GOTICKÁ ZPOVĚĎ IX. Návrat Domů Říjen 2012

GOTICKÁ ZPOVĚĎ IX. Návrat Domů

Psát Gotickou Zpověď je pro mě velmi náročné a odmlčení v mezičase má skutečný význam. Tahle koláž mé představivosti, není jen fikcí. Má spoustu pronikavých momentů. Můžete si ji číst s hlavou v dívčím poprsí, ve studovně, ale taky v Baru pro zkrachovalce... Rovněž je možné v ní najít odpovědi na ještě nepoložené otázky... Upřímnost ve vyprávění kombinovaná se snivou chaotičností dokáže čtenáře pobavit a dá zapomenout i na stylistické nedostatky. Není to natřásání ega, přesto je v tom kus poctivosti. A jak už je u mě zvykem jsou zde jak části, které jsou spíše snem a naopak momentky reality. Tím je vlastně tento projekt trvající už skoro dvacet let nedotknutelný a věčný.

Na chvíli zapadne slunce a duševní skomírání proplouvá za očima, ten čaj je moc vyluhovaný a kafe naopak slabé. Sluneční znamení umí prožít nádhernou rozkoš i neuvěřitelnou bolest. Tyhle emoce jdou v podstatě ruku v ruce a stále dokola. Terapie ani plata Xanaxu nezaberou. Ve staré koupelně je pára, horká voda stéká po umakartu, špatně se dýchá, mentolová mast pod nosem. osamocení, Tělo někdy obelstím s psychikou už je to horší. Ta moje to je mrcha proradná, dokonce si našla způsob snesitelnosti dnešního světa. Vlastně už paroduji vlastního psychiatra. Tohle je projekt, kterým někdy hledám i pravdu skutečného života. Dřív šlo spíše o gotické ideje, dnes jde o mnohem více. Když je člověk v pasti vlastní přemýšlivosti vnímá velmi intenzivně každý typ bolesti, je to velice zvláštní onemocnění, které do dnešních dnů nemá pojmenování. Vykreslil jsem si obraz života, takhle bych chtěl žít! Určitě to znáte. „Ptáte se co?” No, že žijete stejně stále jinak... Přehršel myšlenek je na obtíž, jelikož vás vždy katapultuje jiným směrem, než si původně vytyčíte v tom nejlepším úmyslu. Gotická Zpověď sice nezpůsobuje návyk, ale věřím, že Ti z Vás, co jsou čas od času v prázdnotě věřte, že v tom nejste sami. V bdělém stavu mám vždy pocit, že musím něco řídit, ale když píši Gotickou Zpověď Ona je rodu ženského a řídí mě. Tady rád cítím nejen své vítězství, ale i sebekritickou beznaděj... Právě ona je i poetickým symbolismem webu DekadenteMorfin

Ten dům byl obrostlý červenými lístky břečťanu, kolem něj byla neudržovaná zahrada, ve které byl uprostřed zpustlý kamenný altán. Ten byl rovněž poměrně hustě obrostlý, podivnými listy a neurčitými květy. Tvé vrásky v dekoltu prozařovaly vzpomínky o bludišti nahých těl a nepopsatelné vášni minulosti. Rozpomněla jsi se, že tady byla i místa, do kterých jsi se tenkrát bála vstoupit. Vítr v korunách stromů hrál Podzimní Hudbu. Kde jen už jsi ji slyšela... Kousek od altánu byla zrezivělá branka, na niž byl zámek, který už se dlouhá léta nevyrábí a znáš ho jen z dětských fotografií. Přirozeně Ti blesklo hlavou, že se není čeho bát, že už nejsi ta mladá naivka a, že by jsi se tam tedy ráda podívala. Sice víš, že nejsi vyloženě křehká žena, přesto s tímhle zámkem by měl problém si poradit i silný muž. Nezbývalo tedy nic jiného, než bránu přelézt. Nebylo to nejjednodušší, jelikož byla poměrně vysoká a horní strana byla účelově ozdobena bodci podobajícím se kopím. Okolní plot měl zase něco, co se podobalo ostnatému drátu, jinými slovy všechno nasvědčovalo tomu, že ten, kdo místo kdysi ohradil věděl, co dělá. Ženská zvědavost ale nevychladne ani po létech a když strach ustoupí... Ona: „Podařilo se, jsem tady, no holt nejsem žádné béčko“ pomyslila si. Po seskoku dopadla téměř na zadek, v prstech ji brnělo, což ji sice vyděsilo, protože byla letitý hypochondr, nicméně neodradilo. Asi deset minut se prodírala jablečným sadem a vysokou trávou, až narazila na čtyři náhrobní kameny. Levou rukou se snažila odstranit vlhkou mechovinu. Na náhrobcích byli vytesání čtyři ptáčci, nápadně podobní netopýrům. Bylo to hodně staré a nešlo pořádně rozluštit, co bylo pod nimi napsáno. Taková psychedelická tajuplnost. V jednu chvíli už jsi si myslela, že jsi vlastně nic tolik výjimečného neobjevila. Ve vteřině zafoukal, střídavě ze čtyř stran vlažný vítr, živá tráva se zachvěla a šimrala tě do obnažených lýtek. Ten pocit v Tobě probudil vzpomínky na muže, který v altánu usedal za psacím strojem. Ty jsi mu vyčítala, že vše obětuje svému psaní.

