Po určité době jsem pro Vás napsal další z mnoha článků o Gotickém Rocku nebo spíš o pocitech s ním spojených. Moje vášeň se zase ozývá s hrozně krásnou, nepřekonatelnou sílou... Je to strhující blaženost a já bych se o ni s vámi rád podělil... Vždy po nějaké době neurčitého mlčení pocítím, jaký význam má pro mě gotický rock. I když mám někdy až rytířské chování vůči nezasvěceným, neustále mě mrzí, že je stále hodně lidí, co tento styl a s ním spojené věci špatně chápe. Tak na to zkusíme jít přes srdce - třeba vás ovládne jakási vzácná rozhodnost chápání.

Mary si dala peníze za výstřih a čekala na své Fuck Me... v očích měla tesklivou prázdnotu, ale v duši Chrám lásky. Svatozář zčernala leedským prachem.Nu což ošukej mě dokud jsem mladá. Dlouhé, šedivé dny utápí volný čas v zatuchlých románech. Všechny osichrajckované, „nespořádané“, punkové hloučky chodily po silnici kolem vybrakované továrny. Žádný neon, jen sedřená kůže a zešikma přišité nášivky UK Decay a Dance of Society. V očích kolemjdoucích jsou to podivné karikatury, ale v očích mých jsou to stoupenci, jenž vzdorují za svůj svět! Dávají systému najevo: „my jsme skuteční Goth a vy jste úřední kati národa! Vy zrůdní politici, kdo vám dává morální sílu takhle pustošit, vy bastardi!Všechno kolem nás je divadlo, šaráda, hanebný a krutý nesmysl. My jsme mysteriozní duchovenstvo neobvyklých, máme srdce pro lásku a slovo. Gotickou hudbu 80. let si stále pobrukujeme. I dnes je protest opodstatněný, podívejte se kolem sebe“.

V té letní noci se odehrávalo v mé mysli cosi neobvyklého, cosi dramatického a krásného. Na psaní se mi líbí ta svoboda - prostě člověk sedne a píše. Proto mi to až průzračně koresponduje s gotickým rockem. Taky vznikl kdysi dávno z anarchie a je vlastně bez hranic, přesto jsou tam určité duchovní mantinely které skutečný „goth příznivec“ rozezná a přirozeně vnímá. Proto já teď píši naprudko, pocitově, bez okolků a výpisků. Gothic Rock jsem se za posledního čtvrt století naučil absorbovat po svém, takže dnes už můžu říct, že je ve mně obrovský kus tohoto stylu, jako v něm je kus mě. Je to už dané. I když se od tohoto tématu na chvíli odmlčím, nikdy nezamknu dveře tajemnosti, naše pohledy se vždy znovu setkají. Naopak: mezi mnou a mainstreamem je dlouholetá propast, kde jsem ani nemusel pálit mosty, jelikož jsem je nikdy nepostavil. Pro všechny, koho by to zajímalo: s Gothic Rockem jsem se poprvé setkal v roce 1987, což bylo tenkrát z MC kazet. Šlo o rané nahrávky Sisters Of Mercy, Fields Of The Nephilim, The Mission, Bauhaus, Gene Loves Jezebel, Play Dead. Tento ponurý žánr mi už co by klukovi učaroval a jsem rád za to, že jsem ho mohl vnímat v podstatě od základů. Zajímal jsem se o nejrůznější výhonky i podstyly, souvislosti s daným stylem a magická pointa potom vznikala v mé hlavě plné dojemných, oduševnělých iluzí. Vytvářel jsem nejrůznější seance, kde jsem známým po svém zdůvodňoval, za jakých okolností vznikl post punk, death rock, ale i new wave. Později se má teorie potvrdila. Prošel jsem mystickou praxí kapel The Damned, Christian Death, Killing Joke, Alien Sex Fiend... Odříkával jsem si jednotlivé texty a obětoval gotickému rocku své nejskrytější touhy, svou dekadentní duši. Dodnes musím říct, že ničeho nelituji, je to slastná bezvýchodnost. Gothic Rock miluji, nemusím sobě ani svým čtenářům nic „nalhávat“. Jeho plnohodnotné vnímání je mojí součástí. To, že nejsem pozér lze dokázat nejen mými letitými zkušenostmi, ale i tím, že se mnohdy záměrně vyhýbám nejrůznějším klišé v souvislosti s daným stylem. Na to, abyste byli „true gothem“ se nemusíte zajímat o vampyrismus ani nosit za soumraku tmavé brýle, ale měli byste to mít tam, ano tam, kde je srdce a tam to mám já. Tím chci například říct, že i když mám rád pochmurné kapely 80. let z anglického Leedsu jako March Violets, Sisters Of Mercy, The Rose Avalanche... tak déšť rád nemám. V moji osobě se chvějí vášnivé barvy letní exotiky. Nevadí mi, kdo co říká, cítil bych se mnohem ubožejší, kdybych si musel vzít černou košili na sílu, když je mi zrovna lépe ve žlutém tričku. Rád vnáším revoluci i do zaběhlých dogmat, moje identita už má na to nárok. Nehrajte si na noční můru, která se vrhá do plamenů - ty ji spálí. Někdy si rád hraji na cudného, bezmocného andílka, abych to vzápětí popřel pekelnými rozkošemi a magnetismem, jenž ženy tolik miluji. To „prokleté ego“ k tomu prostě tak nějak patří, ale ne každý o tom umí mluvit otevřeně. Takže když už máte zdravé sebevědomí, nebylo by od věci mít i nějakou zkušenost. Ono totiž tvářit se jen drsně, potažmo arogantně nestačí. Umělé celebrity jsou sice jak se říká za vodou, ale já na ně stejně pohlížím z výšin. I když jsou uprostřed přepychu, nemají moji duchovní aristokracii. Umět pocitově naslouchat gothic rockové hudbě je mnohem víc. Když vám srdce buší v rytmu The Merry Thoughts a rozzáří se vám oči za tónů amerických The Wake nebo britských Nosferatu - to je potom ta pravá radost. Kdo má rád starší gothic rockové záležitosti, určitě nepohrdne kapelou Angina Pectoris, jenž vznikla už koncem 80. let. Sám je poslední dobou hodně poslouchám a dávám si je i na FB na profil

společně z kapelami jako House Of Usher nebo Nephilimem nasáklí Sons Of Neverland. Z novějších bych nejspíš doporučil zaposlouchat se do Opened Paradise a švédské party Cassiopeia. Vaše srdce si tu krásu přivine k sobě a hrdlo se temně, romanticky svírá v neodkladném sentimentu. Ten blažený pocit, kdy máte v parném létě mráz na zádech a máte touhu na chvíli zmizet ze světa, zapomenout na všechno to materiální zlo. Ten zvuk mého písma musí znít, nenapodobitelnou, hedvábnou měkkostí, tak jako hudba samotná, do které jsem se už před mnoha lety vcítil. Autor: Bob Lučan

Hodnocení: nejlepší 1 2 3 4 5 odpad

Facebook Twitter

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno

Komentování tohoto článku je uzamčeno.

Jméno:
Heslo: