GOTHICKÁ ZPOVĚĎ VI.

Gothická Zpověď VI.

„Kostka“

Koláž slov ze spisů Bobových, 2009

„Gothická Zpověď je v jistém smyslu můj slovní projekt trvající už dlouhá léta před internetem. Je to pro mne zároveň nejnáročnější psychická agonie. Je to zpověď oddaného sběratele a milujícího muže. Je to stále ta Gothická Zpověď. Může být romantická, smutná, divná, fiktivní, realistická, bláhově sentimentální, přemrštěná, krutá, nádherná, naivní. … Ale je má. …“

„Ať ticho prosím na chvíli vládne. ...“

Rok se z rokem sešel a já se znovu potácím mezi divnotou a časem. Novodobá anarchie ukládá se ke spánku, snad přispěchal jí sen ku pomoci. Zvláštní, že mám tak horké a opuchlé ruce. Snad to bude tím, že za poslechu „Holy Holy“ od Play Dead fotografuji další etapu svého života. Post punkové kouzlení a na vlajce je napsáno From The Promised Land. I když jsem štasten, cítím bolest. Migréna si se mnou hraje hru na osud, zatímco stovky mladší populace hovoří rádoby jazykem archivářů, a to nebyly křtění ve Weeping Blood. Už se mi špatně rozlišuje pravda od lži, protože Bela Lugosi Chrám Lásky dočasně uzavřel.

Snad bláhově nečekáte, že vás budu přemlouvat, abyste četli dál nebo že se snad úplně vyzpovídám jenom proto, že tohle má být nějaké šesté dějství. Mohli bychom se dát všichni společně do tance v rytmu „Do You Belive In The Westworld?“ Jako bychom byli v divadle nenávisti.

„Ach, už jsem na to nejspíš přišel. Šestka je magické číslo. Šest stran neviditelné kostky. Rozzův duch se mnou křepčí a milosrdné sestry vlhnou slastí. A mě zatím jen tiše konejší můj život, který se dlouhá léta skládá z hudby, alchymie a lásky. Lásky?“

„Lásko? Víš, že jsi hodně omládla od doby, kdy jsi měla tu masku v domě Usherů? Cítím se jako rozkvetlý strom v popraskané zemi, u kterého jsi spoutaná a vědomě náruživá. Naše hudba, ta death rocková smrtka je uvnitř nás dvou. Ta dáma je uvnitř všech.“

„Ano, já vím. Naslouchala jsem Ti už hodně dávno. Vím i to, že nesnášíš umělou originalitu.“

„Proč bych měl psát věci, jako otevři mně dokořán svůj chrám, bla, bla, bla, … Spíš bych si dal rád za úkol, zakázat si napsat verš.“

„Ty si to komplikuješ svými náměty.“

„Lásko, proč jsi nahá?“

„Sice odbočuješ od tématu, ale aby jsi lépe zvládl svůj absťák po poetice.“

„Jsi moc krásná. Mnohem krásnější, než-li dříve na sešlosti novogeneračních projevů.“

„To je snad telepatie. Zrovna jsem myslela na to, jaké že to mám duchovní bohatství, že jsem ve Tvé zpovědi.“

„Tohle už jsem slyšel mnohokrát. Je to jako stokrát rozlitý absint v rozkroku kurtyzány, ale Ty jsi přece tak čistá a bledá jako křída. Když ještě měla v minulém století Gothická Zpověď váhu démantů. I když tomu asi nebudeš věřit, nesnáším své psaní. Je to horší, než návyk na jehlu. Už teď vím, že sedmý díl být také musí. Sžírá mě pověrčivost sedmičky, coby šťastného čísla a varuje mě rozbité zrcadlo, proti sedmy letům neštěstí. Možná je to ale jen mýtus, který se rozprostře rouškou noci. Vědomě se přesto snažím napsat mnoho něčeho, co odvádí pozornost od současnosti tak, jako se snažím vyhýbat utopii a jít po mostě, pod kterým teče řeka oldies věku. Ta řeka se jmenuje „Alterna“ a na ní, když se podíváš, se vytváří undergroudové vlny. Takové vlny můžeš sám vyvolat nebo se na nich svést. Horší případ je, když je propásneš nebo když se svezeš do mainstreamového veletoku.

Lásko! Víš, že jsem v poslední době hodně toužil po uvolněné mysli. Já totiž neumím prvoplánovat. I když mám plno zápisníků z dávného altánu, kde jsem hledal a našel smysl bytí v psaní. Když tak vzpomínám, nebylo všechno v těch osmdesátkách zase tolik bláhové, ale stále bych si to přál vidět. Možná to zní divně, ale moje mládí nebylo nikdy vyloženě nerozvážné, jen snad bylo trošku opačné. Děti mě odstrkovaly jako podivnou karikaturu alternativních umělců. Co víc. Zlobilo je, že jsem měl na všechno odpověď. Většinou ovšem šlo o to, že jsem pronesl, že Lou Reed, David Bowie nebo Peter Murphy by nikdy takhle neklesli. I dnes si mnohdy říkám, je dobře, že to, co se děje, už Curtis nevidí. Morrison z toho vyšel jako vítěz už tak dávno. Ta nadčasovost je nekonečná jako vesmír sám.“

„Ty budeš navždy ohraničen ve svém původním „gothickém ghettu“. Síla Tvých slov je ale v neprůhledném skle a z výlohy na Tebe kouká tlupa šašounů parazitujících na Tvém umění sdělovat. Možná chceš jen stále rebelovat na podzemních mejdanech.“

„Lásko? Víš, ony ty sklepy měly něco do sebe. Batcave klubem se neslo hlasité „Stand Up Stand Out“ v blažených tónech Specimen. Vávra, Šteindler a Hanák mě bavili svým uměním z divadla „Sklep“ a v neposlední řadě je tady náš sklepní „Bar u čtyř větrů.“

„Ty si ještě pamatuješ na první etapu, kterou jsi nazval Gothická Zpověď?“

„Ano, pamatuji se a můj šestý smysl mi říká, že se v šestém díle vracím na začátek z šesté strany a to máme. ...“

„Prosím Tě, už dál nepočítej. Přesně vím, jaká kombinace Ti vyjde. Ty jsi měl k těm šelmám vždy blízko. Jak jsi tenkrát psal o Baru u čtyř větrů, i když jsem Tě ještě neznala, mám pocit, že Tě znám odjakživa. Tvé příběhy jsem četla ve svých snech a u Tvých recenzí jsem se mazlila s hadrovou panenkou sepnutou svíracím špendlíkem za podpory Valorující Hudby ještě z dekády, kdy u nás jezdily alegorické vozy. Děkuji můj Muži, že jsi mě nenechal jen mým iluzím a písmem o hudbě jsi mi dal šanci naslouchat Tvé retrospektivě, kde má gothický rock svoji hlavní prioritu. Je to jako zvukomalba a Tvá Zpověď nemá žádný termín. Není název pro to, co děláš. Vlastně i za mne zde hovoříš. Je to, jako by jsi kropil trojrozměrné scénaře o Lásce tím nejušlechtileším hudebním stylem. Děkuji Ti za Tvůj kříž. Vím, že jsi s ním byl v Baru u čtyř větrů.“

„Lásko, nemáš za co děkovat.“

„Říká se, že u všeho je nejlepší první díl.“

„Ach ano. Vím, na co narážíš. Myslíš snad, že už to nebude, co dřív. Ale Lásko.“

„Ano?“

„Copak dnešní gothic rock je snad jako dříve?“

Tiše mlčela a já jsem věděl, že mlčení je souhlas. Jen jsem skromě dodal: „Naše dějství nikdy neskončí!“

Vy si děcka hrajte, jak je libo a kopírujte nenasytně gothické to štěstí, však uvědomte si, co všechno zemře v moderně symfonické rozkoši.

„Vždyť jsi říkal, že se budeš vyhýbat veršům.“

„Jen si hraji se slovy bez umdlení, než přijde světlo denní.“

„Jsi vzácný člověk. ...“

„Ach né, to jen Ty stále planeš Láskou k nenapravitelnému to basníkovi.“

„Poskytl jsi mi všechno ze své slovní krásy a čtenáře tak převážíš jako Cháron po svém toku. Někdy nevím, zda jsi Anděl nebo Ďábel.“

„Jsem tím, čím jsi si mě vysnila. Jsem ale jen odrazem Tvé krásy.“

„Víš, jak moc nemám ráda ten imaginární svět Cyber Gothů. ...“

„Ale Lásko, na tenhle post se už před dlouhými léty pasoval Orpheus z Cassandřina Komplexu.“