„Proč se zamilovaní lide nejvíc líbají, hladí a vodí za ruce první měsíce“ pomyslela sis. Závan bílého prášku rozpráší i sebevětší romantiku. Pokračovala jsi dál, až jsi zahlédla schodiště do nějaké zapomenuté šachty. Sestoupila jsi dolů po chladných schodech do místnosti, ve které byli na stěnách vyobrazeni zase Ti podivní, napůl líbezní a napůl děsiví ptáčci. Vypadali, jako by symbolizovali život, dobro a zlo. Realistická čakra Ti našeptávala „je to jen stará místnost“. Vlastně stále nevím, proč ten děsivý plot podobný béčkovým hororům. Tu a tam jsi jakoby zaslechla pláč dítěte. Až mnohem později sis uvědomila,že to byl Tvůj vlastní pláč. Kdo ale pozná svůj dětský nářek... Studna strachu a pokání se začíná pomalu plnit. Zjišťuješ, že nebyla náhoda, že jsi uprostřed světa nikoho. Pamatuješ na “Death Klub”? Ona: „Snad jsem se nedostala v realitě do Mrtvého Města nikoho? To se ptáš mě? Ano! Já jsem ale jen Tvá ozvěna z minulosti. Slyšela jsi tlukot vlastního srdce a začala pomalu chápat, kde vlastně jsi? Kráčela jsi dál chodbou, kde na stěnách byly obrazy zesnulých dekadentních umělců a hudebníků jako byl Rozz Williams, Ian Curtis, ale i malířů jako Francisco Goya. “Proč jsem tady!” Vykřikla jsi až výhrůžně. Ozvěna odpovídala Tvým hlasem: „Ty nevíš? Pamatuješ, kdo tě kdysi před mnoha lety zasvětil do dekadentních spisů a srozumitelnosti gotického rocku. Cítíš, že se Tě zmocňují děsivé myšlenky a svědomí si s tebou zahrává. Ptáš se sama sebe: Kde jsem udělala chybu? Přemýšlela jsi mnohokrát, že tam toho bezejmenného muže opustíš a vydáš se po směru smyslnosti. Touha je však natolik neúprosná, že vždycky když jsi byla na křižovatce rozhodnutí a měla jsi odpovědět, nevydala jsi ze sebe ani hlásku. Pamatuješ, čas plynul a od Těch dob jsi se seznámila s mnoha lidmi ze scény i soukromě. Začalo se stmívat, přesto ani obloha zalitá měsíčním světlem se k Tobě nechovala nepřátelsky.

Tvá zpocená kůže voní létem, což Ti evokuje perleťové časy. Předstíráš ve své mysli romantické nevyžití. I když víš, že jsi na to nikdy nebyla. Ačkoliv možná jsi to neuměla dát jenom správně najevo. Měla jsi představu ve své mysli, která byla příliš citlivá, proto jsi ji zastrašovala svojí umělou nenávistí. Promítáš si na noční obloze záznam z doby, kdy jsem u Tebe i v Tobě byl, moji neumytou skleničku od vína a nekonečné memoáry o pochmurné hudbě. Vidím, jak přikyvuješ a říkáš „Ano“, dobře si to pamatuji. Tato cenná místa jako by Ti ukazovala onen astrální svět, takové místo mezi realitou a duchovní ilusí. „Lásko, vstáváme. Dáš si kávu?“ Ona: „Ano, dám, musím se probrat, byla jsem někde dole ve tmě. Taky jsem zrovna vytahovala papír z psacího stroje, kde byly zažloutlé štítky Bauhaus na kazety“. „To je zvláštní, zrovna jsem chtěl říct, že ty CD nic nevydrží a vzpomínal jsem na stokrát ohrané kazety“. Ona: „Vidím, že po roce zase píšeš Gotickou Zpověď. Hmm docela dobrý příběh. I když není kdoví jak originální... Počkej, to snad ne!?“ „Copak je zlato?“ „Ne, to není možné? Tady něco nehraje... Vždyť Ty píšeš přesně to, o čem se mi tuhle noc zdálo“ On: „Co prosím? Ale no tak Miláčku víš, že do baru čtyř větrů je cesta jenom přes sen. Nebo taky když povolím smyčku od přiškrcených citů a šeptám Ti do ouška.“ „Ano, to vím, ale to bylo jen napsané, ovšem já v tom snu zažila přesně tohle. Teď si uvědomuji, co mě v té zahradě mnohokrát zarazilo. Už jsem to místo viděla, ovšem jak to bývá, každý člověk se po probuzení většinou nepamatuje na to, co přesně se mu zdálo.“ „Lásko? Ano! Víš, pro mě je Gotická Zpověď spíše pečlivě vytvořený odkaz na poetický život přes hudbu a mé psaní“.

