Memoáry o Gothice...

Memoáry o Gothice...aneb rukopis krve...   

Prosinec 2022

Je v tom zvláští síla, je v tom něha, je v tom magie, je v tom můj smysl života...
Tohle není moje role, tohle je můj život. Bolestné vzezření, gothika je pro mě a u mě všudy přítomná. Mnoho článků, tisíce desek, plno sošek, lebek, křížů i podobných kýčů, co my zhyzďuje i zkrášluje byt, hovoří jasnou řečí. Černá, plyšová kočka Morgiana na mě kouká jako by mi chtěla něco říct a já píši Memoáry o gothice. Gothika mi díky všem svým aspektům umožnila víc vnímat můj vnitřní hlas. Už tenkrát to bylo v jistém směru osvobození mysli.

Moje řemeslo je gothika, ta rozpustí chmury matérii, když vyhledávám osamění, není to z důvodů pózy, ani žádných přeludů. Jsou v tom havraní myšlenky, je v tom výtrysk blažených pocitů. Naslouchal jsem a potom jsem učil další. Zněžňoval jsem zlověstné ponurosti do srdečných tvarů. Je tam napsáno černými písmeny se stříbrným okrajem DekadenteMorfin. Psaním můžu svádět, odhalovat se. Co však nikdy nedělám je, že nepředstírám. Každý korálek na růženci mých oblíbených kapel má hodnotnou patinu.

Mé články jsou jako takové jeviště, které si díky slovům můžete představit individuální formou a tím můžete mít gothiku ještě přijatelnější. Nechci, ale aby čtenář viděl gothický svět tak, jak ho vidím já, to by snad ani nešlo, ale příjemné by bylo, kdyby pochopil tu nádhernou omšelost rozmazaných, tmavých barev. Abych pravdu řekl, kde přesně je dnes gothika nevím, ale stále žije. Samozřejmě, že byly i chvíle, kdy mě všechny ty tajemné klišé i unavovali, ale na druhou stranu takový jsem. Přesto psaní si už musím dávkovat protože, spisovatel může nechtěně obnažovat své ego a já bych ho naopak chtěl potlačovat, aby se mi žilo přijatelněji. Ego je přítěž, nelze věci kolem posuzovat jen podle sebe. Jak to jen vysvětlit, slova jsou pro mě jako sanatorium pro osamělé. Účelem je nechat ťukat prsty do klávesnice, dokud smutek nepoleví. Ne! Já si na něj nestěžuji, takový jsem i na fotce jako dítě. Pokora k tradicím temnoty a alternativa z alternativy to je  odevzdanost hudbě i tvorbě psaní...

Zjistil jsem, že jsem o gothice napsal nejvíc článků, nebo taky řekněme, nejvíc článkům se slůvkem (gothic). Dodnes si vzpomínám, že v době , kdy jsem vyrůstal, měl jsem ambice řekněme něco v životě znamenat. A teď se podržte: Ono se to zároveň v téže době rozplynulo v temnotě, protože jsem v druhé půlce 80. let objevil gothicku (gothic rock). Ruku v ruce mě postupně v návaznosti, jsem se i začal částečně uzavírat do sebe. Tím jsem introvertně přesunul moje původní touhy do psaní právě o gothice a vším co je s tím spojeno, ale nejen s tím i tím, co jsem k tomu pocitově dotvářel. Jako specifické souvětí, ale i určitý způsob vyjadřování, vnímání a s tím i postojem k životu jako takovému. Vždycky to chci cítit na plno, ten svůj svět ve světě. Rád se soustředím na obrazy ze svého nitra a odevzdávám se jim. Ty tóny se dají rozpoznat, protože s nimi se dá i zemřít. Zatím však tancuji za úplňku dál... Ty zažité, mám zašité jehlou pod kůží. Ovšem taky lovím nové a poznám, kdy mají tu energii být v tom až po uši.

Je to vášeň, která není pro každého. Může být plná temnoty, sarkasmu, ale taky překrásné dojemnosti. Všechna ta tklivost, nevšednost a hřejivý chlad je moji přirozeností. Ách Gothiko, vidím tě jako černobílý komiks. To brnkání, ta podivnost, ta "jednoduchost", co poslouchají složité duše. Zbožné přání promarnit život dekadentní marnivostí, tam v zemi snů, kde měsíční svit maluje obrázky kostlivečků. Tmavá tužka, rozpletený svetr, černé kafé bez mlíka. Tak jenom piš sériový pisálku a tečky co by lebečky vždy dodržuj. Tak jako gothická muzika, tak o gothické psaní se dá vybrousit k originalitě, ale chce to tisíce hodin vytvořit mezi-dimenzionální odstavce. Když jsem byl mladší, měl jsem víc nemravné myšlenky, ale i tak jsem chtěl mít noblesní výrazivost. Přál jsem si oplzlost měnit v poezii. Rád jsem působil jako romantik i když poněkud dekadentního charakteru. Už jako kluka mě docela bavilo tančit, zvlášť když jsem si až v dannou chvíli mohl na hudbu vytvářet své taneční kreace. Což gothika nabízela plnými doušky. Jak už jsem nedávno psal, na gothiku se dá tančit jako na diskotéce, kdež to na metal se takříkajíc spíše paří. Nutno podotknout, že ta diskotéka může mít záhrobní charakter, i když tam bude taneční monotonní rytmus, protože černě odění gothici v kombinaci s bílým světlem působí spíše jako "oživlí zombíci."

V tomhle článku Mamoáry o gothice jsem chtěl poukázat na to, jak se na gothickou hudbu nenuceně soustředit, protože když to člověk dělá správně, užije si to mnohem víc. Jaké je moje psaní a slova. Znáte ten pocit, kdy je film s titulkami lepší, než ten dabovaný, protože v pozadí slyšíte originální hlasy všech aktérů. Moje slova pro vás jsou jako titulky, nejen ke gothickým kapelám, ale i ke gothice všestrané. Jsem s tímhle žánrem srostlý na věky a moji lásku ke gothice nikdy nic nezmění. Vlastně nikdy neuvažuji, že teď bych měl napsat takový článek, vždycky se to stává přirozeně. Paradoxně i ta spontánnost je stejně vždy na téma gothic. Tak či onak vždy by to bylo na podobné téma, které bude zároveň zbrojit proti politice a bude opakem korporativismu. Jsem takové lví slunce v zatmění. Otevřenost je velmi důležitá. Jako kluk jsem četl knihy Stephena Kinga a rád jsem sledoval i filmy Tima Burtona, ale nikdy jsem se nenechal přímo ovlivnit jejich přístupem. Můžete mít inspiraci, ale váš přístup musí být jenom váš. Já tomu říkám rukopis krve. Což znamená, že píši ze sebe a za sebe. Každopádně tyhle lidi uznávám jako velké osbonosti, jak literární tak kulturní sféry. Když si člověk najde, co ho v životě opravdu těší, je to jako zázrak, protože potom může být doba jakákoliv a vy se vždycky máte kam vracet. Všem spřízněným a čtenářům přeji vesmír v duši.

Napsal: Bob Lučan