KORGUL - Příběh Zvaný Voivod

Příběh zvaný VOIVOD

aneb Psychedelie v hudbě Všeobecně

Mám rád „psycho“, a tak předkládám další koláž hudebních myšlenek a exhibici stylů. ...
Bob Lučan, listopad 2008

Bylo nebylo, kdysi, je to už moc dávno, vznikla, dnes už jedna z nejznámějších a nejzásadnějších kapel na zemi, která si dodnes říká Voivod.
Kanadský, vesmírně metalový koráb přistál na zemi poprvé koncem roku 1982, aby už o dva roky později, tedy v roce 1984, natočila posádka debutní album WAR AND PAIN (1984). Nukleární vize se projevují už na tomhle debutu a hudebně je to určitý kompromis mezi punkem a starším metalem obdobně, jako když skloubíš Black Sabbath a Sex Pistols. Válečná tematika, zmar, chaos a tím vším se prořezávající, strhující rytmus Piggyho nezaměnitelné excelentní kytary. Už tenkrát lidé, kteří znali Motörhead a měli první album od Slayer a Metalliky, měli pak z „Války a bolesti“ noční můry s kovovými křídly.
Čelist spadla i tehdejším příznivcům Celtic Frost zvlášť, když Voivod vyvrhli druhé uřvané dítko, netvora jménem RRROOOAAARRR (1986), myslím, že seržantka Rippleyová by s tímto vetřelcem svůj boj o holý život určitě prohrála. Vzpomínám, jak jsem tuhle skvostnou brutalitu poslouchal ještě z gramofonové desky a myslel jsem, že nastal konec světa, a to už u rafinovaného otevíráku „Korgul The Exterminator“.

Tahle mimozemská invaze ostrých meteorických zlomků útočila na váš sluchovod. Tomu říkám nenávist vůči světu a jasná převaha strojů. Následující píseň „Fuck off and die“ se slovy moc popisovat nedá. Syrové disharmonické tóny, psychedelické zvuky a sóla tam, kde byste je nejméně čekali, to jsou Voivod. Nukleární válka, která od debutu WAR AND PAIN (1984) ještě neskončila. Možná by bylo dobré také připomenout, že minulý rok, tedy v roce 2007, norští black metaloví tatíci Darkthrone natočili jako poctu kanadskému metalu black´n rollové album s názvem F.O.A.D.(Fuck Off And Die). Zvuk desek Darkthrone má charakteristiku alba RRROOOAAARRR (1986) od Voivod a taky prvních desek Celtic Frost a Bathory.

Ale vraťme se k Voivod, jinak se zase rozkecám i o Bathory, Celtic Frost a zmiňovaném Darkthrone. Všechny tyhle kapely mám totiž moc rád, ale Voivod přece jen nejvíce. Když člověk poslouchá desku RRROOOAAARRR (1986) a skladby jako „Slaughter in a grave“, „Ripping headaches“, „To the Death“, nabízí se otázka, jak je možné mít tak geniálně odpudivý hlas? Což Snake bezesporu měl, zvlášť na tomto opusu, který je směsí syrového black metalu, který v té době hráli Venom, a trash metalu, který byl ovšem tak dekadentní, že Slayer se v tu dobu s geniálním albem Regin Blood (1986) museli dívat za sebe, kdože jim to šlape na paty? A on to vesmírný tank, který řídí „Korgul Exterminator“, jenž válcuje všechno, co mu stojí v cestě, a po čem projede, tak tam už nikdy nic nevyroste. A vy se divíte, že na okolních planetách není život!

Posádka Voivod to tam postupně systematicky zlikvidovala a následně se přesunula do naší galaxie, ve které zavládla punková anarchie a rabování. Pánové s dlouhými tykadly svou až hardcorovou nenasytností vydrancovali celý kontinent a hard core vlivy kapel typu Discharge a Exploited jim byly punkovou oporou. A to vše podkreslené příjemnou psychedelií art rockově progresivních legend jako Pink Floyd, Rush a Saga, jako by album obhajovaly svými uměleckými vlivy. To až do doby, kdy se stalo něco, co nikdo nepředpokládal.