„Ano, ale dnes je to spíš molo plné pseudogothických přehlídek a přetvářky. ...“

„Proto jsi také vstoupila do náruče mého Elízia s prosbou či přáním. ... Najde se dnes ještě Clasik Goth? Ten inzerát měl úspěch, odpověděl jsem. Následně psala stále ustrašená holka ze země, kde je stále zima a prší. Dnes už je to žena, na kterou svítí slunce a má vlastní názor. Vybarvil jsem jí myšlenky jako Warhol svůj obraz. Na banánovou koláž Velvetů stále vzpomínáme v laciných manšestrových kalhotech. Jsem rád, že se ta žena obejde bez drahých kovů a spíše ráda navštěvuje galerie emocí, kde Lydia Lunch pobrukuje svou Some Velvet Morning. I moje smysly tečou po Tvých slzách Lásko!“

Instinktivně jsem tušil, že Ty jsi ta pravá, báječná a nedotknutelná. Vystihuješ nesmírné množství alternativy i přirozenosti v jednom, jsi jako kostka, která má více stran a všechny ty strany jsou označené sametovým srdcem, které mi vždy vyjde. … Nevím přesně, která jiná slova by vystihla Tvoji osobnost, ale není v tom typické klišé gothické extravagantnosti, růžičky a náhrobní kameny, ale spíše náklonost vracet se v čase v pravém slova smyslu a své zážitky promítáš na květinové plátno současnosti, které je odrazem Tvé Lásky k 60. letům. Moje manšestrová Lady, dodatečně pokřtěna britským R&B singlovým hitem „House Of The Rising Sun“ od zádumčivých zvířátek Animals.

„Lásko? Víš, že Ti sluší Tvé hippies tričko? Je stále tak bílé, jen ta duhová batika v něm vytváří kompromis mezi kytičkou Grace Slick se svým bílým králíčkem a indie intelektuálkou Kim Gordon ze Sonic Youth. Co je na tom všem nejabstraktnější, že Ty taková opravdu jsi. Miluji Tvé okousané rty v reflektorové záři občasného smíchu, Tvé dlouhé nohy a shrbená záda. Naše společné milování v expresionistickém kýči a radost béčkových filmů. Tvou zakřiklost a roztržitost, Tvou touhu umět toužit. Miluji milování s Tebou, i když vím, že Láska umí být pěkná děvka. Miluji Tvé narození a odpouštím nám budoucnost. Bojím se, ale vždy budu doufat. ...“

„Ty už se zase vyzpovídáváš ze svého niterního žalu. Tvá typická nonšalance preventivního stesku. Vím, že to tak cítíš. Tohle se prostě nedá sehrát, ale sakra proč to píšeš na internet? Proč jsi opuštěný, když jsi semnou?“

„Lásko?“

„Ano, poslouchám Tě Broučku.“

„Já přece nejsem opuštěný. Co je apatie, čekárna u psychiatra a bolest proti Tvým nazelenalým očím, které režírují můj život. Tvé oči vidí, že už nejsem tak kontroverzní jako dřív. Už tolik nešokuji, ale stále mně zbylo to, co některým chybí. Duše. Na druhou stranu jsem nikdy neměl žádná zavedená pravidla ani v těch původních dobách, kdy jsem byl Fantasmagor do Damned. Jediná tvář, kterou jsem viděl v zrcadle byla Face z alba Ashes od Christian Death. Děti utíkaly do pohádkových světů Studia Kamarád a já do svého světa dekadentní hudby, psaní a listováním v životopisech básníků bez angažmá a příjmů. ...“

