POCTA SNŮM. Esej o snění, surrealismu a novém filmu Jana Švankmajera

POCTA SNŮM

Esej o snění, surrealismu a novém filmu Jana Švankmajera

Pro DekadenteMorfin: Ivo Černatovič

Věnováno všem notorickým snílkům. ...

Snové krajiny, pohledy do podvědomí, dějové, prostorové a figurální bizarnosti a absurdity. Popírání zažitého pozemského řádu a výzva ke vstupu do jiné, odlišné reality, do tzv. absolutní, nebo chceme-li nad-reality (sur realité), jak vyplývá ze samotného názvu, který dal surrealismu Guillaume Apollinaire. Umělec zkoumá své nitro a v něm skryté odrazy světa vnějšího, potuluje se v říši fantazie, pátrá v nevědomí, které považuje za zdroj příčin veškerého konání každého člověka, a trysk svých myšlenek a vizí pak v reálném prostoru zobrazí na malířském plátně či zaznamená slovy v podobě básně. Následně se sám autor, anebo některý z pozorovatelů může nebo nemusí pokusit hledat klíč k významu onoho díla, který s největší pravděpodobností bude současně klíčem ke smyslu umělcova života.

Surrealismus neboli „le automatisme psychique pur“, tedy „čirý psychický automatismus“. Tak jej v roce 1924 definoval André Breton, autor Surrealistického manifestu. Přestože přešly desítky let a lidská společnost i kultura zažily své genocidy, zoufalé experimenty sociálního inženýrství i zvrácenou evoluci, která Umění proměnila v masovou produkci, je surrealismus stále svěží, aktuální a žádoucí. I surrealismus zažil své kritické chvilky, zejména ve 30. letech 20. století, kdy se původní umělecká revolta proměnila v hlásku revolty politické, přesněji řečeno v hlásku komunistické revoluce.  Z revolucionářů se stali prominenti, ale ten pravý surrealismus se vrátil zpět do podzemí, čímž se stylově vyčistil a nadále zůstává tím tajemným a fascinujícím uměleckým žánrem, který pomáhá vidět skutečnosti, jež lidé samotným smyslovým vnímáním nedokáží postřehnout. Surrealismus, právě proto, že je psychickým automatismem, úzce souvisí s psychoanalýzou, která se zabývá poznáním neuvědomovaných procesů odehrávajících se hluboko v lidském podvědomí či nevědomí. Z tohoto pohledu může být surrealismus nástrojem a zároveň produktem psychoanalýzy. Ostatně zakladatel psychoanalýzy, Sigmund Freud, byl současně tvůrcem teoretického a filozofického rámce surrealistického hnutí.

Český surrealismus zaujímá ve světovém umění velmi významné místo. Vzpomeňme na výtvarníky Toyen, Jindřicha Štýrského nebo Josefa Šímu, v literatuře pak na Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla či Karla Teige. To, že surrealistické vize mohou ožít i na filmovém plátně pak mistrným způsobem dokázal současník  - filmový režisér a výtvarník Jan Švankmajer (nar. 4. září 1934 v Praze). Naposledy svým loňským snímkem „Přežít svůj život (Psychoanalytická komedie)“, jehož světová premiéra se uskutečnila 10. září 2010 na Benátském filmovém festivalu. Švankmajer má za sebou celou řadu mezinárodně úspěšných, zejména v avantgardních kruzích vysoce ceněných snímků, které zde asi nemusím příliš představovat. Patří mezi ně velmi osobitá a opravdu syrově surrealistická adaptace Carrollovi Alenky v říši divů „Něco z Alenky“ (1988), osudová „Lekce Faust“ (1994) s geniálním Petrem Čepkem v jeho poslední filmové roli, vtipně perverzní „Spiklenci slasti“ (1996), morbidní surrealistický horror „Otesánek“, povídkami E.A.Poea a životem markýze de Sade inspirovaní „Šílení“ (2005) a řada zajímavých krátkých filmů. Švankmajer si nikdy nevystačí s obvyklými filmařskými metodami, nikdy mu nestačí pouze živí herci, či tradiční animátorské techniky. Ve svém díle nechává v nevídaných kombinacích rozehrát snad všechny předměty, které mu přijdou do ruky, často i tělesné orgány a vše ostatní, co se zjevuje v jeho fantazii. Obzvláštní oblibu pak má ve vycpaných zvířatech, jazycích, hracích kostkách, syrovém mase, zbraních všeho druhu a neuvěřitelně bizarních mechanických strojích.

