Gotický Rock Stále Žije II aneb „Dekadentova Citová Revoluce“

Gothický Rock Stále Žije II aneb „Dekadentova Citová Revoluce“

Leden 2010, DekadenteMorfin www.boblucan.bloger.cz

Chceme být dramatičtí, temní, strhující, a to z nás dělá jen vykonstruované karikatury minulosti. Přijměte roli cestujícího, nikoliv strojvůdce, který dává svůj dekadentní výraz najevo. 

Pokud si dnes někdo myslí, že díky určité informovanosti a lepší orientaci máme už jistá úskalí za sebou, pak je to hluboký omyl. Ve skříni totiž číhají kostlici, kteří jsou přímo uvňitř gothického kruhu.

Tenhle typ článku je určitá směs pocitů v návaznosti na předešlý díl. Jde zde chvílemi o úvahy čistě subjektivního charakteru v souvislosti spíše se staršími kapelami než o jejich tolikero omýlenou retrospektivu typu, že támhle to vzniklo proto a pod... Jde přece o to, jestli gothic rock stále žije.

Cítím dnes větší prázdnotu. Čas je, ale neúprosný. Tady bych možná použil část textu od dark wave jedničky Project Pitchfork a jejich desky "Timekiller" 2001. Potřebuješ Vraha času a nerozumíš. Jsem jako tekutý písek...

Dekadent vyučuje ze svých pocitů... 

Kůra svatosti praská. Průrvy asociace a kódy dekád dešifrující hranice bronzového věku. Černá obnošená kůže dá vzpomenout na zlaté časy stříbrných řetězů. Znak anarchie nastříkaný na seprané proděravělé tričko vyměněné za saténovou vínovou košily s krajkovým lemováním, volánky a fiží.

Pokoušíte se být hodní, méně rebelanští, více poetičtí. Né, nebojte. Nebudu vás nudit zrezivělým sentimentem protřelých souborů. Jen jsem chtěl udělat něco jako volné pokračování dnes již hodně známého článku. V době vzniku prvního, řekněme lehce encyklopedického manifestu, jsem měl poněkud ještě horkou krev a poukazoval jsem na to, z čeho gothický rock jako takový vznikal.

Byla to období, kdy gothic články nekorespondovaly příliš důvěryhodnými informacemi, promíchány metalovými teoriemi senzace chtivých bulvárů a nárůživých fanynek, obměkčených sladkobolnou synfonií skupin, kterým vévodilo vesměs křehčí pohlaví. …

Od té doby uplynulo několik let a vzniklo plno nových hudebních souborů. Co vám chci dnes říct, není úplně potěšující, ale na druhou stranu ani úplně beznadějné. V prvním díle tohoto článku jsme se dozvěděli to, že metal nemá jako takový žádnou souvislost s prvotní gothic rockovou scénou.

Těžko by se už dnes našlo větší množství lidí, co by neznalo hudbu klasiků Damned, Siouxsie And The Banshees, Bauhaus, Christian Death, Sisters Of Mercy, Fields Of The Nephilim, The Mission, Red Lorry Yellow Lorry a dalších muzikantů. Položil si přesto někdo otazk: Cítím to opravdově? A co je vlastně ona opravdovost? Ano, můžeme to nechat volně plynout a usmívat se dezorientaci s nostalgickým nadhledem, ale není to zákon a i kdyby byl, co pak punkeři respektují zákon?

Okouzlující Peter Murphy ex Bauhaus. V pravo Nosferatu - britští gothic rokeři. 

Opravdový gothic rocker má jistý druh revolty v krvi. Sekaný rytmus ranných Bauhaus, pavoučí clonu prvních desek post punkových Siouxsie, The Cure nebo mlhavý opar Sisters Of Mercy a Red Lorry Yellow Lorry z Leedsu. Pokud jsou ony vlny další generace skupin i jejich obdivovatelů, tak by stále měly být i další články. Gothic Rock Stále Žije k nim bezesporu patří, proto tohle pokračování. Přesto, že se říká, že jedničku už pokračování nepřekoná.

