesti podzimu se smějí bafometím úšklebkem. Studená rána neurotických snílků nasávají jejich úzkosti pod svá černá křídla. Mé vědění se stupňuje jen jako by už nikdo neposlouchal. Ponuré prožitky mého života naplněného gothic rockovými skupinami stojí jako pevné podstavce pro sochy bohémů a prokletých básníků. Přetvářím své vědění do písemné formy neutuchající vášně pro hudbu i slova.
Víte, gothic rock a nádherné smysly vnitřních pocitů nemohou existovat izolovaně. Poslouchám tu hudbu a pozoruji nejrůznější předměty, které mi evokují lepší svět a smysl dalšího probuzení do dalšího, mlhavého, oparem zahaleného dne. Podpisy nedoceněných malířů dají vzpomenout na úctu umění v barvách zármutků. Pokud jde o původnost zmíněného gothic rocku, je příjemné, když dojímá určitou dávkou jednoduchosti tu a tam anarchistickou rozervaností, umí pohladit i syrovostí. Skvělý příklad je určitě Bauhaus, to je pravý opak mnoha současných „neogotických kultur“. Protože Peter Murphy umí zpívat, básnit, taky to pěkně rozpálit i ve vytahaném svetru, což mě bylo vždy velmi sympatické. No a proto mám rád jeho styl práce až do dnešních dnů. Krystalický drahokam ukrytý v hlase Carla Mc Coye Fields Of The Nephilim má pro mě, jako posluchače, téměř nezvladatelnou záplavu těch nejtemnějších emocí a nadpřirozených vizí. Tyhle stavy neumí každý popsat, a proto cítím povinnost se s vámi o ně znovu a znovu dělit.
U mě styly jako gothic rock nebo doom metal tak nějak korespondují s podzimem, tedy v tohle období je vnímám každoročně nejintenzivněji. I když styly ani období spolu víceméně nesouvisí, mám je opravdu rád, jak původnost gothic rocku, tak i prazáklad doom metalu. Nikdy je nepletu dohromady, tady jsem je zmínil, protože mám náladu to tak udělat a protože jak už jsem psal, se k tomuto období, potažmo typu článku, hodí. Ano, mám je rád a miluji to, o čem vám píši. Podzimní hudba je pro mě spontánní prožitek evokující i dávné kapely v daném období zlatého listí. Trochu podivím jsem v tom, že dodnes hledám rozkoš v melancholii, která je takovou mojí sestrou, jenž jsem nikdy neměl. Stačí zapnout „Deathwish“ od Christian Death a jsem rázem u pramene death rocku, tam cítím vnitřní zrak, duchaplného, magického naplnění. Je to stále tak neopotřebované, poutavé, jako by to pocházelo z nebe, které není nahoře, ale v podzemí. Má slova podzimu Vás za doprovodu barev zármutku budou ještě dlouho doprovázet, a když už se úzkosti neumím a nemůžu zbavit, povýším ji na květ nesmrtelnosti.
V minulosti jsem prožíval podzim u různé hudby, ale vždycky měla jako by něco málo společného, když ne hudebně, tak ideologicky apod... Má duše plesala slastí jak u raných gotických nahrávek Fields Of The Nephilim, tak i u desek doomových Saint Vitus. Podzim mám taky spojený se zesnulým Petere Steelem a jeho Type O Negative, tam bylo trochu toho doomového “Sabbathismu” i gothického “Nephilimismu”. Prach na povadlých listech fíkusu v alkoholické léčebně a vzpomínky se kříží s doomovou svatostí. Krása i stoka v jednom. Otrávená půda ukrutných “sludgecorových” Eyhategod. Stále vidím spalující mrtvý pohled Bobbyho Lieblinga, když hráli Pentagram ve Zlíně za doprovodu další doomové veličiny Trouble. Necitelný chlad dojemnosti od protřelého rockera, který zažil opravdový strach, když měl kožené řemínky na rukou, plno obvazů a prázdný pohled v rozbitém zrcadle, které nemá co odrážet, než jen poctivost svého bytí a žití hudbou. Na Old Schoolový jed není žádný protijed a ten kdo se infikoval, mi jistě dobře rozumí.... Autor: Bob Lučan
2025 ©