V roce 1987 přišli VOIVOD s dodnes nejprogresivnější deskou KILLING TECHNOLOGY, čímž se ponořili ještě mnohem hlouběji do nekonečného vesmíru, hledajíce další planety, kde by mohli spustit déšť meteoritů. Vražedná „Technologie“ byla připravena k novému útoku. Tornádo už totiž smetlo ze zemského povrchu většinu lidstva a smrtelné nemoci infikovaly zbytek lidí. Stačí se podívat na klip „Ravenous medicine“ a je vám jasné, že tahle kapela předběhla dobu o tisíc světelných let. Jste tak nabiti energií, že svítíte jak žárovka. Vzpoura strojů pokračuje. „Order of the blackguards“ nebo závěrečná „Cockroaches“ jsou toho jasným důkazem. Syrové, dravé a přitom velmi zdravé a inteligentní. Už jako kluk jsem nevěděl, co si mám o téhle partičce myslet. Klipovka „Clouds in my house“ mě přitahovala. Znáte ten pocit, kdy se u hororu bojíte, ale za každou cenu se chcete dodívat. Tak něco podobného, s přičtením nadprůměrně propracované hudby, jsem já prožíval a prožívám dodnes u Voivod. Piggyho kytara je tak propracovaná a ostrá, že by si o ni normální smrtelník pořezal prsty až na kost, což se Piggymu jako Cyborgovi stát nemohlo.
V následujícím skvostu DIMENSION HATROSS (1988) svou dokonalou hru jen potvrdil a dokázal, že je schopen ve svém psychosoundu zajít ještě dál. Ani se nedivím, že album tak výrazně předběhlo svoji dobu, když jeho stvořitelé se nacházeli mimo čas a prostor. Tradiční skvělá produkce pod taktovkou Harrisona Johnsona už tak dost ukrutně fenomenální výlisek jen červeně podtrhla. Album poslouchám stále, tedy dvacet let - 1988-2008 - a dodnes jsem nevyřešil otázky týkající se makrořešení megaproblémů dnešního uspěchaného světa. Jen Piggy, Snake, Blacky a bubnující výtvarník Away to věděli už dávno. „Macrosolutions Megaproblems“. Jednoznačně nejpoutavější song z tohoto jaderného objektu je „Tribal confictions“. Duté kytary prořezává Snakeův flegmatický hlas inteligentního metalisty s punkovou duší. Typické excelentní zvraty rytmických Awayových bicích. Skladby na albu jako „Brain scan“ nebo úvodní „Experiment“ jako by měly až jazzovou nasáklost.

