GOTICKÝ ROCK STÁLE ŽIJE, Legendární Článek

Gothický rock stále žije 2005

Publicista, Goth Bob Lučan "Dekadent "

Dnes již klasický článek o gothickém rocku, s kterým jsem v roce 2006 na internetu debutoval. Jeho kořeny vznikaly už v  90. letech. Vznikl jako určité poselství proti devastaci původního gothic rocku. Dodnes je článek hodně čtený. Většina mých spisů a tvorby vznikala už začátkem 90. let, tenkrát jště na papíře. V dobách kdy internet nebyl a bylo všchno mnohem tajemnější. Byl publikován na mnoho serverech v četně CzS. Ať se vám i po letech stále líbí.

Plavím se proti proudu oceánem slz předávkovaný životem. Jemný písek nostalgických vzpomínek mě šimrá do chodidel. Revoluce snů se mi zhmotnila v punkové minulosti. Ani příliv nových tónů je nesmyje.Koláž emocí mě dohání k šílenství a aktivuje mé smysly. Jsem z generace Usherů a mým dědictvím je nesmrtelnost aristokratické krve. Pátrám po svých spojencích. Kristovy roky mě učinily moudřejším, zvlášť když je máte už po staletí. Nevědomost dnešních lidí je jak plevel v aleji bílých růží, které značí barvu mé tesklivé tváře. Jsem na periferii života dobrovolně, se sarkastickým úsměvem a gothic rock je mým údělem. Já však nesu za něj oběť velikou, úzkost, romantiku ruku v ruce s poetikou. Gothika je žena, kterou vysávám jak nektar z krvavých plodů. Nad mou hlavou nehledejte svatozář a protancujte se vampýrským tangem do mého světa. (G. Bob Lučan)

Následující článek nastiňuje můj vztah ke gotice, kterou zde, místy až rétoricky, rozebírám, a snad potěší pravou gothickou dušičku zasvěcených. Rád bych zúročil své dvacetileté zkušenosti, zamyslel se nad užíváním nesprávného pojmu gothic metal a reagoval na některé metalové magazíny, které tak trochu neobjektivně odsouvají gothic rock do jakéhosi hudebního suterénu.

Když jsem se zhruba před dvaceti lety, tedy přibližně v polovině osmdesátých let, poprvé setkal s pojmem gothic rock, ten už několik let kraloval undergroundové scéně, která se přirozeně přetavila z punk rocku na tzv. postpunk. Hlavními představiteli této vlny byla nepochybně jména jako The Damned, The Stranglers, Siouxie and The Banshees nebo dnes již třicet let zesnulý Ian Curtis ze skupiny Joy Division, v povědomí ortodoxních vyznavačů gothického rocku uznávaný jako průkopník termínu „gothic rock“. Mimo již zmiňovanou postpunkovou hororově laděnou děvu Siouxii, na niž navázaly další dnes již kultovní spolky, např. vampýrští Bauhaus v čele s „prokletým básníkem“ Peterem Murphym, který dal tomuto stylu punc originality, patří mezi zakladatele i transvestita Rozz Williams, jenž v roce 1979 založil death rockovou „sektu“ Christian Death. S Bauhaus patří mezi mé nejoblíbenější skupiny.

Zhruba ve stejné době přišly na svět i Eldritchovy Milosrdné sestry – Sisters of Mercy. Společně pak s temnými pistolníky Fields of The Nephilim a romantiky The Mission tvořily symbolický trojlístek z anglického Leedsu, města proslulého deštivým počasím. Ponuré klima ovlivnilo i tvorbu skupin jako Red Lorry Yellow Lorry či Cassandra Complex, jež se postupem času etablovala v Belgii stylem electronic body music ( E. B. M.), jakýmsi hybridem gothic rocku. Avšak většina z nezasvěcených příznivců gothic rocku v podstatě ani netuší, že nás zaplavuje již třetí vlna gothického rocku. Přičemž i tohle členění je diskutabilní.
Mezi další velká jména náleží i nejstarší německá skupina Love Like Blood.V současné době už gothičtí Clan of Xymox, původně synthpopoví novoromantici z Holandska, začínali nahrávat u stáje 4 AD stejně jako Dead Can Dance, Cocteau Twins a další. Legendární, kultovní, ortodoxně gothická kapela House of Usher je považována za jednu z nejtemnějších. Luxusní „vizážisti“ London after Midnight, jejichž image byla nepřímo ovlivněna postpunkovými The Cure, gothicpunkovými Alien Sex Fiend nebo dancepopovými Dead or Alive, měli vždy svá vystoupení dlouho dopředu vyprodána a svou slávou prý předčili i klasiky gothic rocku Bauhaus a Sisters of Mercy.

Přestože samotný gothický rock vznikl z punkové anarchie, a proto nemá hranice, vyznačuje se punkovou baskytarou, monotónní chrastivou kytarou a potemnělým vokálem. Shakespearovské téma velké tragické lásky, úkladů a zrady, symboly růže, vína, mužský egoismus, to jsou až kýčovitá témata většiny textů. Fascinuje mě výklad textů, které bývají ve většině případů velmi temné a zasmušilé jako hrad v Transylvánii, krutě melancholické až do doby, kdy se promění v romantickou, dojemnou, hořkosladkou filozofii, která mě paradoxně naplňuje depresívním blahem.Ale i oduševnělá romantika mě už řadu let spojuje s tímto výjimečným stylem, který můžete jen buď milovat, anebo nenávidět. Petr Štěpán je jeden z nejpovolanějších na tuzemské gothické scéně i se svým dítětem, kapelou XIII. století a její poslední deskou Vendeta, jež se mně osobně velmi líbí právě díky přirozenému vývoji této skupiny směrem k samplům a k synth popovému charakteru jakoby ve stylu staré novoromantické školy osmdesátých let, což ke gothice jaksi patří. Zrovna jako to, že vzešla z punkové éry 80. let, tak jako vzešlo XIII. století z H.N.F., takže žádné běsnění komerčně znějících metalových kytar. A ne každý to správně pochopil. Na tomto místě bych chtěl Petra Štěpána upřímně pozdravit, neboť mu vděčím za spoustu informací o kapelách typu House of Usher a XIII. století bylo pro mne v devadesátých letech hnacím motorem.