Tenhle typ článku ale nevznikl proto, aby něco překonával, ale aby spíše o něčem informoval, zavzpomínal, případně s něčím nesouhlasil nebo na něco poukázal. Nebude to ovšem jen bilancování, ale i současný náhled nebo snad nadhled. No, to nechám na vás.

Německá formace House Of Usher, která už dvacet let stále udržuje klasický gothic rock při životě. Z jejich desek jsem nadšen. 

Na gothic rocku mně stále velmi záleží a psaní o podobných stylech za poslední léta nikdy nezanedbávám, i kdyby to mělo být na úkor negativních reakcí. Vše je skutečně hodně pomíjivé proti mému citu k oblíbenému srdečnímu stylu.

Moje představivost při poslechu některých ze jmenovaných souborů je tak nádherná a vždy se snaží zachytit další citlivý obrys, na který by jste si i vy mohli sáhnout. Jsem v toliko přílišné blízkosti nenapravitelných to melancholiků od hudebního básníka Nick Cavea přes Petera Murphyho, Rozze Williamse až po Valora Kanda nebo vymetače karetních salónů Carl McCoye.

Carl McCoy, Fields Of The Nephilim, Alien Sex Fiend, Bolshoi. 

I když jdu většinou do psaní vědomě, občas se může promítnout dětinský efekt. Na jednu stranu jsem velmi rád, že se scéna rozrostla, ale na stranu druhou postrádám u některých lidí smysl a cit pro to opravdové jádro, které má v gothic rocku ještě cenu, a to je hudba samotná. Často své ženě vyprávím o svých pocitech a touhách, které se sice nedají naplnit, ale jsem vděčný za to, že je mám.

Rád blouzním v zatuchlých myšlenkových labyrintech a v hlubokých úvahách. V době, kdy jsem předkládal svoji teorii o určitých věcech i díky mému výkladu, ale samozřejmě i jiným zdrojům většina nastupující populace sice částečně pochopila, ale za velmi podivných okolností.

"Second Generation" Goths Fans posledních let na Wave Gothic Treffen v Lipsku, už po novém Milleniu. Ano, čas letí, ale některé charakteristické prvky jsou stále rozpoznatelné.

Pokud bych měl uvést jeden příklad za všechny, tak by to určitě bylo ono tak zvané vytváření něčeho kvůli něčemu. Tedy v době po roce 2000, což už je dnes deset let, se vyškolila Second Generation o pravém významu gothic rocku, včetně historie přes nejrůznější články a troufám si říct, že i díky článku Gothic Rock Stále Žije.

Přes všechno to nemělo ten nejpodstatnější efekt. Ten pokřtil jen hrstku vyvolených. Zbylá část příznivců gothic scény šla spíše řekněme v řadách určených pro tuhle kultůru tolik typickou. To jest image, kterou už v dnešní době dokonce dotváří vizáž z budoucnosti, která se ale přes svoji chladnost na hony vzdaluje poetice, melancholii a romantice tolik charakteristické.

Píši stylem jakým píši proto, že tenhle článek má sloužit jako pokračování určitého nepřímého protestu svého předchůdce s tím rozdílem, že dnes jde o rozlišení a správné v cítění se do hudby samotné. V průběhu několika posledních let jsem dělal takový průzkum a občas se někoho s černo oděnců prezentujících určité soubory, symboly zeptal, zda jsou schopni popsat svoji úpřímnou náklonnost k jistému druhu hudby.

Musím říct, že jsem byl zklamán. V podstatě mě už nazajímá ta teorie, co je a co není gothic rock, potažmo celá scéna, ze které se stala už dávno fraška, ale spíše to vcítění. Není snadné popisovat pocity, přesto mi přišlo scestné se prezentovat pouze tím, že gothic není některá z kapel, co s tím nemá nic společného a zároveň neříct nic o souborech, které směr definovaly. Tomu říkám skutečná pózerská přetvářka. V jistém směru tyhle argumenty už byly z mé strany řečeny, ale tohle je článek s názvem Gothic Rock Stále Žije II a je tedy o tom, že u mě ona podstata stále žije, nebo řekněme přavládá.