Nutno dodat, že tu ovšem rozleptává post trashová kyselina. Závěrečnou minutovou rock´n rolovku „Batman“ by asi každý nečekal, ale byla to pěkná tečka za jedním z nejlepších a nejzajímavějších alb, co vůbec může kovová scéna nabídnout.
Rocker, punkáč, metalista, který neslyšel kanadské mutanty VOIVOD, jako by byl bez tváře. NOTHINGFACE (1989), další z velmi progresivních desek, které přinášejí jemně odlehčenou hudbu. Přesto je album silně psychedelické, ale méně tvrdé než předešlé čtyři sci-fi produkty. Zároveň je deska Nothingface neprodávánějším albem v historii kapely. „Hitem“ alba se jednoznačně stala pinkfloyodovská perla „Astronomy domine“, k níž zároveň vznikl i jeden z mých nejoblíbenějších metalových klipů vůbec. Škoda, že je zde naposled ke slyšení brilantní basová exhibice Blackyho, který se už na dalším stříbrném kotouči neobjeví. Dalšími výraznými kousky jsou v závěru sekaně prorifovaná „Into my hypercube“ nebo finální ukolébavka „Sub-Effect“, kde se Blackyho baskytara s Piggyho kytarou zpočátku doslova mazlí, aby se vzápětí dostala do tolik přirozené tradiční psychedelické konfrontace s vesmírnými predátory.
Snažím se záměrně psát složitějším stylem, abych aspoň trošku přiblížil čtenáři své dojmy o nahrávkách nejoriginálnější metalové formaci, co kdy vznikla. I kdybych popsal tisíce listů, jejich strhující výtvory se prostě musí slyšet a hlavně by se měly správně chápat, což bývá kamenem úrazu právě v případě téhle legendy. Ne každý posluchač je totiž schopen akceptovat jejich vysoce inteligentní experimenty. Například na albu NOTHINGFACE jsou k mání hned v úvodním rozstřelu v závěru skladby „The unknown knows“ typické francouzské melodie ve stylu šansonové atmosféry a akoerdonů. Francouzská krev se zde nezapře. Podobnou atmosféru jsem zaznamenal u francouzských deathrockových rarachů Deadchovsky. Asi se ptáte, proč zrovna Voivod a co tě na tom tak přitahuje? Přiznám se, že na to není jednoduchá odpověď. Za sebe snad mohu konstatovat, že oblibu v téhle psycho rock´n rollové chásce jsem objevil už tak dávno, že to neumím asi dnes ani správně definovat. Faktem je, že odnepaměti inklinuji k psychedelické hudbě, ať už je paradoxně zároveň stylově odlišná.

Mám ve sbírce různé typy skupin - od elektronických zakladatelů Kraftwerk nebo avantgardních The Residents s jejich konceptuálními alby, art rockových mohykánů Pink Floyd, King Crimson, Saga, po skvělého multiinstrumentalistu Petera Gabriela, ať už v začátcích Genesis nebo v jeho fenomenální sólové jízdě, ovlivněné až soulovou, exotickou, především africkou hudbou. Ale to už jsem tradičně odbočil někde na pomezí rocku a world music.
Zrovna při popisování svých pocitů z psychedelické hudby poslouchám motivující desku Still Life (1976) od Van Der Graaf Generátor, anglické kapely z Manchesteru, která mně zase lehce evokuje už zmíněné King Krimson, což byl jeden ze vzorů pro kanadské pyrotechniky Voivod, o kterých tento článek pojednává především. Vlastně se snažím sdělit, že to byl zase, i z mého hlediska posluchače, přirozený vývoj. Pokud máš rád art rockové Pink Floyd a následně pravý, až demonstrativní „boj“ proti uměleckému pojetí rocku, tedy jeho opak, což byl punk jako Dead Kennedys Exploited, GBH atd., do toho připočti dávku následně vznikajícího trash metalu v první půli osmdesátých let, vyjdou ti přirozeně Voivod. Kteří zase uvedli i jeden ze svých vzorů, mimo již zmíněné Pink Floyd, například post punkové Killing Joke.

Těžko identifikovat veškeré ingredience, jež Voivod na toulkách vesmírem natankovali na různých stanicích. Taky mám rád industriální hluk, ať už legendárních Germánů Ensturzende Neubauten nebo industriálně hard corových postupů amerických S.w.a.n.s., kteří jako by se zároveň ze své noise no wave skrýše začali lehce přibližovat ke gothickému rocku. A hele, kam jsme se to až dostali? To jsem celý já. ...

Taky bych se ještě rád zmínil o mém vztahu k burcujícím industriálním hromotlukům jako jsou plaziví psychotici Godflesh nebo chorobně nádherní Neurosis.