Historii tohoto stylu před více než čtvrt stoletím otevřely nejpovolanější ikony gothického rocku The Damned, Bauhaus, Christian Death, Siouxie, Sisters of Mercy, Fields of The Nephilim, The Mission, Red Lorry Yellow Lorry, House of Usher, Love Like Blood, Clan of Xymox.

Po většinu času se držím v ústraní a nekomentuji názory dezorientovaných fanoušků a fanynek, ale řekl jsem si, že bych se měl alespoň vyjádřit. Jako ortodoxní gothik nesmírně trpím, ba mne až pobuřuje, když čtu v recenzích metalových kapel, že hrají „gothic metal“. A já se ptám: Co je gothic metal?

Termín, který nám tady někdo podsouvá od poloviny devadesátých let. Rozz Williams (Christian Death) by se divil! Či spíš se jako pravý goth obrací ve vampýrském hrobě. Cožpak nikdo z těch recenzentů netuší, jaký je rozdíl mezi metalem a postpunkem? Můžete si svůj Within Temptation nazývat, jak chcete, ale gothický metal je nesmysl!! Ty slečny, jež zveřejňují své články na internetu a nazývají se „goth“, ať mi laskavě prominou, ale nechť si dál poslouchají svůj symfonický metálek a gothic rock přenechají nám, starým „pankáčům“, kteří jsme stáli u zrodu našeho uhrančivého stylu. Pamatuji si, když XIII. století bylo ještě H.N.F.. Proto mě jejich pauzy či odchod ze scény mrzí, protože je mám upřímně rád.
Jsem dlouhá léta sběratelem a posluchačem gothické hudby a mám ve své sbírce více než tři tisíce hudebních titulů typu např. Rosetta Stone, Ikon, Jerusalem Syndrome, Sanguis et Cinis, Garden of Delight, Two Witches, Love Like Blood nebo romantiky De/Vision, And One či Deine Lakaien, atd..

Tak jako ke gothic rocku patří mystické texty plné sexu a romantiky, není ovšem pravidlem, patří k němu zrovna tak i černá kůže, latexové oblečení, volánky apod.. Důležité je však, co máte v hlavě, a hlavně, co je s tímto dojemným stylem spjato, co cítíte, přátelé! Ono to není jen o módě, i když je taky samozřejmě důležitá. Ovšem mimo stálice Sisters of Mercy, Fields of the Nephilim a samozřejmě Bauhaus, kteří si mohou obléci cokoli. Jsem velkým milovníkem skupiny Christian Death, skutečných novátorů gothického rocku anebo, chcete-li, death rocku. (Vlastním jejich kompletní diskografii, ať už se zesnulým Rozzem Williamsem, Evou‘O, G. Demone, či s Valorem a Maitrii.) A nepřestal jsem je mít rád ani po rozdělení Christian Death na dva tábory. Líbí se mi oba, Rozz Williams i Valor. Rozz Williams svým plačtivým hlasem jemně evokuje „politologa“ Jello Biafru (vl. jménem Eric Boucher), zpěváka z Dead Kennedys, a zženštělá image je jasným důkazem vzoru Davida Bowieho z glamrockového období sedmdesátých let, tak i Valor se svým industriálním death rockem a s texty plnými parapsychologie, biochemie, psychologie a vůbec magie všeho druhu. Oba jsou pro mě geniální. Totéž platí o zpěvačkách seskupení Christian Death, G. Demone, Evě ‘O a Maitrii, které mnohdy působí jako vyšinuté čarodějnice a svými hlasy se hodně liší od současné symfooperní scény. Jen si teď dovolím malou odbočku. V období alba Sexy Death God se Christian Death představil i v pražském „BUNKRU“.

Jinak řečeno, nemám nic proti kapelám typu Lacuna Coil, Within Temptation, Tristania, Xandria, Trail of Tears, Dreams of Sanity, Theatre of Tragedy, ba co víc, mám je ve své rozsáhlé sbírce. Ale v žádném případě je neřadím do gothického rocku, a už vůbec ne do tzv. „gothického metalu“.Uvedl bych příklad, kdy The Gathering je zařazován jako trip rock, My Dying Bride coby doom metal. Ale gothic rock? Moji drazí, to je opravdu něco jiného!
V této souvislosti bych chtěl pozdravit svého přítele Broňu z Kopřivnice, který má rád, zrovna jako já, hudební tvorbu skupin Bauhaus, Christian Death, Sisters of Mercy, Rosetta Stone atd., ale i stylově odlišné electronic body music kapely dark wave, new romantic, synth pop a další, jež s gothikou, byť nepřímo, souvisí. Příkladně The Cruxshadows, Dance or Die, In Strict Confidence.Také bych chtěl z tohoto místa poblahopřát mně neznámému pisateli, který zveřejnil svou recenzi na album Sex and Drugs… od CH. Death, což je v těchto končinách téměř vzácností. Chlape, ozvi se, asi máme obdobný vkus, co se Christian Death týče.