Nic praktického mě vlastně ani zajímat nemohlo, protože dělání cokoliv pro stát mi přišlo strašně ironické, zvlášť když jsem už v ranném věku pochopil, jak to s námí všichni ti šarlatáni myslí. Můj život byl bohatší právě díky ignoraci absurdního systému a hudba a verše byl můj kulturní motor. Když se kdysi dávno v dobách, kdy převládal punk, objevil i gothic rock, byl jsem v sedmém nebi. Když jsem uslyšel moje milované Bauhaus, Red Lorry Yellow Lorry, Sisters Of Mercy, Fields Of The Nephilim. Nevím přesně, v kterém to bylo roce, asi už v první půli osmdesátek, kdy kapely už hrály a první vlnu ctím dodnes nejvíc. V té době, ještě než jsem slyšel tenhle typ hudby, jsem si ji vysnil, protože jsem podvědomě inklinoval k melancholické četbě a mysticismu. Ano, dnes je to běžná záležitost. Ale když se čtrnáctileté dítě v minulém režimu zajímalo o magii nebo prokleté básníky, tak patřilo téměř do blázince a sociální pracovnice pořádaly hony na děti z rozvedených rodin. Miluji 80. léta pro svojí původnost a nenávidím je pro svoje vzpomínky na dětství. Právě tím největším kladem dané doby byla muzika, kterou jsem se obklopoval, u níž jsem se mohl smát i plakat, u níž jsem mohl psát dlouho do noci u rosvícené lampičky, protože sourozenci prostě žádní nebyli. Kdyby byli, asi už bych to nebyl já, ten sentimentální romantik a vynález zkázy. Teď jsem na chvíli zapomněl, co vlastně píši. Nedívám se na monitor, jen tak prostě kurva klepu do klávesnice. Tohle není nic konkrétního, je to jen Gothická zpověď a koláž mých myšlenek. Vždyť to už znáte. Trocha fikce, poetismu, nostalgie, romantiky, hudby a Lásky. Řeknu vám jedno tajemství. Tady té fikce je pramálo, a i když nevím přesně, co píši, protože se téměř neohlížím zpět, je toto ten nejdůležitější článek, který jsem kdy psal. Je to zpověď. Je to GOTHICKÁ ZPOVĚĎ. Já jsem ji vymyslel a mám právo si ji psát.

„Lásko?“

„Ano?“

„I tu tak zvanou anarchii jsem vnímal po svém. Spíš mírově a antipolitické symboly mě nikdy přímo nezajímaly, byli mi volní komouši i charta. Měl jsem sám co dělat se sebou samým. Jediná komunita, kterou jsem znal, jsem byl já sám. Internet ani mobily nebyly ještě ani ve sci-fi filmu, takže žádné médium, jenom knihy, korespondence a pokusy o domácí romány. Slovo GOTHIC nikdo z mých známých neznal a přitom dnes zní téměř sprostě. …“

A já se ptám, jak k tomu přijdu? Tohle je zpověď jednoho z původních českých fanoušků. Věřím, že i dnes je plno úžasných lidí, kterým jsem chtěl něco předat, ale z většiny proudí už jen dohady o všem možném i nemožném. Má smysl předkládat ještě moudra o March Violets, Bolshoi, Virgin Prunes, Cocteau Twins, Damned, Bauhaus, Christian Death, ke kterým jsem se modlil před spaním a koukal se na černobílou televizi na kanál Vídeň, kde vysílali jednu z prvních verzí Draculy. Já měl zavřené očičko a zeslaboval jsem si vědomě televizi, i když to bylo německy. Tak to bylo pro mě tehdy autentické, jako tahle výpověď Temného Bohéma. Kdybych měl mluvit za sebe dál, v první řadě to vždy byl prožitek z hudby bez názoru druhých, protože slovo jako fórum vlastně ani neexistovalo a pro známé byly mé hudební styly španělskou vesnicí. Ano, jak říkám. Prožitek z hudby, která v ranných Polích Nephilimů gradovala svojí dojemností. Vyhledával jsem tu auru tajemnosti, tu neprostupnost, která lámala všední dny ve dví. Když se hádali popíkaři a metalisti, já měl svoji řeku Alternu a po té se plávím dodnes. Snad občas i někoho svezu.

Proč je dnes to divadlo na scéně důležitější? Asi proto, že už ani styly, které vzešly z punku a béčkových hororů, nejsou tak přirozené jako dříve. Ach ta subkultůra, je tak undergroudová, přitom do sebe absorbuje čím dál více stylů a podstylů. Od původního post punku, gothic rocku, death rocku, přes dark wave, EBM, industriál, rockabilly a tuny dalších starých i nových, které se o sebe vzájemně tříští a všichní hlasí, že se nikam, nehlásí a nepózují. Opisující děti bez vlastních názorů. Jsem rád, že jsem se narodil dříve, bez tohoto média. Proč vám to vlastně tady říkám? A kde jinde bych vás asi zastihl? Přece plasty ale nenahradí obilí, louky, pole a přírodu jako takovou. Také nám dnes příroda všechno vrací. Ta dnešní kapotovaná auta, vždyť to nejsou auta. Kde je chromované zrcátko? Někdy jsem natolik paranoidní, že se mi dokonce zdá, že vzniká plno nejrůznějších country rockabilly, blues rockabilly. Tak jak jsem kdysi napsal článek Underground Versus Underground. Černá už se vyprala, vrátíme se ke country výšivkám, ty jsme ještě nevyprali, jsou vyšité a jdou ztuha dolu, tady se na čas usadíme. Proč je „countrybilly“ a co takhle „debibilly“?