Ano, můj vztah k psychedelické hudbě je nepopíratelný. Jako důkaz snad poslouží i má láska ke kapelám, jako je britský kult Bauhaus nebo alternativní tvorba Davida Bowieho. Jmenovitě zbožňuji Outside (1995). Píši dál - původně tedy jenom o Voivod - a vkládám do přehrávače další stříbrný kotouč, protože Van Der Graaf Generator už dohráli, a to britskou skupinu usazenou od roku 1985 v holandském Amsterodamu Legendary Pink Dots, která je se svou psychedelií 60. let úspěšnější víc na kontinentě než v Anglii. Rozebírat, proč bezmezně miluji Christian Death, by bylo nošením křížů na hřbitov. Tenkrát v 82. roce dal Rozz Williams základní kámen úzkostnému death rocku, aby ho v druhé fázi od 87. roku Valorova goth-industriální chapadla vynesla až do corově orientálních výšin.

Ale vraťme se k Voivod. V roce 1991 natočili vojevůdci vesmírných válek epos ANGEL RAT (1991), tentokrát už naposled v sestavě: Snake, Piggy, Away, Blacky. Psychedelická nálada zůstává, období osmdesátých let je na albu Angel Rat (1991) v hardrockovější podobě. Skladby jsou o něco kratší, na druhou stranu epické nálady nahradilo, pro Voivod tolik netypické, až romantické pozadí celého alba, zejména ve skladbě „Anděl krysa“. Ta je lehounká jak olověné peříčko kosmického pterodaktyla Piggyho, sóla vás hladí i škrábou. Skladba „Golem“ je rockující hymnička jemně sklouzávající ke Snakeovým punkovým nápěvkům s chladem měsíčního svitu. Hitem alba by se dala nazvat klipovka „Clouds“. Přesto z něj máte stále lehce znepokojivou voivodáckou náladu, která vám našeptává, že to bude jen ticho před bouří.
Ano. Byla to pravda. Už o dva roky později, tedy v roce 1993, vzniklo další převratné dílo THE OUTHER LIMITS (1993). Bohužel už bez basáka Blackyho. Už úvod „Fix My Heart“ mě okamžitě dostal svou sebestředností a jedinečným zvukem. Album má vše, co má správné album Voivod mít. Notnou dávku tradiční psychedelie smíchanou s metalem. Dochází i na další cover verzi na letité vzory Pink Floyd „The Nile Song“. Tuhle skladbu hrála i rádia, což u Voivod není zcela běžný jev. Album The Outher Limits (1993) je Jupiterem svítícím na mou představivost o tom, co všechno se dá zkombinovat s metalovou hudbou. Jsem nesmírně vděčný za tuto desku - nebo spíš satelit - vysílající směs stylů od post trash metalu, klasického art prog rocku á la Saga, přes jazzové a bluesové harašení až po psychopunkovou tradičnost. Důkazem budiž originální programy v podání charakterních kusů, jako je druhá „Moonbeam Doder“ nebo konejšivá hvězdná ukolébavka „Le Pont Noir – Černý most“. Elegantním hitem Korgulova království v zemi Morgoth se stal „Ztracený stroj - The Lost Machina.“ K albu podnikla kapela i úspěšné turné, po kterém však odchází zpěvák Denis Balenger. To mě tenkrát dost zasáhlo. Byl jsem zvyklý na jeho afektovaný pěvecký styl a na anarchistické postoje vůči světu. Málokdo umí ve vokálech svému posluchači přiblížit tak přirozený vztah k metalu i punku zároveň.

Inteligentní rocková hudba může mít v běžném životě posluchače velmi široký význam. Inteligence člověka je individuální a záleží, jak se k tomu každý jedinec postaví, myslím k určité komplikovanosti netradičních hudebních postupů, což je příklad i stylově odlišných souborů, jako jsou právě jmenovaní Bauhaus, Killing Joke, Christian Death, Neurosis a v neposlední řadě Voivod. Nemusí jít vždy o komplikovanost ryze instrumentálního charakteru, ale i o komplikovanost přirozeného citu vkládat do hudby, textů, ale taky do komunikace s publikem své specifické vize. Vysvětlím: Jsem schopen se přizpůsobit rychleji netypickým podmínkám v hudbě i z důvodů, že mě i po letech strávených jejich systematickým poslechem stále naplňují a Voivod je pro mě taková hudební aristotelská forma. Sám se adaptuji rychleji na typ hudby, jako jsou právě například některá alba od Christian Death, právě kvůli jejich přístupu ke komponování, stačí si poslechnout album Prophecies (1996).