INTERMEZZO I

Mí oblíbení zpěváci

David Bowie, Peter Murphy, Rozz Williams, Andrew Eldritch, Carl McCoy, Valor, Marc Almond, Gary Numan, Robert Smith, Waine Hussey, Chris Reed, Dave Vanian, Sean Brennan, Alexander Veljanov, Trevor Tanner, Ian Astbury, Petr Štěpán, Jörg Bartscher Kleundgen, Marc Hollis, Peter Steel, Jazz Coleman, Nick Cave, Frank Sinatra, Johan Edlund, Pete Burns, Ian Curtis, Morten Harket, Brandon Perry,Ronny Moerings, Rodney Orpheus…

Mé oblíbené zpěvačky

Siouxsie Sioux (vl. jm. Susan Janet Dallion), Gitane Demone, Eva’O, Maitrii, Lisa Gerarr, Sally Timms, Patricia Morrison, Ofrahaza, Jarboe, Lydia Lunch, Wendy James, Elizabeth Traser, Brix Smith, Nina Hagen, Debbie Harry, Nico, Anneke van Giersbergen, Ellen Kosová, Hana Vyšovanová, Björk, Kate Bush…

Mé oblíbené skladby

Bella Lugosi is dead, Mask (Bauhaus)
Ziggy Star Dust (David Bowie)
Temple of Love (Sisters…)
Temple of Desire (Christian Death, Valor)
Spectre (Christian Death, Rozz Williams)
Love under Will (Fields of the Nephilim)
Tragedy (Christian Death, Valor)
Kiss (London after Midnight)
Lullaby (The Cure)
Peek a Boo (Chritian Death)
Květy zla (XIII. století)
Psychoburbia (Dance or Die)
Something Wrong (Clan of Xymox)
Time Killer (Project Pitchfork)
The Chair (The 69 Eyes)
Venus in furs (The Velvet Underground)
Twice As Good (Cassandra Complex)
Christine (The Wake)
Perenial Wait (Jerusalem Syndrome)
Requiem (Nephilim)
Open Up (Redlorry Yellowlorry)
Kingdom come (Mission)
Incarnation (Alvaréz Peréz)
Whel in motion (Ikon)
Clouds Without Water (The House of Usher)
Return (Deine Lakaien). Pořadí zpěváků i skladeb je čistě náhodné.

V úvodní části jsem se již zmínil o punkrocku a nyní bych zde rád objasnil úlohu kapel jako Killing Joke.V čele s charismatickým klaunem Jazzem Colemanem jsou médii dosud stále považováni za postpunkovou kapelu. Nicméně během své kariéry prošli od punkového minimalismu, přes syntpop až k industriálnímu rocku. Jejich elán a životní energie a zlověstná atmosféra vás doslova zhypnotizuje. Tímto bych chtěl naznačit, že oni patří ke gothickému rocku více než například současní love metaloví H.I.M., protože Killing Joke vycházeli ze stejného punku jako elita gothického rocku The Damned, Bauhaus, Christian Death a Sisters of Mercy.
Obdobně bych nechtěl v souvislosti s gothickým rockem opominout ani The Cult, kteří se původně jmenovali Southern Death Cult. Do poloviny osmdesátých let měli The Cult image i pověst gothic rockerů a vše vyvrcholilo albem Love(1985), které mělo hitový potenciál, zejména skladbou Rain. V té době měli pověst sukničkářů, tak jako v současnosti finská kapela The 69 Eyes, kteří upoutávají ženskou část publika image ve stylu glamrockové kapely Mötley Crue téměř dokonalým make-upy, až zženštilým oblečením, úžasnými účesy, romantickými gesty a samozřejmě líbivými melodiemi nasáklými syndromem zesnulého Jima Morrisona z dnes již neexistujících, věčně provokujících The Doors nebo punck rockenrollového rebela Billy Idola. Zato Peter Steel z Type O’Negative je se svými téměř dvěma metry okázalé svalové hmoty, úžasně temným, lehce eroticky zabarveným hlasem a uhrančivým pohledem prototypem mužnosti.
Alien Sex Fiend, kapela vzniklá v Londýně kolem excentrického zpěváka Micka Fienda (vl. jm. Nicholas Fade), je víceméně alternativní záležitostí a bývá označována jako gothicpunck s prvky psychadelie a elektroniky. Byla velkým vzorem pro bratislavskou gothic rockovou ‘elektrárnu‘The Last Days of Jesus‘,jež jsou společně s brněnskými dark rockery Alvaréz Peréz tuzemskou oporou gothického rocku, stejně jako tanečně novoromantická kapela Phonetix, která se hrdě hlásí k odkazům osmdesátých let. V těchto souvislostech můžeme ještě připomenout novoromantický soubor Strange Day nebo gothic popový Jerusalem.

Metal snesl na gothický rock temný stín komerce, což já osobně těžce nesu, neboť miluji gothický rock právě proto, že vzešel z punkového undergroundu a stál tak nějak stranou od mediálních blábolů senzacechtivých novinářů, kteří se ze zištných pohnutek zajímají o Marilyn Mansona, jenž je plagiátorem Davida Bowieho a Rozze Williamse. Na obhajobu milionáře Marilyn Mansona musím přiznat, že další milionář, rockový chameleon David Bowie, byl pro něj vždy vzorem. Ale onen Rozz Williams se nesnažil bourat žebříčky hitparád. Jeho úzkostný hlas vyvolává v divácích spíše hořkosladké léčebné deprese. Pokud ovšem jako posluchač vydržíte až do konce a nevadí vám, že melodie, pokud se vyskytne, často upadá do monotónnosti. Disharmonie vás pak vrátí zpět do života, do reality, aby vás opět Williamsův žalostný hlas, někdy až bolestně, roztesknil.

Dnes vznikají i nové vlny stoupenců tzv. death rocku ve stylu Christan Death a různá atributní alba jako pocta R. Williamsovi. Ne každý z těchto ortodoxních vyznavačů chápe dnešní Valorovu tvorbu v Christian Death i v Lover of Sin. Tedy jakési zmetalizování. Ale já mám tohle všechno rád.

