GOTHICKÁ ZPOVĚĎ V

GOTHICKÁ ZPOVĚĎ 

V. díl

1. červenec 2008

SOUZNĚNÍ

Při obědě v hotelu vládla tichá atmosféra, neřekli jsme ani slovo, jen jsme se mlčky dívali jeden druhému do očí. Všiml jsem si, jak mě chtěla rozesmát tím, že mi ironicky lehce naznačovala, že nikdy nebudu trpět myšlenkami na možný neúspěch. Byl to hluboký omyl, ani já jsem nebyl tak sebestředný, přesto jsem naslouchal lichotkám s vnitřním klidem a dokonce jsem do toho i občas pronesl něco málo ze svého moudra. Tolik jsem chtěl, aby moje odpovědi zněly stále tak neotřele a originálně jako dřív, ale už ses na mě dívala tak nějak jinak a tvoje proměna v zakletých očích mi naháněla podvědomou hrůzu. Po odchodu z hotelu jsi ještě stála na terase a mhouřila své krásné oči v červnovém slunci a i když kolem nich už byla lehce vrásčitá kůže, tak tvůj uličnický úsměv přesouval věk na vedlejší kolej.

„Lásko!“
„Ano?“ polekaně ses mě zeptala.
„Nic, jen že bychom už mohli jít domů.“
„Chápu, chceš pokračovat v těch svých historkách.“
„Ano."
"Tobě se zdá, že je to i dnes ještě smysluplné tlachat o svém světě?"
Věděl jsem moc dobře, že má Láska z úvodního příběhu je mnohem realističtěji orientovaná.
"Vy muži máte stále čas na hraní a zůstanete stále dětmi.“
„Lásko, ale to díky vám ženám máme tu možnost si hrát a být věčnými dětmi.“
„Ty víš, kam zaútočit,“ pronesla jsi trucovitě. Snažil jsem se o určitý kompromis, o vzájemné souznění tím, že jsem naznačoval, že dnešní děti už jsou jinde, než jsme byli my.“
„Mluv za sebe, mě ta nostalgie zase tak nebere."
Po téhle kouzelné větě jsem si uvědomil, že jsem sám uprostřed kruhu iluzí. Vzpomínal jsem, když jsi mi před lety říkala, jak hrubě a přitom přitažlivě zněl můj hlas. Jak jsem tě ovinul svým svalnatým tělem a zašeptal: "Ty jsi ta pravá.“

„Ty teda umíš věci přikrášlit!“
A dnes, moje Láska běhá hekticky po našem kdysi vysněném domě a připomíná mi někoho hodně vzdáleného.
„Lásko?“
„Ano?“
„ Promiň, že přerušuji tvůj každodenní proud materiálních myšlenek, ale já se jen snažím o trochu souznění.“
„No, ty to za mě určitě neuděláš,“ rty se jí roztáhly do úsměvu a pokračovala v práci.
„Neruším tě?“
„Ne, jak bys mohla. Já tady jenom píši nějaké úvahy o nás dvou, hudbě a letech, co uplynuly."
„No to je ohromně důležité, miláčku,“ a pohladila mě po plavých vlasech. Cítil jsem, jak pod jejím pronikavým pohledem proběhlo tělem lehké zachvění.
Přes kopečky ne už tak pevných ňader se jemně pružila tenká látka letních, ve švech mírně roztrhlých, šatů. Na chvíli jsem se zasnil a poslouchal v dávných představách délku i frekvenci našich vzdechů, jež dnes jako by utichly a nahradily je jen obscénní náhražky rychlého ukojení. Přemýšlel jsem, kdeže je ta žena, jejíž svatyně mě doháněla k šílenství.

„Lásko?“
„Ano?“
„Pomůžeš mi ji zase najít?“
„Ale teď jsi na tahu ty.“
Chápal jsem moc dobře tuhle taktiku s šachovnicí a i to, že nemůžu mít věčně královnu i věžku zároveň. Přesto je všeobecně známo, že muži neradi cokoliv mění a já jsem v tomhle směru nebyl výjimkou.