Není vyloženě propracované, ale je vysoce originální, až scénické, dramatické, což může ovšem v některých lidech paradoxně vyvolávat nezájem, a raději sáhnou po něčem stravitelnějším. Anebo ještě lépe, zapnou jen rádio, které přirozeně v běžném čase nehraje hudbu typu Christian Death, Neurosis nebo Voivod. Podle některých hudebních motivů a textové složky je i evidentní, že Valorovy zájmy v psychologii, parapsychologii, sociologii atd. se odrážejí i v hudbě Christian Death. Inteligentní hudba však může být různá. Co se někomu může jevit jen jako hluk, například nějaká starší noise skladba od S.w.a.n.s., jinému člověku se jeví velmi pozitivní. Jsem zastáncem jak inteligentní propracovanosti a řádu v hudbě, tak ale zároveň záměrného chaosu a rušivých elementů, což mně většina zmíněných kapel nabízí. Člověk taky nebývá inteligentní „kompletně“, ale spíš jen v určitých věcech, které jsou jemu blízké. Na rockové, potažmo metalové párty, kde se lidé baví, by málokdo pochopil, kdyby tam slyšel, i když vysoce umělecké a mnou oblíbené formace Pink Floyd, Rush, King Crimson atd., a většina osazenstva se v opojném stavu oddává tónům spíš monotónních, jako je například industriální Rammstein nebo český rockec Kabát.
Pokud si budu pouštět uměleckou hudbu, jako jsou progresivnější muzikanti Kyuss, Queensryche, Saga, Arena, Dream Theater, tak raději doma v obýváku u kávičky. Navíc dnešní pouliční hip-hopová rádoby kultura má na mladou generaci dost ochuzující vliv, což se projevuje i v reálném životě a následně také ve vztazích. Zajímám se o hudbu do té míry, jak to cítím uvnitř, spíš ve smyslu přirozeně vyššího EQ neboli emocionálního kvocientu než jen v eminentním diplomovaném postoji Satrianiho, kterého hudba, i přes jeho umělecký záměr, mně nic neříká. Přesto jsou soubory, které mají přístup sice jednodušší, ale mají více telepatických schopností odhalit své posluchače. Když dovolíte, vrátím se zase na chvíli k Voivod.
Na albu NEGATRON (1995) se za mikrofonem objevuje zpěvák a zároveň baskytarista Eric Forrest, který vnesl do Voivod zase mladou krev a navrátil jej k hard corovým kořenům nukleárního opusu Rrroooaaarrr (1986). Hodně heavy materiál, symbolizující návrat Voivod zpět na oběžnou dráhu tvrdosti diamantu.

Některé songy alba připomínají zvuk kapel jako Machine Head, Pantera, Crowbar atd.. Hodně v oblibě mám „Project X“, Erikův nakřáplý zpěv má takové grády, jako by mu z hrdla vypochodovalo stádo vesmírných mravenců. Awayova tradiční grafická úprava alba to jen potvrzuje. „Nanoman“ je hned následný kus, který posouvá Voivod k monumentální nadupanosti a dává nám jasně najevo, že s touhle fyzikálně metalovou formací máme počítat i do budoucna. „Cosmic Conspiracy“ mně připomíná období „Vražedné technologie - Killing Technology“ (1987), sálá zde typická nekonečnost vesmíru a krásné nepochopitelnosti. Hudební zvraty a meganápady se linou albem jako demonstrace kybernetických pakobylek.