Pravým důkazem nekomerčnosti a identity gothického rocku je Murphy nebo Valor, který hrál už ve Williamsově Christian Deathu a po albu ‘Ashes‘ (z roku 1985) se vrhnul i za mikrofon, aby i z tak již dosti psychedelického Christian Death vybudoval deathrockovou stoku bezbožnosti, a tím se automaticky etabloval mezi mé favority. Příkladem Valorova novátorství v Christian Death je určitě ve své době nadčasové album Sex and Drugs and Jesus Christ z roku 1988, které strhuje svou bezprostředností. Ale to už bylo v době, kdy se Rozz Williams, původní zpěvák skupiny, věnoval výhradně svým vlastním projektům Premature Ejaculation, Pompeii 99, či komorně laděnému Shadow Projectu. Poukázal bych i na Valorovo albulm Ultio, proditio, misericordiaque z roku 1990, které bylo výrazně psychedelické a s gotikou středního proudu má pramálo společného.
Na sólovou dráhu se vydala i kmenová zpěvačka Christian Death, Gitane Demone. Ale také Rozz Williams si počátkem devadesátých let sestavil novou kapelu se stejným názvem Christian Death, a tak vedle sebe fungovaly dva stejnojmenné tábory, aniž by mezi nimi panovala rivalita. A tehdy Rozz Williams zkomponoval a vyprodukoval fenomenální album ‘The Iron Mask‘ (1992). Poté následovaly dva živáky ‘Invocation‘ a ‘Iconologia‘(oba rok 1993). Zhruba ve stejné době Williamsův letitý kolega Valor vyvrhl na naši bezvýznamnou planetu Zemi další pecku s názvem ‘Sexy Death God‘ (1994), jež vyniká skladbou Temple of Desire. O dva roky později se Valor přihlásil o slovo až corově industriálně dunícím albem ‘Prophecies‘ (1996), které jasně ukázalo, že se přeorientoval na podstatně tvrdší, psychadeličtější a zároveň odlidštěnější způsob komponování než romanticky laděný Rozz, který jako by se spíše kochal emocionálním vokálem Davida Bowieho a Petera Murphyho. A když se zmiňuji o Rozzim, z jeho strany barikády následovaly další počiny, a to best of ‘The Rage of Angels‘, remixové album ‘Death Mix‘ (1996), kde například znovu spolupracoval i s Evou’O. Za zmínku stojí i památeční disk ‘Death club‘(DVD+CD), zahrnující materiál z let 1981-1993 a starší koncert z roku 1990 s nepříliš vydařeným zvukem a klasickou stavbou skladeb jako Death Wish, Sleepwalk, Cavity-First Comunion, apod.. Nicméně si i Rozz udržoval svůj Shadow Project. V roce 1998 s ním nahrál své poslední album, aby poté v holywoodských kopcích dobrovolně opustil tento svět. Oběsil se. Asi jeho prohlubující se deprese přiživované heroinem vykonaly své.
V témže roce (1998) vzniklo Valorovo album ‘Pornographic Messiah‘ věnované památce Rozze Williamse. Plné melodických zvratů a nekonformních zvuků, které šperkují děsivý koncept této placky.

V roce 2000 vychází zatím poslední album Christian Death, nyní tedy už jen s Valorem, ‘Born Again anti Christian‘. Při třetí skladbě In Your Eyes ( Ve tvých očích) ‘doprovází‘ Valorovu mužnou deklamaci střídavý šepot a pak vztekle hádavý Maitriin řev. A věřte, že řve opravdu s chutí! Nádherně znepokojivý kontrast. Poté Maitriin hlas tahem ukrajuje z melodií jako ten nůž, o kterém Valor zpívá ( The Knife – Nůž). Ale ke skladbě Peek a Boo snad nenajdu slova: jemné pocinkávání zvonku, jednotvárný ubíjející rytmus, plíživě šeptavý temný mužský vokál rozbíjený v pravidelných intervalech naléhavým příkazem ‘PEEK A BOO, I SEE YOU!‘ a ocitáte se v jiném světě. Tajemném, neprobádaném, který vás vtahuje dovnitř, do své hry na osud. Úžasné, úchvatné, podmanivé, děsivé, drtivé! A hitové! Zkrátka ‘deathovský‘ trhák! Přestože po Peek a Boo vás zasáhla mrtvice, tak snad ‘Mrtvý odpusť (Dead Sorry), tuhle skladbu můžeme cítit jako industriální nekrolog. Další chirurgické štychy uzavírá Valor nyní i s Dannim Fielthem opět příkazem PEEK A BOO! Tohle album je prostě bomba!!!
Ve Valorově a Maitriině vokálním projevu cítím určitý koncept, který je v albu zakódován v polohách jejich hlasu, a koresponduje až s rodinnou hádkou. Že by snad psychologická hra s posluchačem?

INTERMEZZO II
‘Prophecies‘ mými slovy

Christian Death, album Prophecies, 1996 (Valor)

Nejdříve bych chtěl všem sdělit, že se nejedná o běžnou kapelu, nýbrž o CHRISTIAN DEATH.