„Přežít svůj život“ je Švankmajerovou poctou snům a psychoanalýze. Již v úvodu filmu se na plátně objeví sám Švankmajer a sdělí divákům, že ho jednoho rána probudil sen, a on se rozhodl ten sen dopsat a zfilmovat. Film je po výtvarné stránce velmi originální. Je to vlastně animovaný film, v němž hrají rozpohybované fotografie, v menším poměru doplněné hranými projevy živých herců a neustále a nečekaně se zjevujícími nezbytnými surrealistickými motivy (nahé ženské postavy se slepičími hlavami, naprostý chaos v prostorové perspektivě, létající miminko, náklaďák naložený jednou pistolemi, podruhé houskami, kutálející se obří jablka, roztříštěné melouny, obrovský had nebo krokodýl pronásledující filmové postavy, a nekonečné množství dalších motivů). Nepochybuji o tom, že za každým z motivů je skryt hlubší význam, to je podstata surrealismu i psychoanalýzy. A tenhle film je především o psychoanalýze.

Hlavní hrdina Evžen (Václav Helšus) je postarší úředník, který se jednoho rána probudí z krásného snu, v němž jej na ulici oslovila nádherná neznámá dívka (Klára Issová). Evžen je obrazem dívky pronásledován i v bdění a touží se s ní znovu setkat. Proto neváhá a začne dělat vše proto, aby mohl stále spát, resp. snít. Začne navštěvovat psychoanalytičku a současně studovat okultní spis - návod, jak si konkrétní sen přivodit. Evžen je ve svém snažení o snění úspěšný, ale experiment má fatální dopad na jeho reálný život. Divák sleduje, jak realita postupně splývá se snovými ději, jak se vše prolíná, až přestává být jasné, co je sen, a co skutečnost. Film se v průběhu děje stává napínavým psychoanalytickým thrillerem, nepřestává ale být úsměvnou ironickou hříčkou. Čím častější a hlubší jsou Evženovy sny, tím spletitější jsou vazby mezi skutečností a snem, mezi reálnou současností a temnými zážitky z dětství, které byly dosud uvězněny v Evženově nevědomí a v průběhu snění a psychoanalytického rozboru snových symbolů nabývají jasnějších kontur. Sledujeme odhalování oidipovského komplexu a identifikaci superega, poznáváme Evženovu animu a jsme svědky souboje mezi učením Freuda a Junga. To vše obklopeno typicky švankmajerovskými pitoreskními kulisami. V závěru filmu se dozvíme vše podstatné a odhalíme netušená životní tajemství a souvislosti mezi skutečností a snem.

Na film se rád podívám znovu. Skrývá tolik symbolů, že je velmi těžké všechny si je po prvním shlédnutí celistvě a souvisle vybavit. Tenhle film má totiž stejné vlastnosti jako sen. Pár okamžiků po probuzení ještě ve snu setrváváme a vybavujeme si jej velmi živě. To je fáze ryzího surreálna. Za několik minut nám původně logický děj snu připadá nenormální a stěží jej dokážeme souvisle popsat slovy. Symboly, postavy, časové roviny i prostor se v naší paměti vzájemně míchají a pletou se nám. To už je jen stín surreálna. Nakonec zůstane jen pocit, odlesk atmosféry a chabá kostra děje. Pokud sen ihned po probuzení automaticky, bezmyšlenkovitě a autenticky nezaznamenáme, u většiny snů nemáme šanci následně se dopátrat jejich skutečného obsahu. Přesto, anebo právě proto, že si je nedokážeme podrobně vybavit, na ně musíme stále myslet (pokud je ihned po probuzení nezapomeneme). To na snech zbožňuji, tuhle záhadnost a exkluzivitu. Jsou plaché a prchavé jako ether. Miluji napínavé, dobrodružné a často marné pátrání po nich v potemnělé paměti. Jsou to velkolepé hádanky. Pokud se nám podaří sen podrobně popsat, je to výjimečný zázrak, vymodlený plod surreálného ducha zrozený z vůle, která dokáže přenášet symboly a poselství mezi dimenzemi, mezi nevědomím a vědomím. Odsud už je jen krůček k Umění porozumět takovýmto symbolům a poselstvím.

Sen nám může pomoci odhalit naši podstatu. Evžen, hlavní hrdina filmu Přežít svůj život šel proti proudu. Nesnažil se snu zbavit, naopak. Pochopil, že musí jít za hlasem svého nitra, za světlem svého přirozeného snu, a šel. I za cenu dočasných nepříjemností. Pochopil a uspěl. Sen se mu odměnil. Vysvobodil jej ze zajetí všednosti a stereotypu, nabídl pohled do tváře pravdy, vyrval jej ze spárů falešných představ o vlastní minulosti i současnosti a odhalil netušené tajemství jeho identity. Nasměroval jeho existenci k alternativní budoucnosti opřené o zcela odlišné jistoty. Sen je dar, který rozdává další dary. Zaznamenávejme své sny, staňme se surrealisty a amatérskými psychoanalytiky. V době, kdy se většina lidí pachtí za falešnými sny a falešnou identitou, je velmi vzrušující pátrat po vlastní podstatě a neskrývat svoji vlastní identitu a osobitost. Všem přeji sladké a inspirativní denní i noční snění a na závěr si nemohu odpustit kultovní psychoanalytickou skladbu:

Více o tvorbě Jana Švankmajera zde:

http://www.athanor.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=11&Itemid=9〈=cs