Dnes je obrovské množství gothických i death rockových kapel, které sice hrají podle oficiální předlohy, ale zase z důvodu, že se to tak má dělat, což nepřímo nastiňuje onu neupřímnost, kterou já odmítám. Uhnaný kybernetický svět v pokolení neidentifikovatelných posluchačů, kteří stahují pod záštitou gothic z rádoby ortodoxních serverů své umělé oblíbence v plastikovém pyžamu.

Plyšová lékarnička, respirátor a vzhůru na brané cvičení nikdy nekončící třetí vlny bez jakýchkoliv hranic, i takhle může vypadat současná anarchie. 

Osobně bych si nerad přičichnul k umělohmotné růži jen pro symbolický efekt nových poutačů na temnotu. Temné hvězdy a sexuální poloha očí jakoby salutovaly z povinnosti s Mötley uniformou a zástupy dalších vykrádajících jeden druhého prahne po úspěchu tolik vzdáleného od toho krásného, co opravdový pocit může nabídnout.

V posledních dnech jsem poslouchal úchvatné kompilační CD od Lisy Gerrard, kde jsou k mání skladby, které nazpívala v Dead Can Dance i její sólová aktivita včetně sountracku. Tak impozantní záležitost, která obohacuje vaši duši i po tolika letech, není snadné najít.

Ethnické vlivy všech možných kultur od evropských přes asijské až po bolestné naříkání z jihoamerické periferie brazilské společnosti, která upadla do existenční krize na úkor systému, který se začíná projevovat už i v naší zemi.

Lisa má v hlase tolik krásy a zároveň tolik bolesti. Tak, jako je jen jedna Lisa Gerrad, je jenom jeden Carl McCoy, jeden Peter Murphy, Jaz Coleman,Valor a je moc nádherné, že každý z těchto lidí vytvořil něco tolik originálního až scénického a v každém případě naprosto nenahraditelného. Vlastně ani pro mě není lehké to popsat a mluvit o tom, musí se to prožít. Určitě někteří z vás víte, o čem mluvím.

Jaz Coleman, Killing Joke, si z image hlavu příliš nelámal. 

Ve většině případů by to bylo v jistém směru opakování nebo vykrádání sama sebe. Určitě si i tak několik poznámek neodpustím. Zejména pokud jde o kapely, které v posledních pěti nebo deseti lety září na úkor svých vzorů, od kterých bez narkózy amputovaly zásadní části. Na jedno však zapoměly, a to je srdce. Proto i jejich noví fanoušci nejsou tak citově zaměření jako tomu bylo dříve. Mohl bych tedy napsat, že za to lidé nemohou, ale nenapíši.

Chci totiž napsat, že mají na výběr. Nikdo nikoho nenutí, aby vnímal něco povinně, ale zároveň i nikdo nikoho nemůže přeci donutit, aby se kompromitoval. Nepopírám, že i plno současných kapel je dobrých a mají naprosté právo mít své vzory. Ale ono je vždycky nějaký Ale.

Tohle vlnobytí a mísení kdysi tak čistých a ve své době novátorských stylů, mě s prominutím už sere od počátku 90. let, i když do 95. roku to bylo ještě poměrně originální. Dnes už je situace spíše na úrovni hybridních komunit fandících umělé lásce v avatarovském stylu. Dá se říct, že ani pravdivé a reálnější informace pro svoji upřímnost proto nejsou tím pravým lákadlem.

Proto také hudební a filmový průmysl těží z lidské zaslepenosti a stádnosti, která má paradoxně stále více členů ve svých archách. Zvláštní, že většina se uchyluje tam, kde ti ostatní. Vzpomeňme na davové opojení v 90. letech u Rammstein a Marilyn Manson, kteří měli následně rovněž řadu následovníků, protože se na tom dalo rýžovat.

Vidíte a já jsem si vždycky myslel, že původní industrial jako Einstürzende Neubauten je spíše okrajovým žánrem. Možná že kapely typu Deathstars si ani neuvědomují, že Mötley Crüe byli jenom jedni. Ti, kteří svůj drogově rock´n´rollový výraz dávali najevo s cílem být slavní.