Představte si, že jste sami uprostřed ničeho. Jen nekonečně dlouhá chodba. Nemá ani dveře zpět. Rozjíždí se.-“Whithout“- První rýha do vašich bubínků. Dávíte se osm set metrů pod zemí a do vašeho podvědomí se zařezává mohutná baskytara. Raději si dobrovolně nastupte na palubu, než z vás zbude jen torzo ohlodané na kost. Marně čekáte na nějakou pomoc.-„Is this tree will of God“- Tohle není kytara, ale bruska, která rozřezává zbytek vašich kostí. Tady končí legrace. Člověk si nemůže být ničím jistý, neboť atmosféra Nostradamova alba se mění jak kosti zkřížené do tvaru svatého kříže. Úzkostná nálada alba sklouzává po kardiokřivce. - „Into the Sattworld“ - Není problém měnit už tak dost vytížený a nesourodý rytmus. Zásah do vašeho nervového systému. Jednou vás strhne industriální vichřice, abyste se prakticky vzápětí vznášeli na gothických melodiích. Nedělejte si iluze, že se vaše ostatky nebo duše dostanou do biblického Ráje. Nechybí nemelodické struktury skladeb či využití skoro až romantických pasáží. Přitom žádná nadutá pompéznost. Poctivá porce psychedelické core gothiky s výraznou typicky zvonkovou atmosférou, tupými melodiemi podepřenými hutnými kytarami a nadprůměrnými vokály zhýralého vražedného páru. Dosti sofistikovaný vokál dotváří, už tak dost zádumčivou, náplň tohoto chorobného díla.-„The Black Ones“- Nehnutě ležíte v pokoji plném svatých relikvií a bojíte se odskočit si, neboť si už nejste jisti naprosto ničím! A když se vám podaří usnout, po zjištění, že to byl jen sen, vás probudí bušení srdce. V tuhle chvíli si uvědomujete, že váš psychiatr neměl pravdu. Nebo měl? Ono totiž procitnutí ze sna, ve kterém jste byl jako pacient vězněn na psychiatrické klinice, kde Valor dělal dozorce, není jen tak. Na zsinalé tváři máte studený pot a z vaší přítelkyně, ležící vedle vás, je bledá zombie jménem Maitrii a promlouvá k vám chrámovým hlasem Panny Marie, rozbíjejícím s praskotem štípaných lebek zárodečnou skořápku další dekády ‘death rocku‘ v zemi běsu a umění orálního sexu. –„Black Empire“- Smuteční déšť štípe v očích. Totální paranoia udělala své. Vnímáte zde snad i vlivy dekadentních básníků ze země Eiffelova monstra. Ani po více než deseti letech neztrácí tohle nepozemské embryo svůj bezcharakterní cejch kremačních pecí. Pokud mi nevěříte, zkuste zase v klidu usnout, ale přátelé, další probuzení už nebude! Jedině, že byste procitli v náručí samotného pekla a měli na prsou do krve vyškrábané jedno slovo. Prophecies! Svým novým strachem živíte tu stvůru, která si říká Christian Death. Zkrvavený anděl nese na svých bedrech křesťanskou smrt. Nic si z toho nedělejte. Právě vás navštívila zubatá. Dobrou noc, děti! Bob

Nevím přesně, kdo tyhle řádky bude číst, ale snad mně stoupenci gothického rocku prominou, že připomenu něco z historie a z archívů tohoto aristokratického stylu. Ale dle mého názoru už dnes jen stěží někdo překoná nadprůměrná alba Sisters of Mercy ‘First and last and always‘ (1985), ‘Floodland‘ (1987) či ‘Vision Thing‘ (1990). Škoda jen, že tyhle desky byly jediné, co Andrew Eldritch natočil mimo různé výběry nebo projekty. V roce 1986 vytvořil, v touze pomstít se svým krajanům The Mission, za pouhou jednu noc projekt ‘Sisterhood‘ nebo o deset let později bezduchý projekt ‘SSV‘, kterým se chtěl pan Eldritch pro změnu ‘revanšovat‘ vydavatelské firmě za to, že ho obrala o peníze. Skalní fanoušci tak netrpělivě čekají již sedmnáct let na nový materiál od Sisters. Faktem zůstává, že po tak dlouhé době už se absence nových alb vymyká i jakési eldritchovské image, k níž už třicet let neodmyslitelně patří jeho tmavé brýle. Ovšem jedním z důvodů tohoto dlouhodobého odmlčení může být i fakt, že natočení nového počinu Sisters of Mercy obnáší zodpovědnost funkce gotického otce, což už by dnes v případě neúspěchu Sestřiček pro něj mohlo znamenat ohrožení. Takto si jeho Sestřičky alespoň zachovají statut kultovní kapely. Jiným důvodem může být i znechucení ze současné komercializace samotného označení ‘gothic rock‘. Ale občas nás aspoň potěší živým vystoupením. Sám jsem měl možnost je několikrát vidět. Je potřeba ještě zdůraznit, že tohle jsou jen letmé informace pro méně znalé. Podobně je tomu s mými oblíbenci Bauhaus a s jejich alby ‘In the Field‘ (1980), ‘Mask‘ (1981),‘Burning from the Inside‘ (1983) a další.

Moje předchozí delší odbočka směrem ke Christian Death jen poukazuje na to, jak si podobných gothic rockových legend považuji, což platí i pro Fields of the Nephilim, partu westernově oděných chlapíků s honáckým předákem Carl McCoyem, kteří byli vždy oblečeni do dlouhých kožených kabátů s klobouky pokrytými prachem staletí a vraženými hluboko do čela. V jejich neproniknutelných výrazech se odrážel pohled kletby osudu, který se, stejně jako jejich hudba, nedá vyjádřit vhodnými slovy. Nikdy nezapomenu na den, když jsem v roce 1988 vložil do přehrávače tenkrát ještě MC kazetu zakoupenou na ilegální burze a z přístroje se začaly linout první tóny skladby Love under Will z přelomového alba The Nephilim (1988), kterou odstartovaly gregoriánské chorály, evokující atmosféru dnes již historického snímku Jméno růže. Ta dojemná tíseň, která na mě padla už při westernovém vstupu Intro The Harmonica (Tenkrát na Západě) z debutového alba Dawnrazor (1987), tu byla zas.
K dovršení téhle etapy přispělo do pomyslné trilogie pinkfloydovsky rozmáchlé album ‘Elysium‘(1990), při kterém naděje umírá první. Následovaly živáky ‘Earth in Inferno‘(1991) či best of ‘Revelation‘(1993). Poté se Fields načas odloučili. Carl Mc Coy přišel v roce 1996 s novým názvem The Nefilim, aby zde odstartoval apokalyptickou démonickou placku ‘Zoon‘(1996). Přičemž zbylí členové působili s novým zpěvákem v kapele Rubicon, aby se postupně po vzájemné dohodě domluvili na znovuobnovení Fields of the Nephilim. V roce 2002 vydávají album ‘Fallen‘, které se nese, až na novou verzi skladby Trees come Down, v duchu skladby Zoon. Tedy gothické industriální peklo. Věřím, že se najdou takoví, co namítnou cosi o vyklouznutí ze škatulky gothic rocku. Já si to ovšem nemyslím, jelikož to byli právě oni, kdo spolu s dalšími kapelami vytvářeli tenhle styl. Dobrým, nebo spíše špatným příkladem byla i recenze v časopise Spark na zatím poslední řadovku ‘The Mourning Sun‘ (2005), která pro mne byla comebackem roku 2005! Dokonale promyšlené dílo plné závratných emocí a skvělého zvuku. O Carl McCoyově hlasu je myslím zbytečné hovořit. Proboha, jak mohou takoví lidé uhnout z cesty gothic rocku, když oni sami jsou gothic rock!

