FIELDS OF THE NEPHILIM
Album: THE NEPHILIM, Anglie, 1988
Styl: gothic rock legende
Druhou řadovou deskou „hebrejských bohů“ z pole Nephilimu je přelomová stejnojmenná “ THE NEPHILIM, ve volném překladu – smysl mého života. Dodnes je tohle dílo konfrontací s Bohem a tím, čemu já říkám true gothic rock. Tohle album patří mezi moje ze všech nejoblíbenější.
Líně se nesoucí tóny se povalují po vaší duši jako andělé s očima zavázanýma černou stuhou, na které je starým písmem vyšito stříbrnou nití ENDEMONIADA. Kytary se pomalu rozjíždějí, s umocněním své basové kolegyně vše graduje a až téměř po pěti minutách se ozve hlas, který psal dějiny gothického rocku. Jestli byl Carl Mc Coy na albu Dawnrazor (1987) drsným pistolníkem, tak zde je tento psanec v dlouhém koženém kabátě a starém klobouku pánem překrásného dějství, kterému sekunduje tesklivý zvuk kytarových orgií. A to vše za přítomnosti Krista přibitého na dřevěný kříž, na kterém se píše THE WATCHMAN. Tuhle gothic šablonu roztrhá vzápětí na kusy až motörheadovsky neohrožená PHOBIA, ze které mám už jen fóbii na svět jako takový. Punk rock’n rollový rytmus burácí jako zemětřesení, které navodí pocity smrtelných vizí. Přesýpací hodiny nám ukazují, že je čas v polovině naší mise do neznámých koutů navštívit Měsíční dítě samotného ďábla MOONCHILD. Píseň se nese ve středním, spíše rychlejším tempu a rozpoutává díky infernálním áriím válku se svatou inkvizicí. Tady vám modlení pomůže asi tak jako kapesní nožík proti rozzuřenému medvědovi. Celkem nenápadně začíná excelentní CHORD OF SOULS, jež zní hodně progresivně. Vzápětí se mění v něco, co lze jen stěží nazvat svatým přijímáním. Charakterizovat zákeřně znějící sondu SHIVA je i pro mě po těch letech záhadou. Houpavá atmosféra, tupý výkřik do neznáma ve vás vyvolávají podivuhodné asociace. V průběhu skladby jsou slyšet ozvěny mluveného slova, jež vám vryjí do tváře další osudovou vrásku času od doby vzniku tohoto husarského kousku. To už nám ale pomalu odkrývá svá tajemství CELEBRATE, která je postavená na tónech baskytary a hlasu Carla Mc Coye. V nečekaných momentech vplují i drobné obrysy kytary. Vrcholem sněžné hory je bezesporu LOVE UNDER WILL. Žalostný biblický pláč je přerušen gregoriánskými chorály, jež evokují dobovou atmosféru dnes již historického snímku Jméno růže (1986). Tahle mega skladba je pro mě , vedle Temple of Love od Sisters Of Mercy, Bela Lugosi´s dead od Bauhaus, Ashes od Christian Death, hymnou předávkovanou gothickými motivy. Jsem na ní přímo závislý jak na vzduchu. Ten nádherný a vyvážený zvuk kytar.Po Znamení lásky se v outru ozývají ony chorály zvrácených františkánů, aby na ty chlípné parazity seslal Carl Mc Coy a spol. posledním tepem bezvýchodnou a nejdelší túru v katakombách pod italským opatstvím dojemně motivující desítky hudebníků. LAST EXIT FOR THE LAST, která se postupně zrychluje z dekadentní pomalosti až po vrchol rozechvělého ultrahlasu mého nadřízeného Carla Mc Coye. Dodnes jsem nenašel cestu zpět.
Bob Lučan