Já například nejsem na výrazovou sexy gothiku typu 69 Eyes, protože mně to nic nedá. Vůbec z kapel jako Birthday Massacre, Wednesday 13 a podobně cítím kalkul ohřát si mainstreamovou polívčičku na zadním sedadle pohřební limuzíny. Bílý make up, pokus o odraz Adamsovy Rodiny, vychrtlé figurky navlečené do vojenské uniformy navodí euforii maximálně nezletilým, případně hodně málo přemýšlivých jedinců.

Samozřejmě, že pokus o opravdové zasvěcení do podstaty věci u danných jedinců nemusí mít vždy jen slavný konec. Skrývat odkud vítr vane v případě inspirace jmenovaných kapel je takřka nemožné. V hudebním průmyslu není nikdy dost kýče a plagiátorsví a to nejen co se hudby týče, ale i celkové image, která je zvlášť v dnešní době mnohdy podstatnější, než její neoriginální hudební náplň. Nejenže většina dnešních kapel opisuje schémata dvacet let staré historie, ale snaží se i disponovat zabarvením jejich hlasu.

Už v prvním díle Gothic Rock Stále Žije jsem mluvil o takzvaném Eldritchově syndromu. Bohužel v drtivé většině aktuálních partiček převládá tak silný pud zaujmout, že působí paradoxně hodně neotesaně a účelově už na první poslech. Zatímco jejich předchůdci uměli s atmosférou jednotlivých skladeb velmi dobře pracovat aňiž by nutně přemýšleli, jak to dopadne, o to víc působili autenticky.

Los Angeleská glam rocková legenda Mötley Crüe v roce 1985 a jejich žáci, ztracení chlapci 69 Eyes s Finska, kteří rovněž u glam rocku začínali, aby se přes Goth´n´roll k němu opět vrátili. Z celoročně teplého města andělů v roce 1985, na sever do chladného Finska 2005. Mötley Crue and 69 Eyes.

Dějiny se sice opakují, ale podle mého názoru né v každé době byly myšleny se stejným záměrem. Jako undergroundový pisatel mám sám problém psát o stylu, který má dnes z větší části zcela jiné zabarvení. Své tradiční psací návyky proto musím i já trochu pozměnit, aby mě pochopila také současná generace.

Mě na původním gothic rocku přitahoval jistý druh mysteriózní energie, určitý druh dojemné pocitovosti a duševní vyváženosti, ale i obaly alb zejména z 80. let a samozřejmě na prvním místě originální hudební výraz, který mě pomáhal přenést se do co nejzáhadnějších dimenzí.

V článcích se mi líbí experimentovat, aby obsahovaly jistou pestrost. Přemýšlím, zda někdy nejsou právě starší nahrávky doceněny zpětně novou generací jen z hlediska statutu kultu a nikoliv pochopené kvality. Nechci působit jako nejortodoxnější uctívač gothic rocku, nejsem až takový staromilec. Jen je mi ona poctivá pocitovost o moc bližší. Plno neodborných zdrojů a stahování hudby dělá rovněž z původnosti některých zasvěcenějších souborů to, čím vlastně ani nejsou.

Glam rockoví Twisted Sisters, Alien Sex Fiend. ... 

Jsem fanouškem, pro které je originální CD určité gothic rockové klasiky unikátním sběratelským kouskem, ať už z grafického hlediska nebo formou určitých bonusů a podobných věcí. Na lidi se dnes celkově hodně tlačí ať už z oblbujících televizních reklam, tisku a pod. … I z toho se může odrážet ona jednotvárná přemýšlivost.

Pokud už lidé mají nějakou práci, tak je jim vnucován pocit, že práce není a že si ji musí vážit. Člověk, který je v permanetním stresu a vytlouká půjčku další půjčkou, aby přežil zákeřnost systému, kde se zástupy politiků obohacují prostřednictví nelidských daní, holt nemá čas vnímat kouzlo hudby.

Proto volí strategii rádiových stanic, které ve většině případů nemají úroveň, případně si něco v rychlosti stáhne nebo mu někdo něco vysmahne a řekne: „Hele, tohle je dobrý. ...“ Pak se ho zeptá o týden později: „Ahoj! Už jsi to poslouchal?“ „Ty poslyš, já jsem ještě neměl čas.“ Náš život..