Mám zajímavě zvrácenou představu o hudbě, nemohl bych asi komplexně definovat tu neuchopitelnost, co v rockové, potažmo metalové, hudbě hledám. Z metalových souborů mně přišly v 90. letech hodně originální například kapely Coroner, kterou znám od 87. roku a jejich debutu R.I.P., dále bych uvedl formace s jemným psychedelickým oparem, jako jsou legendární Celtic Frost nebo novější švýcarští kolegové Sadness. Američtí techničtí trash deathers Nocturnus, těm jsem říkával sci-fi death metal. Ještě bych uvedl jedinečné švédské seskupení Meshuggah, takový progresivní death, trash metal s jazzovou fúzí, prostě hudba plná výživných nápadů, energie a unikátního teroru na váš mozek. Charakteristický chladný syrový zvuk, tolik typický pro původní death metalové kapely, jako byly Grave, Entombed, Unleashed, Dismember a další. S tím, že Meshuggah jsou ještě o hodně tříd propracovanější.
Z metalových zvláštností bych určitě měl zmínit i uzemňující avantgardní kapelu Tool, protože jejich muzika a klipy jsou naprosto výjimečné. A to se dostávám k podstatě, že v každé hudební odnoži se najde hrstka velmi zajímavých souborů, o kterých byla dnes řeč a vy je můžete buď milovat, nebo nenávidět, ale i kdybyste je nenáviděli pro jejich originální jedinečnost, jste povinni je respektovat. Byly tady, jsou tady a budou tady. Já naštěstí patřím do té první skupiny lidí. Dnes kdekdo poslouchá Bauhaus, S.w.a.n.s., Alien Sex Fiend, ale já myslím, že většina i ze zvědavosti hodí povinně výhybku na ty správné koleje, aby nevypadli z davu. Když jsem před léty někomu zapnul například hudbu typu Bauhuas, Sex Gang Children nebo novější marast Neurosis, tak valná většina - a to i tvrdých rockerů - mně odpovídala: „Bobe, jak to můžeš poslouchat, co je to za psycho?!!!“ A já na to: „Víš, mně se to hodně líbí.“ A dokonce jsem se snažil onomu člověku přesně vysvětlit, co se mi na tom líbí, a tak je to i s kapelou Voivod. I když je můj vkus odlišný, vždycky dobře vím, co říkám. Jen ne každý to chce správně pochopit.
Mohl bych trošku odbočit a uvést další příklad. Řeknu do éteru, že finská kapela Him nehraje gothic rock, a někdo už mně řekne a podsouvá, že nemám rád Him a že jsem zaujatý. Ale já jsem přece netvrdil, že se mi to vyloženě nelíbí, nýbrž že tohle není gothický rock, což nakonec ani Him sami o sobě netvrdí.
Ale dost toho filozofování. Jakmile začnete psát příliš učebnicově, lidé se začnou nudit. Paradoxně i ti, co vědí, co psaní obnáší. Napsat článek trošku chaoticky myslím není na škodu, protože může i symbolizovat autorovo průběžné rozpoložení nad následnými reakcemi čtenářů. Vždyť o hudbě už bylo napsáno tolik článků a ještě bude. My lidé už jsme dost zhýčkaní, všechno máme u nosu. Hudbu, internet, média atd.. V minulosti by to logicky vzato bylo vzácnější. Co může být pro jednoho blábol, to může být pro druhého naopak úchvatné. Teď píši jednu z dalších koláží svých dojmů formou článku, popisu pocitů i recenzí v jednom. A i když některé věci mohou zůstat nepochopeny, tak snad většinou každý člověk je přemýšlivý aspoň do té míry, že někdy podobně zauvažoval. Trošku mě i mrzí, že se někdo stydí za své pocity a chce se tvářit jen ortodoxně se zaměřením pouze na určitý styl, což je i z psychologického hlediska v podstatě nemožné, protože dobrá hudba se nachází v různých stylech a my, ačkoliv ji využíváme, to málokdy řekneme nahlas. Jít s davem je jednodušší. Jakmile začnete být jako autor trošku nenáviděný, je evidentní, že jste na dobré cestě a že máte svůj styl.