Takoví gothic rockoví Fields Of The Nephilim byli ve své době bluesem a country opravdu ovlivněni, zvlášť v období Dawnrazor, ale bylo to tak přirozené. Nejen, že metal tak strašně krade z gothiky, ta doba byla v 90. letech a už je pryč. Spíš vnitřní špióni ze samotné scény se ukájí slávou díky image starší kapel. Je to smutné, ale možná že to zbytečně dramatizuji. …

„Lásko?“

„Ano?“

„Promiň. Teď jsem se Ti chvíli nevěnoval. Mám pro Tebe dobrou zprávu. Má Láska k post punku i gothic rocku je pořád stejná a dokonce se mi líbí, že díky tomu, že vzniklo tolik podžánrů, tak to a teď mě dobře poslouchej, paradoxně očistilo podstatu pravého gothic rocku. Tohle je moje prohlášení a vím, že jsem asi sám proti sobě. Módnost jemně ustupuje a zůstávají zase Ti původní. Například i v norském black metalu, kde se v polovině 90. let vyrojily stovky kapel, zůstaly jen Ty původní. Zase Tě mohu lehce kousnout do brady Lásko, tak dobře já už se Ti budu věnovat. Tak na chvíli odlož svůj průmyslový román Konzument, Gira Ti nikam neuteče a já už budu navždy ten bohémský poutník. Prožili jsme spolu nejedno Rozmarné Léto na plážích, kde jsi chodila bosá v staromódních plavkách swingového stylu a psala do písku i v horách v našem vysněném domě, a to se počítá. ...“

„To jsem byla také já, nebo si jenom děláš zářez na pažbě Kovboji?“

„Ale Lásko. Ano, nic na světě nedává větší smysl, než my dva. My jsme krystalický a myšlenkový zázrak jeden pro druhého a vše kolem je jen neoromantická dekorace. Když Tě vidím, jsem plný slov a jsem štastný, když spolu probíráme westernový biják Dawnrazor, kdy imituji ten rozechvělý McCoyův hlas ještě tolik násáklý punkovu deklamací. Určitě znáš ten můj uličnický kukuč, když držím v ruce desku Bauhaus a propojím se Smitzerovým komentářem na Plastiky. Hoši, zkuste je překonat. ...“

„Ještě chvíli mi vyprávěj, že už nemáš o čem psát.“

„Lásko, víš jen ta světla, která dříve zářila, už skoro všechna zhasla a čekání na nové Fields Of The Nephilim si vyplňuji poslechem Vendemmian, The Wake, Nosferatu, Love Like Blood a dalších jistot. Zdá se mi to nebo Půlnoční Londýn už není tak nebezpečný jako byl dřív. Jack Rozparovač vyměnil své chirurgické nádobíčko za syntetickou symboliku, aby se přizpůsobil novému věku a nepůsobil obstaróžně.“

„Ty se v tom zase pitváš, že můj Drahý. Vzpommínáš ta vážka, co jsme fotili, je jako jeden z klipů od Tiamat z 94. roku, kde jsou dřevěné sochy.“

„Lásko, víš že jsi tak přirozená ve svých bledých barvách, když kráčíš k hlavnímu oltáři, kde varhany tak čistě znějí. Možná mám o čem psát, jen ty mystické stíny se uvelebily v mozku. Často bývám sám, piji kvalitní kávu, přemýšlím a pouštím si hudbu. Ty se ptáš, proč ctím osmičku nebo proč mi z tváře zmizel úsměv? Snad že v osmičce jsem ovlažoval svoji hemisféru novoromancí a dnes popadám dech v záchvatu divnoromance, přesto stále neokroužkován subkultůrou. Můžu snad vidět rozkvetlou jarní louku bez doteku nesvatých pikniků bujarých postmodernistů.“

„Ty už zase moc přemýšlíš. Všiml jsis, že vždycky chceš být víc sebestředný a že Tvůj dialog je vždy delší? Umíš sdělit větu a v zápětí si ji i obhajit.“