„Lásko?“
„Ano?“
„Tak jsem přemýšlel, mohli bychom se jít podívat do baru U Čtyř větrů.“
„Ta ruina ještě stojí?“
„Kdysi to byl pro tebe náš chrám lásky.“
„To ano, ale to jsi ještě ty nebyl dlužníkem emocí. Víš, někdy mám pocit, že tvé chování je určitým záměrem pro tvou novou povídku. Tohle už je snad pátý díl, co?“
„Asi ano.“
„No, nakoukla jsem ti přes rameno, spíš jen ze zvědavosti, nějak jsem nezaregistrovala tradiční výklady oblíbených kapel.“
„Lásko, možná, že to bude tím, že jsi jenom nakoukla."
"Někdy si říkám, že se v tobě, muži, nevyznám, už tolikrát jsem se ocitla v bludišti tvých slov a snažila jsem se vyplavat z oceánu tvých nálad.“
„Lásko?“
„Ano?“
„Nemyslíš, že je to dobře?“
„Možná, kdo ví, ale taky si matně vzpomínám, že v baru U Čtyř větrů byly na kulečníkovém stole křišťálové koule a ty jsi mi říkal, že takové jsou jenom tady a kdo si s nimi zahraje, bude žít věčně.“

„Lásko?“
„Ano!?“
„To už je dvacet let, tenkrát jsme byli všichni nesmrtelní. I ty, když jsi stále dokola
opakovala, že je bar U Čtyř větrů náš ´Morrison hotel´.“
„Miláčku!“
„Ano, Lásko?“
„Doufám, že o tom nepíšeš.“
„Ale ne.“
„Tak co tam ťukáš do té klávesnice, víš, že ti doktor říkal, že nemáš vysedávat za tím počítačem kvůli zádům. Ach, proč zrovna já se zamilovala do věčného šiřitele melancholie.“
„Lásko!“
„Ano?“
„Vždy jsem stál při tobě, i když tě smrt hladila po tváři.“
„Vím, co mi tím naznačuješ, abych ti byla vděčná, že stále přebývám ve tvém světě. Moc dobře chápu esenci tvých myšlenek, mnohokrát jsem skrze tebe objevila pro mě neobjevené.“
„Děkuji, to jsem od tebe ani nečekal.“
„Ale čekal, miláčku. Ty jsi živ z lichotek jako upír z krve a věty, co tvoříš, zdobí tvůj život. Tvá prevence spočívá v tom, že se bojíš, že se někdo nepokloní smyslu tvého psaní. Vždy chceš mít ve všem jasno. Umělá doba ti krade vášeň z tvých iluzí.“
„Lásko!“
„Ano?“
„Možná máš trošku pravdu a chápu tvé obavy, ale ty se mnou tu hru hraješ dál a jsi její nezbytnou součástí.“
„Zase proplétáš fiktivní věty s realitou, chápu. Taktika, aby ses vyhnul chladu současnosti. Úplně tě slyším, nejlíp se píše ze života a je mi jasné, že zase vytěžíš něco i z téhle situace. Miláčku, nechci ti brát sebevědomí, ale začínáš být nudný.“
„Opravdu?“
„Ano, co má tohle společné s tvou neposkvrněnou gothickou zpovědí?“

„Asi už neumím listovat v myšlenkách minulých let tak jako dřív, má lásko. Mnohokrát už jsem psal nejrůznější seznamy alb a články a snažil se hovořit zcela jasně ve prospěch příznivců gothické hudby. Takže co to má společného? Mluvit v dnešní zpovědi o oduševnělosti minulých let by bylo možná až trošku neprofesionální.“
„Lásko!“
„Ano, má první zpověď byla psána v době, kdy byla intenzivnější motivace zasáhnout čtenářovo duševní nitro, v době, kdy byly kompoziční kvality jednotlivých kapel a jejich skladby mnohem nehmotnější a zdravější. Dnes se kvalita roztavila v kyselině hudebního průmyslu. Dřív jsem se i snažil, aby nechyběl žádný podstatný detail mých emočních rozmarů, ale dnes šetřím emocemi. Škoda jen, že i na úkor těch, co ty naše tóny tak důvěrně znají. Nás, co si význam gothického rocku uvědomili až s postupujícím časem právě díky stínům a zábleskům z minulosti. Lásko, tlak mých let se nedá popřít, přesto, když mladším nastíním gothickou nauku formou volné diskuze, tak mi nemají co říct. Snad jen to, že je nikdo nechápe, ale vždyť oni ani nechápou sami sebe, natož tak tenhle druh fiktivního poetismu, tak proč by to mělo mít něco společné s gothickou zpovědí?“

„Miláčku, tak už se konečně přiznej, že všechny tyhle myšlenky, romantické úvahy a vzpomínky jsi vlastně ty sám.“
Nastalo dlouhé ticho….
„Ano, jsem, má víc než Lásko, a ty jsi ta nejhmotnější vzpomínka, která mi zůstala.“

Autor: Bob Lučan