Ona: „Ty zase vypouštíš spousty zbytečných slov.” On: „Víš Lásko, nemáš tak docela pravdu, ale to necháme na posouzení čtenáři. Připouštím ovšem, že ten, kdo správně nepochopí význam a stylistiku vzájemně se prolínajících slov, pro toho to musí být žvásty. Z anarchie ovšem nevznikla pravidla, ale určitý druh chaosu, který se já snažím řekněme básnicky zkrotit“. Ona: „Ano, to už jsi mi kdysi říkal.“ On: „Myslím si, že neexistuje nic jako spisovatelská „dokonalost”. Zrovna jsem chtěl napsat, že na okně seděla sýkorka, ale pak jsem si říkal, to by se tam nehodilo“. Ona: „Ale vždyť už to tam píšeš...“ „Víš Lásko, ani nevím, co mě kdysi formovalo do mé Spisovatelské záliby, možná dětství v neúplné rodině, které vytvořilo přirozené snění a únik do světa neprobádané melancholie. Vlastně dnes už to s jistotou ani nevím. Ovšem musím Tebe a čtenáře trošku zklamat: není to nic výjimečného, ale spíš bolestivé“. Ona: „Co myslíš, Miláčku?“ „Tak už jsi mi dlouho neřekla. Abych se vrátil k tématu: No neustále na papíře vybrušovat svůj život. Je to taková obrana, protože v reálu jsem mnohem bezmocnější a tady je ze mě hrdina. Já tomu člověku opravdu věřím. Myslím si, že spousty běžných lidí i mých čtenářů chtělo být v životě někým jiným, nebo si to alespoň představují. Vidíš, jeden je zpěvák rockové kapely, tamhle ten je básníkem“. Ona: „Asi máš pravdu, já jsem byla ve snu obětí nějakého romantického hororu“. On: „Sakra. Lásko, pokračuj, to bude dobrý námět.“ „Nedělej si ze mě srandu, myslíš si, že jsi... No jen to dopověz... ale nic. Víš Zlato, život je pro mě dosti bolestivou inspirací. Nepotřebuji mít představu o tom, jak lechtat středoškolačky gotickou rozvášněností v rozkroku, takový typ článku bych nadrtil na koleni do několika minut a zaručuji, že by jsi zvlhla i Ty“. Ona: „Víš co, už nepij, prosím tě. Asi máš pravdu, o den nebo několik dní později bych tohle psal zřejmě zase trochu jinak. Realita života a můj fiktivní svět se mi už natolik prolínají, že se v něm sám zcela nevyznám, ovšem jakmile začnu psát jsem jinde, nutí mě to pokračovat. Zavřu oči, vidím Boha i Ďábla jak mezi sebou soupeří o pravdu, tady vidím nevděk osamění. Potom je otevřu a zřím se v Bláhovém Zrcadle; je to Všednost nebo Výjimečnost, možná je to jak Vzpomínka na Myšlenku.. Ona: „Ale to jsou přece tvé články a povídky“. On: „Možná je to jen Shnilé jádro Poesie takový Dotek Pesimismu mého Podivínského já... Lásko mám ale Skromné Přání aby čtenář vstřebal i tuhle Gotickou Zpověď.“ Oni: „Na nás totiž nemůžou. I když to, že jsem paranoidní ještě neznamená,že po mě nejdou.“ Ona: „Jsi zajímavý člověk, ty nekazíš mládež, ty ji vzděláváš poetickými revolucemi.“ Ano tak nějak to bude jen si to musí rozšifrovat jako astrologický kalendář. Chci, aby se tahle Zpověď posunula výše ke hvězdám jako signál Nostradamova proroctví. Ona: „Víš, co je podivné, že až v roce 2012 jsi začal znovu pít, jako by jsi to měl načasované“. „Ale no tak... Tvé drogy jsou mnohem zákeřnější.“ „Už jsem si vzpomněla, jak Ti tlouklo v temné zahradě srdce tolik hlasitě a pak se objevili netopýři, žádné bidýlka, ale tenké stříkačky naplněné touhou po nevšedních zážitcích. Ano, Ty jsi nespala, nebyl to sen, byla si v rauši. Snažil jsem se Tě probudit, protože jsi mě rušila ve psaní... Někomu by to vadilo, ale já docela rád sleduji repliky svých básní. Stejně se vždycky vrátím do mého života psaní s vděkem. Rozhodně je to lepší než se válet sjetý ve škarpě. Lásko? Láska nám nemůže umírat před očima, není to jen otázka věku a peněz, je to o člověku samotném.

