CELTIC FROST
V 80. letech vznikalo mnoho nejrůznějších rockových a metalových kapel. Jednou z nich byla i švýcarská původně black metalová skupina CELTIC FROST, založená na základech pravěké formace HELLHAMER, kterou zakládali už na počátku 81. roku dva chlapíci Thomas Gabriel Warior a Eric Ain.
První album Morbid Tales (1984) se nese ještě v zádumčívém a špinavém zvuku "Pekelného kladiva".
Také minialbum Emperor´s Return (EP) z roku 1985 nabízí směs určité tehdejší formy black metalové produkce s esotericky satanskými texty. Kapela se zaobírala okultismem i náboženskými záležitostmi a hned po britských Black Sabbath a Venom byla jednou z prvních temně metalových kapel. Ale zrovna jako první dvě zmíněné se nikdy necítili přímou součastí nějakého satanistického združení.
Další a řekněme přelomovou nahrávkou "Keltského mrazu" byla deska To Mega Therion z téhož roku (1985) a dá se říct, že společně s alby od Metalliky - Masters Of Puppets (1986) a Slayer - Reig in Blood (1986) se i album To Mega Therion od Celtic Frost stalo kultovním a vzorem pro následující generace. Album vytyčilo skupině hudební směr a tolik specifický zvuk, který známe dodnes.
Z dnešního pohledu už je to určitá klasika a pro kapelu stěžejní i nejdůležitější album. Já osobně jsem si za ta léta co je znám nejvíce oblíbil album Into The Pandemonium (1987). Začalo nabírat lehce jiných a více progresivních rozměrů. Na svoji dobu mělo plno do té doby netradičních vsuvek joko třeba využití houslí, ženského hlasu a dalších prvků, které nabíraly normálně svoje obrysy až následně z kraje 90. let u metalových partiček. Tím vlastně švýcarští rarášci inspirovali nejen black, death, trash metal, ale i téměř celou doom metalovou scénu. Aaron z My Dying Bride nedá na Celtic Frost dones dopustit.
V následném období 1988 až 1990 vznikla dvě rozporuplná alba. To první znich mělo název Cold Lake (1988), na kterém kapela nezněla tak, jak by si sami představovali. S producentem Tonym Plattem, který měl sice už předtím zkušenosti z velkých kapel jako AC/DC nebo Def Leppard nebyli spokojeni. Temně metalový fanoušci se od formace z Curychu dištancovali. O dva roky později však přišlo album Vanity/Nemesis (1990), které sice nevrátilo kapele původní fanoušky, ale na druhou stranu přbyli noví příznivci, zejména glam rockoví fandové Mötley Crüe a plno dalších.
Celetic Frost se ale zároveň i tímto albem a natupírovanými účesy zařadili více do mainstreamového bludného kruhu. V roce 1992 se ještě Švýcaři přihlásili se speciální kompilací Parched With Thirst Am I Am Dying, kde byly i dvě novinky a spousty raritních songů, což bylo na dlouhou dobu určitou tečkou, kdy kapela, která vnesla do metalu různé progresivní aspekty v četně jazzu zmrzlém v keltském mrazu, trošku mě i psychadelickými náladami občas evokovali frankokanaďany Voivod.
Tom Gabriel Warrior se věnoval svému projektu Appolyon Sun, kde experimentoval s gothic rockem a elektronickou hudbou, která se stala mimo extrémní metal jeho další vášní. Tomu já rozumím, také jsem to měl v určitých období propletené a vlastně mám dodnes.
Co se ale stalo v roce 2006 by asi nikdo nečekal. Původní Cletic Frost se znovu přihlásili se svým zbrusu novým počinem Monotheist (2006) a sám Warrior hovoří jako o nejtemnějším albu, které kdy udělali. Já mu musím dát za pravdu.
Poučeni z chyb z minulosti a zároveň po nabrání nových zkušeností vytvořili nejosobnější desku vůbec. Každá skladba je jako by měla svůj příběh a už startovní nekompromisní Progeny to dokazuje. Tomovo typické "Uhhh" a když k tomu připočteme výraz, který je podobný, jako měl Klaus Kinski v hororu Upír Nosferatu, není co řešit. Celtic Frost jsou zpět a trash, death, blackmetalový fandové zase klečí v krvi svých Tyranů, kteří nabízejí nejenom fenomenální jízdu minulostí v novém kabátě, ale i plno inovátorských sekvencí, které jsou evidentní ve třetím cákanci A Dying Good Coming Into Human Flesh. Kterou si s čistým svědomím mohou oblíbit i fandové gothic rocku.
Sám jsem několikrát prohlásil, že gothic rock a metal jsou odlišné styly. Přesto tady to tak nějak toleruji a to především z důvodu, že každá píseň na tomhle albu jako by byla samostatnou kapitolou. Když je potom ve finále sečteme, výjde nám výsledek právého zhmotnění aristokratického zla. Podobné pocity jsem měl při albu Zoon (1996) od Nefilim, kde bych Carlovi také ani za mák nevyčítal příklon k metalu a industriálu.
Drown In Ashes, kde Toma doprovází exceletní vokálistka Lisa Middlehauve ukazuje, že Tomova láska ke gothické hudbě je opravdu silná, což v mezičase potvrzoval i na svém projektu Apoolyon Sun, kde se mísil temný ambient, industrial a prazvláštní článek psychadelické elektrogotiky. Ve skladbě Os Abysmi Vel Daath zase můžeme najít silné doom metalové pouto, které známe s produkce Saint Vitus.
Najdou se zde i rychlejší téměř trash, death metalové kousky jako je například Tryptych. Závěr alba Monotheist se moc popisovat nedá. To musíte slyšet, luštím tady svůj originální nosič a stále znovu si přehrávám Synagoga Satane.
Co je ale největší záhadou a paradoxem, že Tom Gabriel Fisher se po tak exceletním návratu nejspíš natolik zalekl zodpovědnosti, že prohlásil cosi o únavě a dalších věcech, které jsou sice v jeho věku pochopitelné, přesto tuhle kapitolu nemusel zase úplně uzavírat nějakým prohlášením. Mohl nechat věcem volný průchod. Momentálně Tom Gabriel Fisher, který jde vždy z extrému do extrému odpočívá tiše v exilu a i když prohlašoval něco o konci, nikdo z nás neví, kdy zase udeří. Vzpomeňme si kolikrát už měl být konec světa.
Autor: Bob Lučan
Sestava: Tom Gabriel Fisher kytara, zpěv, Martin Eric Ain baskytara
Diskografie:
Morbid Tales 1984
Emperor´s Return 1985 (EP)
Franco Sea bicí
To Mega Therion 1985
Tragic Serenades 1986 (EP)
Into The Pandemonium 1987
Cold Lake 1988
Vanity/Nemesis 1990
Parched With Thirst Am I And Dying
Monotheist 2006
Skvělá je rovněž cover verze Circle Of Tyrants v podání floridských death metalových Obituary
v devadesátém roce. Píseň jim vyšla na úžasném albu Cause Of Death (1991).
Obituary nahráli cover Circle Of Tyrants jako poctu svým vzorům.