GOTHIC ROCK STÁLE ŽIJE : Tvář skutečnosti a orintace v duši 2020

GOTHIC ROCK STÁLE ŽIJE : Tvář skutečnosti a orintace v duši 2020

Tak sem pro vás tentokrát na letní období připravil deváté pokračování dlouholetého článku Gothic Rock stále žije. Střípky melancholické mozaiky skládám jako dekadentní puzzle.

Tak jako se vesmír rozpíná, tak se i náš Gothický svět pousová do bez-břehých alternativ nevšednosti. Pokračuji v psaní, které jsem před mnoha lety započal. Myslím, že rok 2020 je pro moje další dějství potemnělého "manifestu", řekněme z mnoha důvodů nejen magický, ale i zásadní. Myšlení se posouvá směrem přes duši a já cítím dotek z druhé dimenze. S přibývajícím věkem člověk ctí moudrost, která dokonce předčí jeho zranitelnost. Dnes je možnost výběru ze široké palety alternativních barev gothických životů. Jsou ti, co žijí minulostí a i ti, kteří se nejrůznější formou posouvají dál. Já to mám tak půl na půl, ale spíš bych řekl, že převažuje ta druhá půlka, kdy se posouvám dál a myslím, že o tom svědčí i tenhle dlouhými léty ošlehaný článek. Takže nežiji zažitými dogmaty, protože dnes je mnoho mistrů svých nástrojů, kteří umí ze své nahrávky vyloudit parádní zvuk. Nicméně to bych nebyl já, aby mi tady tohle nestačilo. Jde o to, že každý Gothic Rock chápe jinak, což může být i v zásadě díky své rozmanitosti v pořádku, přesto mě jde hlavně o ty pocity. Což mě už před časem pasovalo do takové role řekněme mystického empatika. Což znamená prožitek z hudby a následně práce se slovy. Gothický svět se nedělí pouze jen na ty tři tradiční vlny, ale i na svět gothiky před internetem a za internetem. Asi bych měl v téhle souvislosti uvést nějaký příklad. Vlastně nevím zcela přesně jak to slovy popsat, tak to trošku zjednodušším, aby to bylo přístupné každému. Pamatuji si éru 80. a 90. let, kdy jsem si vše musel takříkajíc sám za sebe shánět, tím je myšleno nahrávky, informace, čláky a pod... Což mělo své magické kouzlo a následně to udělalo divy se samotným vnímáním dané nahrávky. Nevím proč mě teď napadá, že se ani nedivím, že Andrew Eldritch projevoval po svém, i když v jeho případě mimo finanční stránku hrálo roli i mnoho jiných aspektů. Dobře si vzpomínám na fanzinové období, protože jsem sám ziny psával. Například XIII. Století dělím na dvě období, to první z 90. let bylo já tomu říkám "fanklubové", kdy si každý doma vytvářel nejrůznější iluze a následně to dnešní internetové-potažmo FBkové. Tyhle období se v mnoha ohledech hodně liší, což se odráží i na samotném posluchači.

Tenkrát bylo vše hodně zahaleno tajemstvím, právě k vůli nepřistupnosti informací. Přičemž se z toho nabízí otázky, co tedy bylo lepší. Úpřimně na to nedokážu zcela jednoznačně odpovědět, a proto už jsem v úvodní části článku poukázal na to, že u mě je to půl na půl. Jinými slovy sice jsem v určitém ohledu přišel o svůj naivně vytvořený svět, ale zároveň díky netu našel mnoho dalších jmén, které jsou mému srdci blízké. Ono by se to dalo přirovnat i k tomu, jakým způsobem jsem kdysi psal první dějství Gothic Rock stále žije, jakým způsobem jsem pokračoval, a kde jsem dnes. Ty pocity se snažím stále udržovat a rozvíjet, jelikož tu hudbu už si dnes můžete najít na YouTubu. Tím vším chci říct, že tenkrát bylo vše řekněme významější, ale dnes je vše přístupnější. I když mám vize nových světů, tak stále zároveň zůstávám jakým si patriotem gothického tradicionalismu. Vzhledem k množství informací, které lidem nabízí internet a vytváří tím sice skvělou praktičnost, ale na druhou stranu i určitou nevděčnost. Tak já už svými články neplýtvám a zchraňuji své emoce na horší časy, které jsme v posledních měsících mohli taky poznat. Jak jsem zmínil, že dnešní gothická scéna, už není ohraničena tolik těmi vlnami, jako spíš náhledem nejrůznějších, mnohdy až uměle vytvořených komunit, jenž profitují z činosti pradávných otců stylů. Teď nemám ani tolik na mysli muzikanty, ale některé fans, kteří do gothického světa téměř transparentně vnášejí politiku, včetně rasových problémů a mnoho dalších elementů, jenž z mého pohledu, alespoň do našeho netopýřího světa nepatří.

