Ženy II. Milované a nenáviděné...

Ženy II. Milované a nenáviděné...

Září 2013 DekadenteMorfin

Mé Ženy, mé sladké Ženy, duši bych za Vás dal - na mou duši...

Opouštím mé snění, nemůžu najít nic, co by obohatilo mou zhýralou zkušenost. Když začínám psát o ženách, mám automaticky nastavený určitý, řekněme, tvůrčí rozlet. Někteří lidé, a možná obzvlášť ženy, se chytají každého slova, ačkoliv může být myšleno zcela jinak. To je riziko psaní. Ženy rozhodně nejsou hloupé, naopak - mnohdy je jejich inteligence přivádí až do malérů. Sám jsem měl možnost poznat různé typy žen, takže nemohu vystihnout nějakou konkrétní hrdinku. Některé byly naivní, jiné vychytralé a potom tady byl ten druh, který mně vždy pobláznil hlavu.

Já totiž - i když jsem duší romantik - mám rád vyzývavé „mrchy", takové ty „Udělej mi to natvrdo, ty zvrhlíku, já jsem Tvoje coura“. Vlastně už dopředu vím, že mě následně nějakou formou taková žena musí zákonitě zradit a nebude to tedy mít dlouhé trvání, ale nemohu si pomoci. To je jako když ženu přitahuje ten mužský uličnický výraz nebo pohledy do rebelských očí. Kamarádce potom píše: Když mě ten hajzlík tak přitahuje...

Občas mívám ve svém staromládeneckém bytě naprosté ticho a jindy mohou mít sousedé „haló“. Dnes je tady to ticho a já Vám píši, jen tak, vlastně jako vždycky. Na druhou stranu ne každá si uvědomuje, že psaní je docela dřina. Zvlášť když chrlím slova o ženách, tak stojím na velmi tenkém ledě.

Když spisovatel píše, měl by popsat každý detail - jenže zatímco detailně popsat místnost je vcelku snadné, tak jak mám popsat každý detail, když píši o ženách? To už by pak bylo eroticky laděné psaní nebo bych musel založit nějaký ten "antifeministický kroužek". Takže půjdu tradičně zlatou střední cestou - budu psát, co mě napadne.

Ne každá žena mně v životě klečela u nohou, dostal jsem mnoho zamítavých dopisů a negativních zpráv. Divili byste se - ty zamítavé texty chodily paradoxně od různých, „šeredných ženských“ a já si říkal, hele, tady něco nehraje. Jak může mít tohle obludárium tak vysoké nároky?

Je to jednoduché, přirozený komplex méněcennosti, kterých i já sám, i když to tak nevypadá, mám požehnaně. Tyto věty by se neměly brát jako dogmata, píši do Wordu, takže za sebou nezanechávám rozpité kaňky. Ženy si umí s muži výborně hrát, umí je na oko povzbuzovat, aby dosáhly svého, a většinou toho dříve nebo později dosáhnou. Sám rád vnímám telepatické spektrum zpráv, vysílaných něžnějším pohlavím.

Když píši o ženách nebo s nimi mluvím, přistupuji k tomu s nejrůznějšími pocity - s nadějí, nadšením, někdy i s nervozitou nebo úzkostným zoufalstvím. Je to skutečně rozsáhlá paleta pocitů a ne všechny jsou asi upřímné, ale copak ženy mají všechny pocity upřímné? Užít si přeci může i žena a zlomit chlapovi srdce, jen o tom se už tolik nemluví. Vždy jsme to právě my, ti nejkrutější samci na lovu...

Někdy s ženou nejste ve stejném pokoji a přesto se stále setkáváte v mysli. Dívce řeknete „neber to tak vážně, je to jen psaní“ a ona odpoví: „a proč bych to jako neměla brát vážně, Ty zvrhlíku, Ty chceš být z obliga a já stejně vím, že na to svoje rádoby psaní jenom balíš ty Tvoje naivní husičky". V takovou chvíli si ona bytůstka uvědomuje, jak silná struktura textu může být. A tady už narážím na jejich přirozenou inteligenci podvědomě se bránit potenciální sokyni. Tohle je opravdu ošemetné téma - nikde nemáte žádnou zkurvenou pojistku, že se něco neposere. Tohle není kniha, takže pokud by to bylo moc obsáhlé, nikdo by to nečetl. Vždy se něco sice posere, ale pokud to nejste zrovna vy, tak je to ještě dobré.

Ženy umí být proradné bestie, ale taky vynikající hospodyně a pečovatelky, které vás nenechají ve štychu, když máte velký pupek a vlasy, co vám mají růst na hlavě, vám už rostou spíš jenom v nose a nebo na zádech. Největší zhovadilost je tlachat o věčném mládí, když jste ráno rád, že se vůbec dojdete vychcat.

Když nepíši, většinou špatně spím. Nemůžu stále čekat na novou Múzu, nemám křišťálovou kouli, která to za mě napíše, mám jenom svoje koule a ty ztraceně vědí co chtějí...

Píši o ženách slova, která jsou mojí součástí, každá žena je příběhem neobjeveného světa a má své specifické vlastnosti jako kočka, proto mám tyhle šelmy tolik rád. Dnes mi stačí vyměnit si s pisatelkou několik vět a vím, že ta slova vypovídají leccos o její osobnosti.

Rád bych tady popsal všechno, co cítím, ale asi to bude gradovat až v tom dalším.

Kurva, každý se rád baví o sexu a věcech kolem a řekněte mi, kdo ne?! Pokud je někdo takový, tak to je potom ten pravý úchyl.

Vyměňovat slova, ta nepředvídatelná hravost, co v té něžné osobě vlastně je? A najednou vám to vpálí: „Chci, aby jsi mě mrdal pěkně naprudko, jako lacinou couru a v tu chvíli klidně bez lásky“.

I když ji milujete a v první chvíli si řeknete, co to ta moje děvka povídá, jste rozrajcovaní a líbí se vám to. Ráno se na Vás usměje a dokáže si zase plnit svoje denní povinnosti. Ano, tak tomu já říkám život, tady se nenudíte a tím pádem nemáte chuť nic vyhledávat venku.

Proč hledat venku na ulici černé šutráky, když máte doma diamant vytvořený samotným vesmírem.

Když bych tady jen filosofoval a vy si řeknete: „ten Dekadent je ale moudrý!“ tak moje sebevědomí sice poroste, ale to je tak všechno. Já chci být chvíli zvíře, myslet i na své přirozené lví nemravné pudy.

Já miluji ženy.

Autor: Bob Lučan