Gotická Zpověď VIII. - Potlačená Marnost Ve Skromném Verši

Gotická Zpověď VIII.

Potlačená Marnost Ve Skromném Verši

Říjen Podzim 2011

Pouze pro Web DekadenteMorfin!

Žena. ... Polechtej ďábla hříšným smíchem a zkus se alespoň na chvíli nebrat tak příliž vážně! I po dlouhých letech stále zkoumám, k čemu že jsem to byl předurčen. Naše společnost byla dohnána k bojácnosti sebeobětování a vypěstované vlastnosti lidí se dají přijímat ztěží s rezervou. Tolik nenávidím svoje vědomí, které nepříjmá kompromisy. Svoji vnitřní labilitu. Jsem jako svatý zhýralec a v hlavě mi proudí prazvláštní sféra své pochybné existence. Procházím se, abych viděl jasněji, přesto vnímám okolí jako jednu velkou fikci bez duchovní odezvy. Místo slov maluji obrázky.

Občas mi na některém z nich uvízne nápad jak přechcat svět. Blbost. Svět se nedá přechcat, snad jen přetrpět. Například prostřednictvím některého ze sentimentálních záblesků naivity dětství. Životopis by byl v mém případě vyloučený, protože se pokaždé chápu a vnímám jinak. Dokonce se pro vlastní útěchu obelhávám. Jak dlouho vám ale vydrží nostalgické filosofie a všerozum?

Počítám jizvy na svém těle a nejsou to jen ty, které okem spatříte. Poznal jsem spoustu lidí, co si mysleli, že jsou mnohostraně založení a chtěli být vnímáni zcela odlišně, avšak společnost jejich vize zahubila.

Lásko! Ty jsi jetě tady?

A kde bych měla být blázínku. ...

Věřila by jsi, že zase omdlévám z dramatičnosti svého charakteru?

Nejsem už schopna za ta léta rozenat, kdy omdléváš a kdy ožíváš. Vím však, že jsi větší část mého srdce.

To zní hezky. Já zase pamatuji, jak jsem do Tebe kdysi vcházel, pozvolna a zlehka jsem našlapoval a přes dívčí naivitu objevoval spousty skrytých rébusů. Říkal jsem si, nemusí být vše podobné, natož stejné. Stačí když bude srdce bít. Proč tedy dnes už zase tluče tak nepravidelně? Jak už jsem vyprávěl o zranitelnosti své duše, obnažil jsem paradoxně své slabé stránky díky vrozené naivitě a dětskému syndromu, který chlapa před čtyřicítkou může stále objímat. Bylo už tolika snah, pokoušet se o normální až harmonický život. Dokonce i duše byla rozdělena hranicemi zásad, tak proč ty bláhové sekce otevřely romantické lože? Když ta naivita je tolik krásná. I když jsem poznal slasti hříchů, zachoval jsem si podivnou a nedotčenou nevinnost, kterou lze jen ztěží vysvětlit. Ta se projevuje, až se váš protějšek začne měnit a vy už cítíte, že nejste středem jeho vesmíru. …

Opuštěnost a komplikovanost sílí, jste přece stále dítě, které volá a stále hledá svoji rodinu. Portrétista namaloval život jako fikci do větší části mého mozku. Ta zbylá potřebuje chemický doping, aby vůbec fungovala. Lásko?

Ano?

Ty kradež můj svět! Má slova Tě naplňovala do doby, než je někdo přetřel nepravými hieroglify. Proč už není za Tvýma nádhernýna očima žádná romantika? Kde je Tvůj pohled na mě jako na poloboha? Tvé necnosti z chutí obhajuje někdo jiný a já se snahou uspět ztrapňuji své ego. Jak moc je člověk schopen se pro pravou Lásku ponížit?

Na to se ptáš?