Netvrdím, že všichni, ale 80% příznivců dnešní gothic scény jsou zejména studenti nebo lidé, které opravdové starosti teprve čekají. Jak rychlá a chladná je dnešní doba, co se děje kolem nás. … Podle toho vznikají skupiny chladnější a rychle vstřebatelné, které prostě můžete nadrtit do hlavy i cestou na služebku. Myslím si, že v souvislosti s gothic rockem tohle určitě nemá nic společného.

Kdysi původní glam rocková scéna jako Twisted Sisters,WASP, Mötley Crüe byla rovněž směsí New York Dolls, Stooges, Bowieho. … Třeba dnešní repliky Kiss - Lordi a pod.

Skvělý baskytarista a zároveň nějvětší drogový bastard, Nikky Sixx. 

Něco jiného bylo podle mě udělat opak načančanosti glamu a koncem 80. let vznikl grunge, což definovalo rockovou, potažmo metalovou muziku z jiné perspektivy. Pro ortodoxní rockery a metloše možná nic neříkající styl, který si vzal rovněž něco i z punku i alternativní indie scény ála Pixies nebo Sonic Youth. Vzpomeňme na Nirvanu, ale tohle byl nový styl ze Seattlu. Nebudou už další Pearl Jam ani Alice In Chains a takoví Alice In Chains byli a stále jsou opravdoví muzikanti a hodně originální.

Podle mě by například gothic rock, ten původní, měl odpočívat v pokoji, aby si je jak starší, tak i dnešní fandové mohli pouštět jako. … Tak tohle byl styl Gothic Rock. … Dnešní všemožné hybridy elektra, dark wave, industriálu, glamu by měly nejenom změnit název, ale vytvořit k němu i originální hudbu, která ten název právoplatně obhájí a né si jen vzít odevšud něco a nazvat to glam death rock nebo country billy a podobně.

Tenhle můj subjektvní náhled je pouze mým názorem, který vznikl přirozenými pocity za poslechu původní gothic rockové hudby. Abych ovšem jen nekomentoval mainstreamové proudy, tak bych se moc rád, a to více než pozitivně vyjádřil ke kapelám, které sice už také brázdí gothic rockové a dark wave vody přes dvacet let, ale stále jsou to žáci Sisters Of Mercy, Fields Of The Nephilim, Bauhaus. … Jmenovitě jde zejména o kapely jako The Wake, Nosferatu, Rosetta Stone, House Of Usher nebo takoví australští Ikon, kteří v 90. letech udělali obrovský kus práce.

U těchle muzikantů se mi velmi zamlouvá, že se naučili hrát opravdový gothic rock, aniž by museli nutně něco přímo vykrádat, ale spíše pokračovali tam, kde například Sestry skončili. Taková deska Adrenaline od Rosetta Stone má dokonce téměř efektivnější a méně ohrané aspekty než Vision Thing od Sisters Of Mercy, přesto nebyla tak silně doceněná. 

Protinožci Ikon mohou zase s klidem konkurovat známějším kytarovým gothikům The Mission nebo Red Lorry Yellow Lorry a vzhledem k tomu, že úspěšnější britové už nehrají, jsem moc rád, že australské ikony Ikon máme.

V jejich případě jde mimo gothic rockovou formuli o dark wave a synth popové elementy a tím zároveň nejen že oslovují nové generace, ale mladším lidem dokazují, jak se to tenkrát hrálo a že se v tom dá docela originálně pokračovat. Sám uznávám, že Ikon jsou v tom, co dělají opravdu dobří, včetně desek, které vznikaly po roce 2000. V takových chvílích si člověk může říct, že nejen z Depeche Mode nebo starých desek Sisters Of Mercy je živ.

Koncertní plakát. Ikon - gothic rock/dark wave Austrálie.