„Lásko?“

„Ano???“

„Tak teď Ti nerozumím. Trošku mně to připomíná Dr. Jekylla s Hydem. Píši to já nebo Ty? Také si uvědomuji, že mluvím s Tebou, se čtenářem a do toho sám se sebou. Je to paranormální, protože kdybych zde napsal, že je to osobní a že vlastně nechci, aby to lidé četli, mohl by se někdo ozvat, proč nám své pocity teda odhaluješ. … Nevím, tak na tohle nemám odpověď a určitě né pro svoji sebestřednost. Snad proto, že chci, aby si někdo přečetl, že to neměl číst, ale na druhou stranu jsem moc rád, že to dočetl až sem.“

„To je zase nějaká Tvá hra se slovy?“

„Lásko víš, že je pro mě těžké uvažovat za Tebe.“

„Jsi můj Drahokam, ale také Podivín. Máš stále tu bolest za očima.“

„To jako jenom proto, že neumím pojmenovat šíři svého vědomí? Snažím se skrze Tebe odhalit a tím se stávám více zranitelným. Říkám tomu Katastrofa Mysly. Nadměrná forma přemýšlivosti probolívá na papír. ...“

Neumím pracovat od sedmy do čtyř a pak sklapnout desky a jít domů. Zato vím, kdy je otevřeno v Baru u čtyř větrů.

„Lásko, Ty víš, že buď nepracuji vůbec nebo dělám šedesát hodin v kuse, jsem extrémionista a slovní přestřelky mně nejsou cizí. Z prvu jsem si myslel, že mi tohle všechno bystří rozum, teď mám spíš pocit, že o něj přicházám. Ach Lásko, nechci prznit své písmo demagogií. Chci mít stále správný náhled. Téma gothic rock už není tak citlivé jako před několika málo lety. Je těžké dnes říct, co je pro mě určující. Internet je tak zrůdně nevyčerpatelný, všechno se v něm během několika malá minut ztratí. Nerozumím tomu, proto i ta náklonost k 80. létům. Ať už k popu nebo ke gothic rocku. Absurní diskuse zhrzených dětí ventilující své komplexy do žánrů, které s tím nemají nic společného. Lásko, kdy tohle skončí? Málokdy člověk narazí na dobré čtení, psané například fandovským životem, kde se odrazí znalost hudby a nikoliv věčné sračky kolem. V kolika článcích už jsem doufal, že se to změní. Samotná skutečnost, že tak činím, je získat si úpřímnou důvěru, ale asi spíš existuje jen krutá kritika nebo ignorace. Ta nastává většinou, když se o slova opírá závist a není co říct. … Souznění mysli není. Každý člověk je individualita sama, proto komunitní smýšlení podkultůrních shromáždění má spíše vizuální význam, nikoliv ten hudební a osobní. Každý chce být neobvyklý tím, co je nejvíc obvyklé a očekávané.“

„Lásko?“

„Ano???“

„Já bych volil něco jiného. V našem šestém pokračování si hodím kostkou v Baru u čtyř větrů. Varovatel už nás i vás informoval na začátku. Co takhle sice přepestrou, erotickou přesto tolik nevtíravou anabází lze získat i omamnou fúzí své vlastní autentičnosti? Tím vlastně dávám najevo, že i když se všichni sebeoslavují, neuvědomují si, že tím jsou vlastně stejní. Lásko?“

„Ano, Miláčku?“

„Asi jsem byl vždycky potížista, který slepoval střípky svého postdekadentního života. S Tebou mám ale pocit, že Svět je vhodné místo pro život. Prosím, neberte má slova jako dogmata, ale zároveň se mi nedivte, že po těch letech beru přístup některých jedinců poněkud s despektem. Lásko? Milování s Tebou je tak odevzdané, krásné a dravé. Otevřela jsi mi dokořán svůj Chrám Lásky a já jsem ozdobil Tvé lůno květinami z parku našeho města. … Od mojí dívky dnes vy ostatní sebedestruktorky učte se, kterak zbaviti se svých pyšných emo tváří, když v pravá gothická místa odvážíte se čistá. Já učil jsem se zase filosofii od Kanta a Nietzscheho a nyní, když plný slov jsem, živě se mi komunikovati nechce. Možná zase příště, kdy touha po novotách nebude tak štvaná a rohaté příslovy z Baru u čtyř větrů nabyde více Belialových rozměrů, sejdeme se a hodíme si kostkou. Že kostka má jen číslo šest, nic neznamená. Ta naše má má ležatou osmičku a sametové srdce!“

Autor: Bob Lučan, www.boblucan.bloger.cz

Úprava textu: Lucie Králová