Co pak to nevidíš, jak snažím se vábit a nalhávat si, že s přibývajícím věkem moudrostí je člověk živ? Ach Lásko, jak chabě to dopadá, jen vstříct jdu kompromitaci a neodnaučím se zoufat si. Někdy i hudba, co jsem po léta znal mi zní cize. Dokonce se vidím z pohledu jako bych vyčerpal všechny své sdělitelné myšlenky. … Srpnové počasí zalézá netradičně pod kůži.

Lásko?

Ano?

Co mohu ještě ve své zpovědi nabídnout než moji společnost, mé vize a vnímání světa, visení na vašich rtech. Letos je pro mě svět jako místo pro festival marnosti! Přetvářka osudu a vykonstruované logiky. Nevím ani proč mám tu schopnost zabíjet čas vyzvídáním věcí, které jsou jenom cestou do pekel. Lásko ta vážka z písku nám už uletěla! Byla tak křehká jako letní vánek. Lásko, ať už jsi kdo jsi, nemohu a nechci tě podpořit v přešlapování!

Tvé vlásky na koberci jsou něžně krásné a mé vrásky zase temně vážné. Někdy nám né vlastní vinou přibývalo psychických potíží, jindy jsme se nazí svíjeli ve slasti a dělali všechno proto, abychom si dokázali jak neřestně se milujeme.

Jsme dvě Mrchy, ale Ty ta Větší!

Labilita, kněžka na nás sněží zoufalství jako by chtěla zastavit léto rozkoše, snů a romantiky. Kdysi jsem si chtěl pohovořit s Nietzschem, ale potkal jsem Tebe, radoval jsem se z toho. Byla jsi o tolik mladší, ale moudrá!

V poslední době jsem o tolik nervózní zpozoroval, že piji víc kávy, že občas zavadím příborem o talíř. Tvá, mně blízká moudrost tápe v temnotách mládí. … Jsem zpocený hrůzou, kde je ta holka, která byla moji slohovou prací??? Příroda je mocná, říká se to, ale chemický roztok zase kraluje marnotě. …

Kde je ta dívka, co byla tlumočnice mých myšlenek a tužeb? Miláčku?

Ano, Lásko? Tady jsem, jen jsem víc sama sebou víš. …

Jsi jen bezvládná a zotročená konzumní společností. Jsi otrokem svých závislostí. Tvá protíchůdnost zchřadla v nestoudných slinách.

Olemované srdce opeřené hněvem padlého anděla nezískáš jen tak zpět.

Opustit zvrácenost je zodpovědnost na plný úvazek. Lásko, přikrášli se ke mně znovu, ale polehoučku, po špičkach.

Ona: Chtěla bych.

On: Opravdu? Podivil se. Co mi dnes nabídneš?

Miláčku vím, že jsem hrála ve Tvém životě veselé i zlé role, byla jsem slabá ze své nevědomosti. Když dovolíte pane chci abyste do mě znovu vstoupil. Tak ráda bych zněžnila vaši útrapu svým nektarem.

Lásko, nebyl pozlacen mým sluncem. … Vidím jak sedíš na slamněné židli se svojí tolik typickou běloučkou tváří a procudnělým, přesto neurčitým výrazem ve tváři. Vypadáš jako prosící, přitom tolik klející osoba.

Ano. Cítím vlhký chlad, podzim letos přijde brzy.

Lásko? Tvůj rozmar byl Tvůj, ale zněl nemotorně. Jsi agresivní báseň a jsem si jistý, že přinejmenším zůstaneš hlavní ozdobou mých trpkých vzpomínek. Kolik jsme si toho už navyprávěli a proč vlastně? Tvé naivní myšlení i lži, nelži jsou prostým blouzněním po lepším životě. ... Ale to lepší musíš najít především v sobě, útočiště v náruči jiných podemele ještě víc Tvé břehy jako stehna plné modřin.

Dívám se z našich oken do noční ulice a když se otočím, vidím jak přeplácaný pokoj kýčem vyhlíží bídně. Odřené zdi. Lásko, já bych tak rád vyplatil Tvé slastné polibky věnované jiným ze zastavárny. Pamatuješ? Ta vedle Baru u Čtyř Větrů. Tam jsi mě poprvé spatřila a říkala jsi, že moje tvář umí odpovědět i beze slov. Tehdy jsem zabloudil v rebelství křesťanské smrti a poetickém kacířství. Škoda, že se nám rozbila skleněná mozaika citů.