Nepochybně bych se zde mohl pouštět do hlubokého rozepisování jednotlivých nových kapel, ale nejspíš by to většina z vás stejně jen tak prolítla. Proto se zmiňuji zejména o prověřených jménech, které jsou mně blízké. A to především proto, že jde o článek Gothic Rock Stále Žije II a ten je od prvního řádku věnován old school gothic rockové klasice.

Musím rovněž uznat, že mám náramnou radost, že se pořád drží festivaly typu Castle Party, ale především Wave Gothic Treffen, kde letošní účast excentrických death rockerů Alien Sex Fiend z Londýna, Sex Gang Children nebo old goth rockerů Gene Loves Jezebel doslova svádí svojí kultovní přítomností. Celý život jsem se snažil nejen svému okolí vysvětlovat, že u mě tak nějak všechno souvisí s emocema a na nějaké novodobé techno fůze implantované do gothiky mě prostě neužije. To samé je i s moderním metalem, který do sebe absorbuje naprosto každý hudební styl a tím si snaží získat přízeň širokého publika.

Přeposlouchal jsem v posledních letech různých gothic vln, všemožných tuctáren a s politováním musím říct, že pro moji dušičku jsou nepoužitelné. Já mám stále úpřímný pocit štěstí z ranných desek Bauhaus, Christian Death, Fields Of The Nephilim nebo například z debutu First And Last And Always od Sisters Of Mercy z 85. roku. Tohle album je skutečným klenotem gothic rocku.

V průběhu posledních let jsem se snažil svým čtenářům nabídnout něco ze svého nitra, které vycházelo z poslechu muziky kapel například Alien Sex Fiend, The Damned, Sex Gang Children, Siouxsie And The Banshees, Bolshoi, Big Electric Cat a dalších klasických jmén. Faktem je, že čas od času napíši nějakou recenzi na něco ze současnosti, ale to je více méně z důvodů, že jsem stále v obraze. Je logické, že mě více baví tvořit v souvislosti s nahrávkou, která mě vňitřně naplňuje, proto je celkem logické, že raději chválím než kritizuji, ale i to je někdy potřeba.

Dá se říct, že můj pohled na gothic rock je stále stejný a ani se nehodlám posunout jiným směrem. Rád cítím tu dojemnost v Poli Nephilimů, kytarovou zasněnost alb The Mission, tu vyváženost například skladby Pictures On My Wall od skvělých Echo And The Bunnymen. … To jsou záležitosti k nezaplacení a nejenom že styl definovaly a určovaly směr, ale zároveň nabízely posluchači ještě mnohem více, a to především velkolepou atmosféru.

Andrew Eldritch, Sisters Of Mercy. Král druhé vlny gothic rocku, která se začala psát z hruba v roce 1985. Foto je z roku 1987 při natáčení nákladného klipu Dominion v Egyptě. Dodnes nadčasová záležitost a impozantní video. 

Nemám ani tak skvělý pocit, protože jsem byl jeden z prvních gothic sběratelů, ale především proto, že se mi podařilo tenhle nádherný styl správně pochopit a dál ve svých myšlenkách a představách rozvíjet, následně se o to podělit s okolím. Pokud jsem někdy někomu rozšířil obzor, je to skvělé a pokud ne, tak taky dobrý. Tak to prostě chodí..

Němečtí Das Ich, nepopsatelné dítě noci, Bruno Kramm. Je libo do podhradí na gothic párty. 

Je to právě jako s hudbou, každému sedí jiná forma. Vcítění do článku je také individuální. Dnes kdejaký neo industriální pošuk v uniformě má naznačovat cosi, co je spojeno s gothickou hudbou, což je smutné. 

Dnes už nebudu psát, že metal snesl na gothický rock temný stín komerce, což jsem tenkrát opravdu těžce nesl. Vlastně je to už současná scéna samotná, která si uvnitř vytvořila tolik hybridních stylů a podstylů, až je téměř nemožné se v nich logicky zorientovat, zvlášť když se objeví na nějakém z festivalů, který je paradoxně označen nálepkou gothic.