Ale co to vidím? PHOBOS (1997) už nám vystrkuje růžky, tedy spíše mimozemská tykadla. Jmenovitě stejnojmenná skladba „Phobos“ míří do vašeho mozku jako meteorit. Útok stylů s obsazením trash metalu, hard coru a postindustriální nadčasovosti, která se kolem vás šíří jako škodlivé bakterie. „The toner“ vás zase krásně otravuje jak dotěrný hmyz. Všichni jste správně pochopili, že jsme znovu u Voivod. Tahle deska hodně evokuje Dimension Hatross z roku 1988. Klidně by se mohla jmenovat Dimension Hatross II devadesátých let.
„Quantum“ začíná nevinně, přesto ten, kdo už má kardiostimulátor, by měl lehce ubrat volume. Hudba je tak napěchovaná semtexem, že může každou chvíli explodovat. Někdy mám pocit, že zkázu, co předpovídala Sybila, transformovali až Voivod. Lidstvo má od nepaměti potřebu se nějakou formou prezentovat, ale dnes už to není hřích, nejsme ve středověku, i když i v dnešní době se najde spousta inkvizitorů, kteří vás budou napadat, co byste měli a neměli dělat, a záleží jen na vás, jak se k tomu postavíte. Slyším dobře? Tam vzadu někdo řekl: „O čem to ten chlap vlastně mluví? Vždyť píše článek o Voivod a různých kapelách.“ To sice ano, přátelé, ale tohle není jen nějaký hudební profil nebo retrospektiva určité kapely, ta je zde uvedena jako jedna z mých oblíbených, ale zároveň slouží jako pojítko k dalším diskuzím, které jsem tady záměrně voperoval. Prostě píši jen tak. Je to forma určitého průzkumu. Jak už jsem psal, není to detailní retrospektiva kapely Voivod, ale spíš ty pocity, proto jsem i záměrně některé věci přeskočil jako například album THE BEST OF VOIVOD, která vyšlo v roce 1992, tedy ještě před vydáním alba THE OUTHER LIMITS (1993). Na albu Best Of vyšly skladby z období kapely 1984-1991. Když opomeneme KRONIK (1998) a první koncertní album VOIVOD –LIVES 2000. Dá se říct, že Voivod se vlastně v roce 2001 načas rozpadli. Muzikanti mají mimo příjem z kapely i jiné pracovní činnosti. Myšlenka na znovuobnovení vesmírného monstra připadala v úvahu jedině se Snakem, kterého bývalí spoluhráči často vídali na svých koncertech v Montrealu a pokaždé si s nimi znovu s chutí zazpíval několik skladeb. Nostalgie byla dost silná na to, aby byl Voivod zase téměř kompletní. Snake je zpět a už nemá žádné osobní problémy. Baskytary se ujal Jason Newsted, který už neměl k Metallice žádné závazky a nabídkou od svých kolegů byl nadšen. Zmrtvýchvstání má za následek nové album, po letech v téměř původní sestavě, s příznačným lapidárním názvem, prostě VOIVOD 2003. Pestrá paleta duhových barev a vy se znovu vydáváte na dalekou cestu napříč nekonečným vesmírným prostorem. Všechno zde je chytlavé a dynamické a tu a tam si vzpomenete na alba Angel Rat (1991) a The Outher Limits (1993). Na rozdíl od 80. let nic komplikovaného, ale spíš dynamická nahrávka, plná strhujících momentů a Piggyho nezaměnitelné kytary, která je zde ucelenější a méně přesólovaná. Písně jsou kratší než na albech a není v nich ona epická výstavba z období The Outher Limits (1993), přesto lze poznat, že Frankokanaďané mají zase onen pravověrný pocit z hraní.

Autor: Bob Lučan