Vzhledem k tomu, že gothic rock poslouchám a průběžně studuji už dvacet let, tak bych rád případným čtenářům sdělil, že ho pořád stejně miluji. Dokonce i název pro tento styl. Přestože pro někoho může být už i tento termín zastaralý, mně se líbí stále. Proto nemám rád, když do toho fušují nějaké –náctileté slečny, které slyšely nanejvýš Cradle of Filth a o počátcích například Fields of the Nephilim nemají ani potuchy a myslí si, že když se oblečou do černých hadrů, jsou goth! Ačkoliv…!
Černá kůže, latex, volánky, satén, krajky, stříbro a i za soumraku černé brýle à la Eldritch ke gothice patří. Ale není to samozřejmě zákon. Pravý gothik si může dát třeba sportovní dres a pořád gothikem zůstává. Jako A. Eldritch, který tímto oblečením vyrazil publiku dech. Já jsem gothik, protože tak cítím, tvořím, žiji. Mám svůj svět, do kterého smí jen zasvěcení, svět vzdálený uspěchané realitě, svět mysticismu, romantismu, rozervanosti, hlubokých citů, záhadné temnoty, strachu ze života i ze smrti, ale i naděje, lásky a krve, černé a bílé, něhy i zla.
Mám rád gothiku i s celou její kýčovitostí. Pro mě je gothic rock srdeční záležitostí už od počátku. Zrovna tak jsem kdysi napsal recenzi na album ‘Metropolis‘ od XIII.století, která vyšla na internetových stránkách. To se mi vždy líbilo hudebně i ideově, protože už odmala jsem měl rád upírské historie, drákulovskou tématiku, tajuplnou Transylvánii. Z monotónnosti vampýrských textů jsem již částečně vystřízlivěl. Poukázal bych na to, že ke gothickému rocku patří i živá vystoupení, kterých je, ke škodě všech fanoušků, v naší zemi opravdu poskrovnu. Mnohem lépe jsou na tom naši polští i němečtí sousedé.
Charles Baudelaire, „prokletý básník“, dnes bychom ho označili spíše jako nekonvenčního, byl pro mnohé gothické soubory, jmenujme alespoň XIII. Století a jejich píseň Květy zla z alba ‘Nosferatu‘(1995). A protože ďábel je vždy dobré téma, inspiroval mnohé. Mezi malíři jej snad nejoriginálněji pojal Hieronymus Bosch, který se pak stal tématem textu Petra Štěpána.

Ve španělském Pradu visí triptych Hieronyma Bosche, jmenuje se zcela nevinně. Vůz sena. Jenže ten obyčejný vůz sena je alegorií na lidskou chamtivost. Kolem tohoto ústředního motivu se pak v kontextu s vlámským příslovím „Svět je vůz sena, ze kterého si každý urve, co může“ odvíjí hrůzostrašný průvod nejrůznějších kreatur, démonických figur fantaskních podob a všechna ta zkaženost lidstva směřuje k jedinému cíli. Do Pekla! Věčné zatracení, zkáza a zmar. I církev zde utrží svou dávku kritiky, když si tlustý mnich, který se ukrývá před zraky ostatních, ukrádá seno potřebným. Jak mrzký čin, jak sobecké! A jak lidské! Hieronymův triptych, přecházející tématicky od Ráje, kde byl spáchán prvotní hřích, přes ústřední motiv lidské chamtivosti symbolizované vozem se senem, až k Peklu, ve mně evokuje některé skladby gothic rocku. Najdete v nich lásku i něhu, bolest i krutost. Ale také opovržení křesťanstvím. Jeho dvojí falešnou morálkou. Zase jsem u Christian Death, který je pro mě zdrojem nejrůznějších představ a studnicí inspirací. Překrásné rouhání jejich scénické hudby. Hudby, která, jako Boschův obraz, působí tak autenticky, jako má láska k téhle symbolické kapele. U mne Boschova originalita v malbě koresponduje s originalitou, experimentátorstvím a novátorstvím v tvorbě Christian Death hudebně i tématicky. Tytéž pocity mám i při poslechu tvorby Christian Death. Gothic rock je určen pro rozervané romantiky. Kdyby žil Mácha, určitě by poslouchal gothic rock. Christian Death je životní styl, životní filozofie, sladkobolná symfonie křehce morbidních tónů.