Já jsem se dal kdysi dávno na gotiku právě proto, abych z toho systémově nařízeného koloběhu utekl do světa temně romantiské poetiky. Citím, že jednou tyhle slova budou darem a i poctivost článků se bude vracet jako klasické vinylové desky. V článcích a zejména v těch o gothice jsem vždy chtěl nakazit čtenáře svými niterními pocity. Ten, kdo se umí správně koncentrovat, to určitě uvítá, protože v tom je i ta motivace si tu či onu nahrávku poslechnout. V psaní o gothice jsem nikdy neměl nějaké tvůrčí přešlapování, jen jsem občas vyčkával, přemýšlel a učil se, abych mohl učit i ty druhé. Jestli v souvislosti s hudbou máte své specifické cítění, je jenom na vás. Pro mě je to základ, neuměl bych jen tak úvahy své duše hodit za hlavu, jsou semnou všudy-přítomny a takový jsem takového mě znáte. "Nikdy jsem nebyl naprogramovaný, i když kdo ví" hi, hi. Mám přirozený vývoj a spontánní vnímání, a vždy doufám, že se na křižovatce mého gothického osudu rozhodnu správně. Jsem rád tím průvodcem, kdy popisuji gothic rockovou nahrávku takovým způsobem, aby se v ní posluchač stal zároveň čtenářem a oba tyhle tábory propojil, a tím se uměl lépe orientovat ve své duši. Muzika je pro mě všeobecně nádhernou záležitosti, zvláště pak-li jde o tu gothickou. Když nad tím více zapřemýšlím dochází mi, že v průběhu posledních čtyřiceti let byl už několikrát v jistém směru určitý kultůrní přelom. Přesto pro mě byl ten zásadní v 70. a 80. letech.

Jak jinak než z punku do gotiky je to trochu jako z anti-politiky do romanticko-melancholické poetiky. Původnost téhle charakteristiky mě dodnes inspiruje, a i když je už všeobecně známá v článku, jako je tenhle ji musím vždy nějakou formou zmínit. Možná bych se svým výkladem zašel ještě dál, což jsem v minulosti nezmiňoval, ale od nepaměti rád poslouchám i psychadelický a okultní rock 60. let v četně glam rocku 70. let a možná tam někde bych hledal kontinuitu takzvané nulté vlny, jakožto předzvěst té první, ale to jen tak okrajově podotýkám. Tam samozřejmě patří záležitosti jako Jefferson Airplane, Doors, Coven, Roxy Music i ranné období Davida Bowieho, a až několik let potom se začali projevovat přes britskou punkovou scénu tenkrát gothičtí průkopníci jako The Damned, Joy Division, Danse Society, Theatre of Hate, March Violets, Play Dead, UK Decay a další... Líbilo se mi, jak se to tenkrát přirozeně prolínalo i s novou vlnou a synth popem, nebo spíš vzájemě respektovalo.

Jinými slovy ten kdo měl rád novoromantiky, kde hrál tenkrát zásadní roli syntetizátor: Ultravox, Visage, Blancmange, tak určitě následně neměl problém ani s kytarovými gothiky, jako byli například The Mission. A tím chci říct, že i dnes vidím tu nádhernou spojitost, tím se může rozvíjet i to psaní a cítění jako takové, a to už jsme opět u těch nitěrních pocitů. Dnešní post-gothické formace mají mnohdy to nejlepší od obojího a nabízí se synth-gothické střípky, které formace, jako například The Exploding Boy, Principe Valiente, Geometric Vision, Hapax, Holygram, Iamtheshadow umí velmi dobře poskládat do formy překrásných temných seancí. Mnohokrát už jsem si myslel, že jsem ve svém psaní našel tu pravou identitu, která probíhala řekněme na počátku milénia, když jsem se etabloval na internetu, ale stále na sobě pracuji a objevuji nové obzory krásy temné hudby. Tak si říkám, že jsem ani nikdy nechtěl být někým jiným. Tak jako články o gothic rocku se nejlépe hodí na blog DekadenteMorfin, který už tolik let symbolizují.

Napsal: Bob Lučan