Gotická Zpověď XI. Pohřešovaná duše

Napsal DekadenteMorfin.bloger.cz (») 30. 7. v kategorii Gothická Zpoveď, přečteno: 725×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineprvni_2.jpg

Gotická Zpověď XI. Pohřešovaná duše 

Červen 2018

 

Po letech se opět vrací moje koláž temně-romantických myšlenek, která k webu DekadenteMorfin neodmyslitelně patří, už od samého počátku. Jsou to vize z mého života, i bolesti díky ponuré zkušenosti. Scénář pro lásku, na pomezí snu i skutečnosti...

Ctvrty

 

Uplynulo mnoho let, než odhodlal jsem se k tomuhle činu. Kult psaného slova otevírá víko minulosti a ožívá, tady někde byl smysl DekadenteMorfin. V meziřádcích slaných slz, se rozpíjí virtuální čerň inkoustu. Tohle je následný vývoj. Dnešní, po čase deštivý den, se zvolna probouzí. Obraz v mysli mi napovídá, že už vnímám svět jinak než dřív. Přesto, i když se někdo zdokonaluje ve lhaní, já stále hladím důvěru. On: Lásko, která ty vlastně jsi? Ona: Jsem ta, co vždycky, jsem přeci tvoje láska, ta co byla ve tvé vzpomínce na myšlenku, ta která se stala ozvěnou tvého života. Ano, už si vzpomínám. Chtěl jsem mít odolnost a nádherné srdce, které se dostane z každé bolesti. Já však dělal jsem to tak, že lásce jsem rozervaně propadal, a hýčkal si ji přes gotiku, tu matku temných vizí. Ano, byla to ta, co obcovala v baru u čtyř větrů, a tvářila se u toho tolik ctnostně, že její sprostost, tak nevinná se zdála. Lásko? Ano: Všimla jsi si, že lež je povinností tak, že antipatie spojují lidi, víc než chtěné sympatie. Každou svojí úzkost jsem léčil přes Elizium blaženosti. Tahle koláž vyvstala s bdělosti vnitřní samoty, kdy pohřešuji svoji duši. Byli jsme jako v souhvězdí neuhasitelné slasti, živeni touhou společnou. Já učil jsem tě temné hudby vklad, a vychutnával tvých vnad. Cítil jsem rebelství mladé krve. Dnes občas střídá ticho chvíle hrůz, a já skládám mozaiku ze snů a myšlenek, na dobu chtěné zaslepenosti. Praskání gramofonové desky nikdy neutichne. Zase objevuji euforii v divadle bolesti, kterou občas střídají noci nasáklé jazzem.

 

Jak si tě tak pamatuji, asi vím co by jsi řekla: Proč tak depresivně miláčku? Vždyť lásko má, to není deprese, to je jen prokřehlá dekadence, takový přece jsem. Co je nejlepší řešení, to sám nevím, dnes už se doteků bojím. Radovat se můžeme, až tehdy, když dokážeme odpouštět, a to nejen druhým, ale i sami sobě. Ach ta omamná vůně tvojí kůže s letním deštěm mě svádí, už jenom vzpomínkou na to klišé, které všichni tolik chceme. Chci se konejšit gotickým románem, který sám napíši, otřepenou romantikou, jenž vklouzne do vesmíru, aby dokázala, že moje emoce jsou nekonečné, a stále se rozpínají. Všechny naděje jsem tenkrát upnul ke slibu, který nikdy nezazněl. Naše rty co se spojovali v polibku, dnes určeny jsou k modlitbě. I když na mých rtech i srdci, je tvého hříchu tíha. Přesto okřídlená antidepresiva nepřijali polibek od nevěry, a přerušovaná intimita zkrášluje moudrost věku.