INTERMEZZO III
Má oblíbená Alba

 
Siouxie and the Banshees – Kaleidoscope, 1980
Bauhaus – In the Flat Field, 1980; Mask,1981
Christian Death – Only Theatre of Pain, 1982, Rozz Williams
Siouxie and the Banshees – A Kiss in the Dreamhouse, 1982
Alien Sex Fiend – Who’s been sleeping in my brain, 1983
The Cure – The Top, 1984
The New Model Army – Vengeance, 1984
The Damned – Phantasmagoria, 1985
Bolshoi – Giants, 1985
Lords of the New Church – Killer Lords, 1985
Christian Death – Ashes, 1985
Sisters of Mercy – First and last and always, 1985
Red Lorry Yellow Lorry – Paint Your Vagon, 1986
Cranes - Fuse, 1986
Virgin Prunes – The Moon Looked down and laug
The Mission – Gods own medicine, 1986
Gene Loves Jezebel – The House of Dolls, 1987
Fields of the Nephilim – Dawnrazor, 1987
Sisters of Mercy – Floodland, 1987
Christian Death – Sex and Drugs and Jesus Christ, 1988, Valor
Peter Murphy – Love Hysteria, 1988, sólově

Fields of the Nephilim – The Nephilim, 1988; Elyzium, 1990
Sisters of Mercy – Wision Thing, 1990
Love Like Blood – Flags of Revolution, 1990; An Irony of Fate, 1992; Odysse, 1994
Christian Death – Iron Mask, 1992, Rozz Williams
Rosetta Stone –Adrenaline, 1992; Orthodox
House of Usher – Grimoire
XIII. století – Amulet, 1992; Gotika, 1994
Type O’Negative – Bloody Kisses, 1993; October Rust, 1996
Faith and the Muse – Elyria, 1994
Christian Death – Sexy Death Goth, 1994, Valor
Love Like Blood – Exposure, 1995
London after Midnight – Psycho Magnet, 1996
XIII. století – Nosferatu, 1995; Werewolf, 1996
Two Witches – Bites and Kisses, 1996
Christian Death – Prophecies, 1996, Valor
The Nefilim – Zoon, 1996
Jerusalem Syndrome – The Books of Days, 1997
De/Vision – Monosex, 1998
Clan of Xymox – Hydden Faces, 1997, Creatures, 1999

Type O’Negative – World Comming Down, 1999; Life Is Killing Me, 2003
London after Midnight – Selected Scenes from the End of the World, 1998
13 Candles – Angels of Morning Silence, 1997
Deine Lakaien – Kasmodiah, 1999
House of Usher – Cosmogenesis, 1999
Bauhaus – Gotham, 2CD Live best of + live DVD koncert, 1999, comeback
Christian Death – Pornographic Messiah, 1998; Born again Anti Christian, 2000, Valor
XIII. století – Ztraceni v Karpatech, 1998; Metropolis, 2000
Cassandra Complex – Wetware, 2000
Lacrimosa – Fasade, 2001
Ikon – On the Edge of Forever, 2001
Fields of the Nephilim – Fallen, 2000
The 69 Eyes-Paris Kills 2001, Devilin2003
XIII. století – Vendeta, 2004
Phonetix – Navždy 2005
Fields of the Nephilim – Mourning Sun, 2005
Killing Joke – Hossanas From The Basements Of Hell,2006
Skinny Puppy - Mythmaker, 2007
Type O’Negative – Dead Again, 2007
Last Days Of Jesus - Dead Machines Revolution, 2007

Dále uvádím jen oblíbené kapely:

Dreadful Shadows, Shadow Project, Sanguis et Cinis, Nosferatu, Theatre of Hate, Corpus Delicti, Garden of Delight, Velten Brand, The Electric Hellfire Club, Lover of Sin (Maitrii, Christian Death), Missing Perssons, Switchblade Symphony, Das Ich, This Ascension, Mephisto Walz, March Violets, Play Dead, Under Two Flacs, Stranglers, Electrics Sex Circus, Klockwork, The Cruxshadows, Blutengel, Catastrophe Ballet, The Rose Avalanche, Saccret Discovery, Illuminate,ale rád si poslechnu i např Tiamat, Paradise Lost, Deathstars.
Možná se tento výčet bude zdát někomu zbytečný. Ale pokud se najde čtenář, který hledá kořeny gothického rocku, snad mu aspoň trochu poslouží v orientaci. Protože zvláště tato alba zároveň tvoří základ původní gothic rockové scény, zvláště pak z let osmdesátých. Takže je z čeho vybírat, aniž bychom museli sáhnout po metálku. Tahle alba i kapely jsem nevybíral jen čistě z gothického rocku, nýbrž i ze stylů jako dark wave, EBM, synthpop, industrial, postpunk atd.. Začátečníkům lze doporučit nejrůznější kompilace, z nichž vybírají např.: Gothic rock 1-2, Gothic Club Classic, Goth’s Paradise, Orkus Present, Cleopatra Present, což je výběr vydavatelství Cleopatra a uvádí zde styly gothic, synth pop a industrial.

Top Ten, deset mých nej. … Fields of the NEPHILIM, CHRISTIAN DEATH, BAUHAUS, SISTERS…, HOUSE OF USHER, LONDON AFTER MIDNIGHT, ROSETTA STONE, CLAN OF XYMOX, SIOUXSIE and THE WAKE.