Lásko zvedej ty nevěrné střípky a sestav z nich zase cnost!!!

Kdy se ta skořápka vážnosti rozbila a proč vlastně? Nechme odpovědi stranou. Vím, že se Ti vynuloval příjem vášní, pohledy jsou kruté a podzim lechtá chodidla svoji vlhkostí. Lásko. …

Která to vlastně Jsi? Já mám potřebu ustanovení v návratu ve svoji nedbalost v Bohémském Souznění. Nejsem kantor, ale spíš básník z vychladlé zastavárny, kde nikdo nic nekupuje, jen nosí jizvy života. Kdo by ty šrámy koupil, má víc než Lásko. Která, že to Jsi?

On by je nechtěl nikdo ani zadarmo. Nevím, jestli někdo může ještě vyčíst mé myšlenky, protože se střídají nálady jako roční období. Brodím se nesmysly a krutá úzkost sužuje přehršel myšlenek.

Lásko! Pojď si jenom chvíli povídat?

Zmlkni!

Co prosím? Že by vina muže a nouze ženy?

Dítě od bahna zašláplo mravenečka. Ten se mu po třiceti letech zjevil ve snu a ptal se.

Proč?

Já nevím, byl jsi menší než já! Od té doby mě pokousalo desítky bratříčků a jejich sestřičky ze mě vysáli život. Emoční nestabilita kreslí vykřičník!

Tak dost! Černá díra vesmíru čeká na svoji šanci. Naše bytí je má Lásko jen malichernost vzdušných proudů. Povinnost má nahořklou příchuť nutnosti.

Vracím se zpět do Baru u Čtyř Větrů, kde Varovatel v říjnu otvírá, kdy tentokrát zavře, nikdo neví!!!

Horoskop odhaluje v lidech pravou tvář.

Lásko! Připíjím podzimu pomletým mokem.

Víš co Ti povím, Ty ty své stavy jen hraješ, jsi zoufalec. Nelituj se!

On: Asi máš pravdu, mnohdy se vnímám jako prapodivný anarchista, který nechce vypadat špatně. Vzpomínka na myšlenku se zasekla ve vynulované nostalgii. I když se to tam tenkrát všechno odehrálo, tak propast času udělala své. Kdysi jsem psal, že je Láska děvka a jako, že je!!! Nedá se slíbit ani vykouzlit a už vůbec né pochopit.

Vynutit.

Spíš se dá tolerovat, protože pravá Láska s sebou musí nést bolest, ale ty světlé okamžiky mezi palčivou agonií stojí za další prožitek.

Ona: Kéž by ještě nějaký byl?

My lidé, má Lásko jsme naprogramování nejen na cnostnou stabilitu, ale i na hřích a s ním spojené vyrcholení dalších tužeb. To si pamatuj. Pudové vjemi jsou od toho, aby se řešili. Ti dobří to dokážou. … Autor: Bob Lučan Dekadent

Ona: Jak to skončí, můj Pane? Budou ještě někdy slunečné dny, kdy si budeme vážit jeden druhého a vzhlížet k sobě? Bude zase den, kdy mi doneseš trs makovic a řekneš mi. ... Lásko, natrhal jsem ti kytku. … Přichází podzim a listí a padá k zemi. Nechci padat spolu s ním. Pomoz mi, nechci ke dnu. Pomoz mi Tě znovu nalézt v krajině stínů, kam jsi se schoval před mou zlobou a nenávistí. … Chybíš mi. Kde je naše Láska, Lásko?

To mi pověz Ty. …

Jak navrátit čas a napravit naše hříchy? Jde to? Moc bych o to stála, věř mi, Lásko!!! Sejdeme se v Baru u Čtyř Větrů? 

Bob Lučan