Druhy

Lásko? Ano, miláčku. K těmhle slovům musíš dospět, avšak nejde jen o rekapitulaci slovní zásoby, nýbrž o otevřenost a představivost opřenou o vlastní zkušenost. Potom gotická zpověď splňuje účel. Ty zase píšeš viď? Vlastně ano. I když jsem si myslel, že desátým dějstvím to skončí, tak v mezi letí bolest, ta věrná pomocnice ve mě znovu po letech nahradila múzu. A já až teď jsem skutečně pochopil, co je to opravdová zpověď. Tady nikdy nešlo jen o hudbu, ale o nitro těch vizí, co mě stále doprovází, tam gotika jediným soundtrackem může být. Sice pro někoho v dnešním světě to může mít váhu pramalou, pro mě však zcela nevyčíslitelnou. Je v tom můj vztah k hudbě, k lidem a přírodě samotné, kdy vesmír určuje rovnováhu. Ilumináti ovládnou systém, ale úctu a duchovní pokoru nerozloží. Tam, kde mě svádí omamná vůně tvé kůže, jejich zrak nedohlédne. Já ustál jsem v životě zradu lásek naivních, kdy ego shořelo na prach. Naivita je však tak nádherná, i iluze mohou být darem, ačkoliv to může věda popřít, vždy chtěl jsem být andělem.

Treti_2

 

Ano, přesně tím kýčovitým snílkem, co rozsévá hvězdy po obloze, na které nikdo nedosáhne. Přesto, že promiskuita kreslila svaté obrázky, i tak jsem ji odmítl a psal si dál. Lidi mohou znát moje jméno, ale nikdo o mě nic neví, ale v dějinách podivného psaní se najdou i bezejmenní hrdinové. Lásko, pro mě je síla koncentrace v psaní vědět to, že dělám dobro, i když čas a prostor se v něm nevymezuje, něco mě vede k tomu, že je v tom silná pospolitost. Lásko, až teď mi dochází, že píši článek Gotická zpověď, a tím otevírám prapodivnou rekapitulaci, Pandořinu skříňku. Tohle je kouzelný příchod slov. Je to jako sen. Sny musí být nerealistické, kdyby se ti splnilo to, po čem toužíš, tak přestaneš snít. Touha podněcuje představy, aby mohla touha stále existovat, asi musí být objekt téhle touhy stále nepřítomný. Věk odhání sebestřednost, a touží víc po anonymitě. Někdy je složité v sobě tu prázdnotu potlačit a přijmout to, že můžeme patřit do vysněného románu lásky. Za tu dlouhou dobu jsem ve zpovědi nepokračoval, jsem se rozčiloval, plakal, modlil, ale i snažil na některé věci nemyslet. Ten vývoj kontrolovaného světa, kdy digitální gotika nahrazuje citovou vzpomínku pravosti. Lásko? Ano, a kde je dnes tvoje oběť? Občas nastane čas, aby člověk naplnil naději. Takovou naději, kterou si střežíme v srdci.

 

Původnost gotiky není jako dřív, tak jako původnost lásky je jiná. Chemická doba a obskurní lži bičují romantické iluze, jako Krista. Prosím, utěš mě, ten tlak okolí je tolik jiný. Otři vinyl a sundej si kalhotky, potřebuji tvoji sprostost, tak mi ji zašeptej, od tebe bude znít tak cudně, jako kdysi, když si ode mě poprvé dostala vizitku s nilským křížkem. Umíš se nádherně odhalovat, z těch umělých zvuků a přitom naslouchat pradávné rytmice. Ach, víko minulosti se otevírá. Nepřítelem lásky, a duchovní čistoty je strach, strach do tebe pronikne, strach tě škrtí pomalu a jemně, až na doraz, a pokud máš zbytky svědomí, jednou tě to dožene. Já mu stále odolávám. Ten svět kolem mě šel vždycky mimo mě, ty reklamy, kontroly, cenzury, udržovat lidi v napětí. Ne tohle nemá působit smutně, ale je zde minimum fikce a devadesát procent zkušeností, i když se ta realita tříští v temné hmotě vesmíru. Já potichu vracím se zpět, a tiše šeptám, že ďábel už mi dával sankce za moji svatou odtažitost. Lotosový květ má v jezírku nevinnosti, tam v dálce v baru u čtyř větrů, než je čirou oázou v téhle ponuré době. Lásko? Ano. Děkuji za to, že stále jsi. Chci na mých slovech nechat duši, a proto se moje duše dodnes pohřešuje.

 

Autor: Bob Lučan

Sesty

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a sedm