Šílencova Maska
Neboj se, piš, zase tě něco napadne. Co a proč mě má vlastně napadnout? Největší nepřítel je naše vlastní představa. Když tak přemýšlím, snad bychom i měli umírat touhou poznat sami sebe. Ale, kdo by se obtěžoval, zvlášť když ego je ten největší podvodník. Takže moje pocity jsou vaše pocity a naopak. Strašně mě sere, že musím přemýšlet. Tuhle noc jsem, jako i ty předešlé, nemohl spát a už je i jedno kolik mám kafé nebo vína.
V hlavě mám spíš smrtihlava, než noční můru, ta by byla lepší, byl by to sen, tohle je ovšem děsivě skutečné. Dokonce už strašně špatně vidím svůj stín a to ne z nějakých paranormálních jevů, ale díky postupné ztrátě zraku. Vodnatá modř v očích slábne. Aspoň, že venku přestalo pršet. Půjdu dát sušit propocený polštář. Člověk přeci nemůže za to, že za to může!? Toho nepřítele si vytvoří naše hlava, naše ego. Ale k čertu, jak jinak podat umění, které tady není bráno jako umění. Už jsem zpět, to jenom zvonila pošťačka. Stále něco podepisuji, je to opravdu docela legrační. Mimochodem, věděli jste, že mozek je ďábel? Taky si myslím, že články bez vnitřního hlasu píší jen slaboši. Politická chátra chce navýšit pět procent a proto dá echo, že zvyšuje o deset procent. Lidé protestují, chtějí méně - osm, sedm, šest. ... Zabrzdí se to na pěti a lidé si dokonce myslí, že zvítězili. Opak, Oni mají svých pět procent a my jsme ti, co máme jen popraskané ruce. Až se nad touhle ultra vládou zavře bahno, budeme mlčky štastní. Lid jednou spojí svojí nezlomnou sílu a zničí jejich přístřeší. V noci jsem viděl tančícího hada, zajímalo by mě, co by si myslel o našich světech. Ráno nebylo moudřejší večera, kyselost v puse z hořké kávy a nasládlého vína nezachránila ani nedbalá erekce. Procházím bytovou skrýší, naplněnou hudební kořistí. Proč mě sakra nic nemotivuje?!
Moje pozornost se obrací stále jinam, ale myšlenky se většinou spojí v jednu. Nerozumím světu! Oční kapky reality mě nutí vidět jinak. Nasazuji si zpět Šílencovu masku. Lesklé mosazné kliky kapitalistických bank se usmívají na žebrající děti. Kurva, tohle je skutečně dekadentní novinařina. Jsem snad jediný, kdo vidí, že život jde ke dnu?! Kdyby to šlo, Oni by vyplenili i ráj...Na dnešní politiky byla škoda semene. Ta jejich kaluž chamtivosti a nejkrutější nenažranosti se šíří světem jako mor. Já jsem jejich nepřítel a nikdy bych nesloužil jejich zájmu, jsem hlasem krvavého, lepkavého inkoustu.
Autor: Bob Lučan