Nepotřebuji drogy, abych mohl psát, to je jen mýtus, který nikam nevede, výmluvný alibismus pro zkrachovalce, co nikdy nic nenapíší a jen bručí nad životem. Někdy mě děsí,že lidi jako já většinou jako by vyloučili ze života. Myslím, že je to od nich pokrytecké protože mají sami v hlavě pustinu, na druhou stranu jsou dobře finančně zabezpečeni, tak jim vše prochází. Takže já ONI-ch taky píši, všechno má určitý smysl, jen je jednodušší nepřemýšlet, to se přeci nenosí. Vidíte ho zoufalce, pořád chodí v jedné košili, jen zapomněli dodat, že ten zoufalec má místo krve modrý inkoust, a že napíše stovky slov denně a ať napíše cokoliv, bude to jeho Zpověď, ale Oni ji nemají, vlastně nemají nic, ačkoliv si to neuvědomují. Lásko chci aby čtenář otáčel další stránky a byl nadšený i kritický, obojí mě unese. Nerad bych byl jen nudný. Proto můžete si se mnou hrát a Ty Lásko, Ty taky, Tvá vážnost ve tváři je jen bezduchou tragičností, ale moc rád Tě chci nechat přitom, protože ta pravá moudrost prokukuje až mezi vrásky. A Ty nejsi úplný Zoufalec, ještě se hledáš, já Ti kdysi ukázal cestu, ale ty z ní stále uhýbáš a kličkuješ kam to nevíš ani Ty sama. Taky je potřeba si uvědomit, že pochopit duchovní život je neuvěřitelně náročné i pro mě. V posledních letech si vyvolávám tóny svojí gotické hudby, je něžná i trpká, není to ta, kterou všichni znají, je mnohem obscénnější. Mumie v písečné bouři tančí katastrofický balet. Už je to dávno, co byla její panenská krása ukřižována v neznámém městě. Ráda bych Ti navrhla, abychom se společně znovu prošli po zahradě, léto už je u konce a Varovatel nás určitě uvítá. Možná, že bych i šel, potřebujeme ovšem hypnózu, která nás vyžene ze zajetých kolejí. Kyvadlo velebí naše oči mystickým spánkem. Naše těla jsou oddělena od mysli. Zbytky slunečního svitu nás vedly druhou stranou do sadu, žádná branka, jen polorozpadlý laťkový plot, matně se začal projevovat podzim, babí léto ještě ohromovalo svojí vášní. Zdivočelá kočka nedůvěřivě a obezřetně okukovala cizí elementy ve svém magickém teritoriu. Sledování listnatých stromů sestavených nepravidelně od sebe, mezi nimi byli tu a tam jehličnaté Modříny, mě úplně pohltilo. Byl to takový Ztracený ráj nikoho, ale vždycky jsme se do něj nějakou formou vraceli. Ať už přes bolest, sen, lásku nebo v tomhle případě hypnózu, ale s určitostí se to nedá říct, protože se člověk probudit může, ale taky nemusí. „Lásko?!” „Ano”... Už mě nic kloudného nenapadá, protože alkohol má mnoho hlav a nevíš, která Ti našeptává něco o zdraví, žalu, jiná zase radosti nebo naopak smutku... Není vždy lehké čelit téhle nestvůře, zvlášť v dobách temna. Ona: „No ještě, že se z toho tak poeticky vymluvíš. Já sice vím, že vizionáři jsou „nemoderní”, ale u mě je to jako s tou hudbou, mozek je řízený především archívem. Na dnešní svět, hudbu, pojetí lásky a celkové vnímání světa je můj nervový systém mnohem zranitelnější. Lásko nevím co z Lásky zbylo. Možná kouzlení v Baru u čtyř větrů. Ano, a my jsme se tam znovu dostali, věk nevinnosti ryzí čistoty v lásce a hudbě, tak nějak to tenkrát bylo. Lekníny zapomnění na zahradě zámeckých hotýlků a procházky věrností za šeptání veršovaného sentimentu. A náhle potom z čista jasna zasáhl blesk iluze, byl to hromový úder. Kostry obnažily naše vědomí a svědomí ochladlo. Z Ježíše byl skutečný Rebel, vždyť v poslední době jsme se vzájemně komentovali s posměchem. Kdo Bohu zavázal oči. Čistě povlečená postel v ústavu a psychická agónie čeká na vysvobození. Negativní vlastnosti mají i své nebe, nejen pekelný chřtán. Napadá mě tedy, že i pesimismus může mít svůj očistec ze kterého výjde neuvřitelní krása.

Autor: Bob Lučan