Tento článek vlastně vznikl na základě mých náhodných exkurzí po internetových stránkách, kde jsem narazil na názory či prezentace gothického rocku v takové podobě, která mě, ortodoxního gothika, pobouřila natolik, že jsem se rozhodl vystoupit z anonymity a uvést
věci na pravou míru. Jak dalece se mi to podařilo, asi nezjistím, ale za pokus to jistě stálo. Já si zachovám iluze o „pravosti gothického rocku“, který tkví v punku, ať hudebně či
ideologicky.
Měl jsem a mám rád tento styl i samotný termín pro jeho tajemnost, ale repovat v kombinaci například s nu-metalem asi nikdy nebudu! Chápu, že vymyslet v dnešní době něco nového je velmi těžké. Spousta kapel je dokonce nepřímo ovlivněna gothic rockem. Chci říct, že já mám raději originál než plagiátorství. Dokáže mě pěkně nadzvednout, když si nějaká adolescentka přečte, že její kapela Evanescence má něco společného s gothikou. A holka už je „goth“!
A co se týká tzv. komerčnosti, věc názoru. Ve své podstatě by dnes totiž člověk mohl brát za komerci cokoliv. Kapely, které se hřejí na výsluní díky dávné image gothiky a dnes to jen přislazují popovými cover verzemi, to mě moc nebere. Narůstá příliv kapel ve stylu HIM, jen kvůli jejich zoufalému úspěchu u –náctileté generace, zejména dívčího pokolení. Proč ne, je to jejich věc. Ať se nazývají třeba love metal. Tyto kapely se dají koupit v každém krámu a holky si jejich odznáčky připínají na své fosforové batůžky. Nenaznačuje snad něco už ta skutečnost, že v éteru slýcháte H.I.M. či The 69 Eyes, avšak už jen stěží se dočkáte hudby Christian Death, London after Midnight, Das Ich nebo Faith and the Muse? A v běžném hudebním obchodě je vesměs nekoupíte a musíte je pracně objednávat z internetových obchodů či se po nich pídit jinak. Nepovažuji je tedy přímo za komerci a lamače dívčích srdcí. Není zde k dispozici ani v dnešních dnech mnoho časopisů o gothic rocku, spíš jen ziny, takže nevidím důvod, proč by gothika měla být komerční.
Promiňte mi, ještě stále dělám rozdíly mezi Within Temptation a Bauhaus. Myslím si, že je dnes spousta příjemných goth kapel a nemusí to být žádný „synfo“ Nightwish, ale například Inkubus Sukkubus, kde mají také skvělou vokalistku. Bojím se, aby za chvíli nebyla gothika i hiphop jedno. To budu raději neobjektivní. Líbí se mi, když kapela existuje dvacet let a je pořád svá, undergroundová. Jsem snad historicky jeden z „nejtrvanlivějších“ zastánců gothic rocku. Kdo tvrdí, že gothic rock je dnes vyloženě komerční, asi ten pravý nikdy neslyšel. Možná jsem naivní, pokud je však dnes gothika jen módní záležitostí, pak mě to moc mrzí, já však s touto módou nemám nic společného. Jsem totiž dítě odkojené tvorbou Petera Murphyho, Rozze Williamse, Carla McCoye, Petra Štěpána, Andrewa Eldritche, Chrise Reeda, Wayna Husseye, Valora, Marca Almonda i Garyho Numana.
Chtěl jsem poukázat zejména na to, že gothický rock a metal jsou dvě samostatné stylové jednotky, neboť vycházejí ze zcela různých základů. V žádném případě nedělám z gothiky víc než je, ale přece jen pravé gothice hloubku přikládám. Nemyslím si, že gothika, rozuměj gothic rock, se snaží aktualizovat romantismus.Gothika nemá s gotikou, rozuměj s gotickým obdobím, nic společného. Gothika je název pro styl, který koncem sedmdesátých let vzešel z punku à la Bauhaus. Od toho tady byly jiné postpunkové klony novoromantiků, například synthie pop, new romantic. Jmenovitě z let osmdesátých kapely Classix Nouveaux, Visage, Tubeway Army, Soft Cell, Icehouse, Talk Talk, Thompson Twins, Ultravox The Passions či New Order, kterou vytvořili bývalí členové Joy Division. Z let devadesátých elektroromantici De Vision, Wolfsheim, And One, Deine Lakaien, The Frozen Autumn, Philtron, Heyaeb, Bella Morte, Toy, atd..Snad bych se v této souvislosti mohl ještě zmínit o E.B.M.(electronic body music), kterou v osmdesátých letech odstartovaly kapely Front 242, Skinny Puppy a např. Front Line Assembly. V současnosti se podobným stylem vyznačují In Strict Confidence, Dance or Die, Suicide Commando, Funker Vogt nebo čeští No Name Desire.
Osobně se domnívám, že pro lidi s nepředpojatou myslí není těžké vidět ty pravé, téměř až oficiální souvislosti mezi několikráte zmiňovanými styly, tedy gothic rockem a synthpopem atd.. Těžko se dá vše vysvětlit během jednoho článku. Koneckonců, i když se svět gothic rocku v průběhu nového milénia změnil, nevytváří žádný gothický řád. Gothic rock beru pouze jako hudební styl, který mám rád a nad jiné hudební styly jej nenadřazuji, a gothic móda, pokud mohu tento termín použít, mě neoslovuje.
Snad by bylo ještě dobré podotknout, že tady máme plno různých electro stylů apod.. Někdo má rád tvrdší elektroniku a industriál ve stylu Ministry Roba Zombieho, Die Krupps, jiný zase taneční tuctárnu jako T.O.Y., VNV.Nation nebo dark wave jako Project Pitchfork, další zase romantiky De/Vision. Ale to bychom museli každý styl rozebrat na dalších stránkách.
Tohle jsou zkušenosti mých předchozích let, nepovažujte je prosím za dogmata. Článek berte jen jako osvěžení všedního dne a pobavení. A pro toho, kdo by se se mnou chtěl na toto téma podělit o své názory, uvádím kontakty. Rád bych touto formou poděkoval i mé oddané spolupracovnici za to, že se mnou vydržela až do konce článku. V neposlední řadě samozřejmě zdravím všechny pravé goth fanoušky, novoromantiky a transylvánské vlky,Roberta Žáka ,H.H.Christiana, Petra a Pavla Štěpána, Jiřího Brabce a Michala Ference.

Ave Goths! Připravujeme článek o Novoromantismu.

Bob Lučan

Autor článku: Goth Bob Lučan