Všechno vzniklo ze stylů EBM, původního industriálu, který byl postavený na hromadě nezávislého šrotu a zvuků z pouličního harampádí. … Je dost od věci přímíchání techno rytmů a přemrštěných tanečních vibrací, které snad trestají původní nezávislé posluchače svojí profláklou účelovou produkcí. Například za dark wave já považuji soubory jako jsou Das Ich protože Bruno Kramm je skutečným mágem temné vlny o to poetičtější je hlas Alexandra Veljanova - Deine Lakaien, Project Pitchfork, Black tape a Blue Girl, částečně i oblíbené Ikon nebo Sanguis Et Cynis z novějších Absurd Minds, ale co se dnes skrývá pod štítkem temné vlny mě téměř vyrazilo dech.

Dark wave scéna vznikající koncem 80. let pro mě byla v podstatě určitá forma gothiky se zaměřením více na synthetizátory a elektroničtější vlivy, nikoliv však naprosté otupělé techno bez špetky soudnosti a charakteru. Připadá mi to už dnes opradu všude stejné. Kde co ukradneš, jinde našropubuješ.

Oblíbená kapela třetí vlny. Australští Ikon. 

Zadlužený svět se řítí do nejen přírodních katastrof formou nejrůznějších proroctví, ale i díky hudebnímu průmyslu, stahování hudby neúcty k něčemu, čemu nerozumíme a používáme jen, že se nám to hodí do krámu. Aby to šlo ruku v ruce s vaší rádoby drsnou image, protože jste viděli nějaký klípek označený jako glam industriál. … Ach, kam se ten svět hroutí. Stačilo by jen počítat, kolik kapel kopírovalo NIN nebo Rammstein. 

Kde je cítění, nějaká silná nosnější melodie bez vedlejších záměrů? Proto ta kyber image. Zjevně už ti, kteří pohřbili romantiku, tajemnost a krásu za kybernetickou chladnost necharakterní společnosti se chystají na konec světa? Vám to připadá vtipné? Všemožné radioaktivní, gumové oblečky, plynové masky, které jsem ve škole nesnášel. A co má společného krásná holka v neonových hadřících s gothic rockovou image? Žena je něžné pohlaví a né frigidní robot ozářený umělým systémem. Kde je střízlivý smysl pro estetiku a vášeň? Máme přece srdce, které pumpuje krev a umíme milovat. Chraňme si naše já.

Ikon, muzikanti, co dávaji do své tvorby duši.

Čímto, že v posledních, řekněme deseti letech chce být velké procento mladých lidí tolik dekadentní. Ponurý výraz ve tváři imitující své oblíbence, přenášení pěticípého proroctví na kamarády bez zlomku pochopení, rouhání se za peníze rodičů. Proč ta idea bez sentimentu. Přitom duševní život může být hudebně velmi bohatý, jen kdyby někteří ve svém zájmu správně reagovali na život kolem sebe.

Také pro mě ze začátku nebylo lehké sdílet svámi svůj hudební pocitový svět, nechtěl jsem otvírat své nitro, ale jak už jsem tolikrát psal, odstartovali to tenkrát na internetu chaotické vize dětí bez občanky. Nemohl jsem dopustit, aby ztratili vlastní identitu. Gothic směrem už je ovlivněno opravdu všechno, dokonce do takové míty, že už i tak zvaná nová generace gothiků je zastaralá, proto se tak rád skrývám za oponou starých hudebníků.

Floridští dark wave cirkusáci The Cruxshadows, kteří mě díky elektronickým houslím a synth popovému pozlátku vždycky mile roztančí. Prima parta. Kdo umí, ten umí.

Tradičně mě v průběhu druhého dílu tohoto článku několikrát napadlo, proč ho vlastně píši. Zvlášť tolik ne úplně ucelených pocitů. Jsem vlastně už trošku mimo mísu, ale ono to chce prostě někdy ven a nic s tím nejde dělat. No a také jsem chtěl zase říct. Neberte prosím má slova jako dogmata. Když tak dnes procházím plno kapel, které hýbou, nevím proč světem, chybí mi u nich ten přirozený mystický romantismus, příjemná rozervanost hlubokých citů, prostě ta chemie mezi vámi a skupinou. Nelze nahradit Floydovskou auru spadaného listí dvacet let starého Elízia. Nějak mi nesedí k tomuhle...