Vážení přátelé,
srdečně Vás všechny zvu na akci Zlínského hudebního klubu.
Pořad známého hudebního publicisty Jiřího Černého představí nově vydané audiofilní verze (SACD) gabrielovských Genesis, i sólovou dráhu Petera Gabriela (rovněž z SACD)
Zlínský hudební klub (www.hklub.cz), ve spolupráci s firmou Recal (www.recal.eu), zajistí na akci špičkovou zvukovou aparaturu Bose, Yamaha, Marantz a audiofilní nosiče Super Audio CD!
Přijďte si přátelé dobré hudby a kvalitního zvuku poslechnout Genesis a Petera Gabriela v nejvyšší audio kvalitě.
Jiří Černý nás všechny provede muzikou našeho mládí i let zralosti tak, jak to umí jenom on.
Rezervace míst na merhaut@mbox.vol.cz, (sms: 608 732 296)
Jaromír Merhaut
Jako návnadu přikládám dobové články Jiřího Černého na téma Genesis a Peter Gabriel
JM
Genesis (Melodie 8/1978)
Podle poslední čtenářské ankety Melody Makerujsou Genesis [čti: dženysis) nejlepší skupinou v Británii, v kategorii živých vystoupení dokonce nejlepší na světě.
I mezi jednotlivci jsou členové Genesis nahoře: PhilCollins druhý na bicí nástroje a šestý jako zpěvák, TonyBanks třetí v klávesových nástrojích, stejně tak jakoSteve Hackett mezi kytaristy.
Anketa, ovládaná ve většině kategorií třemi londýnskými skupinami - Genesis, Yes, Led Zeppelin - ovšem nevysvětluje proč. Genesis jsou totiž nejčinnější, vedle zájezdů po světě vystupují doma každý rok, nekoketují s možností uniknout britským daním někam do Kalifornie, Francie nebo Švýcarska.
Jejich alba se však nikdy neprodávala tak dobře jako desky Pink Floyd, Emersona, Laka a Palmera nebo Rolling Stones; kolem 200 000, málokdy víc.
Genesis taky nikdy nepodnítili žádnou mánii, nebyli zbožňováni a jako jednotlivci jsou právě tak málo známí a mimo pódium nerozeznatelní jako jejich publikum.
Nepatří k žádné nové ani staré vlně, nemají nic společného s blues a dokonce i jejich zařazení do rockové hudby je sporné. Na rozdíl od Yes a trojice ELP, k nimž bývají nejvíc přirovnáváni, nikdy neupravovali díla vážné hudby, nehráli nic jiného než vlastní skladby. U nás dosud žádné jejich album nevyšlo, ale jak jsem uslyšel před lety první, sháněl jsem se po všech ostatních, přesně tak, jako když vás chytí napoprvé romanopisec. Desky Genesis přitahují už obaly, většinou malovanými, výtvarně sladěnými s pohádkovou vznešeností hudby a zpívaných příběhů odkudsi z pomezí této, skutečné Británie, a oné literárně stvořené Lewisem Carrollem i Johnem Keatsem.
Samotná hudba Genesis - pro našince vlastně jediný přímý zdroj zkušeností se skupinou - může být při vší své fantasknosti a melodické i barevné podmanivosti pro někoho tvrdým oříškem. Jako před pěti lety pro recenzenta New Musical Expressu, když psal o písni Cinema Show [Biograf) z alba Selling England ByThe Pound (Prodávají Anglii po libře):
"Obsahuje řadu mistrných riffů a frází, z nichž každá je zajímavá natolik, že by z ní byla malá rocková balada, nicméně po osmi či deseti taktech tu nastane jakási panika a Phil Collins začne bicími nástroji rozsekávat tempo a vrhá své spolupracovníky do řady nezajímavých a křečovitých struktur, které ničí jakoukoli rovnováhu a podstatu, jakou píseň mohla mít. A stává se to obyčejně ve chvíli, kdy jste zrovna začali být s hlavním záměrem písně spokojeni."
Přesně tohle je jeden z hlavních důvodů mého obdivu k Genesis. Jenomže mi ty náhle vytvořené struktury nepřipadají nezajímavé.
Už na samém počátku své existence si Genesis se svou "skrytou písňovostí" znesnadňovali život. To se ještě jmenovali Anon a všichni chodili do Kartuziánské střední školy v Godalmingu, v hrabství Surrey: Peter Gabriel (zpěv, flétna), Tony Banks (piano], Anthony Phillips (kytara], Mike Rutherford (baskytara) a Rob Tyrrell (bicí). Bylo jim šestnáct a marně se pokoušeli někomu vnutit své skladby; proto si museli založit skupinu a hrát si je sami. Jedinou píseň udali "mimo": zpíval ji bratr Rity Pavonové.
Když se na školním večírku v roce 1966 objevil mezi bývalými absolventy i Jonathan King, dali mu pásek se školními nahrávkami. Kingovi se to sice zdálo strašné, ale cosi ho v tom přece jen zaujalo.
O prázdninách je vzal do londýnského studia, v roce 1967 jim už na značce Decca vydal singl Silent Sun, o rok později A Winter's Tale a v roce 1969 album. Vymyslel jim místo původního vtipného názvu Anon(Ihned) mohutnější Genesis (Stvoření); když se doslechli, že tak se jmenují už jedni Američané, změnili to na Revelation [Zjevení). Pak se američtí Genesis rozpadli a po všech těchto změnách zůstala jen vzpomínka v názvu prvního alba, From Genesis To Revelation - Od stvoření ke zjevení. Že se jedná zároveň o první a poslední biblickou knihu je jedna ze vzdělaneckých jemností, o něž u absolventů proslavené školy nebyla nouze.
Jonathanu Kingovi už nikdo nevezme, že Genesis objevil (právě tak jako 10cc nebo Kursaal Flyers) - i když je po třech letech marného čekání na úspěch opustil. Projevil ekonomickou ostražitost příštího autora skladby Una Paloma Blanca a jiných dokonale profesionálních odrhovaček; lekl se délky a vyprávěcího charakteru písní Genesis.
I jemu připadalo, že si Genesis šlapou po písničkářském štěstí.
Ostatně ono první album prý opravdu není dobré. Živé vystupování skupiny se omezovalo na nejbližší okolí, k nejskromnější aparatuře, pořízené zprvu za 600 liber, se jen pomalu přikupovávaly další části, a vůbec celí Genesis působili v sousedství jiných skupin hrozně nepatřičně: pohled do jejich šatny, s košíkem vajec natvrdo, slaných vdolků a s konvemi čaje, vyvolával v tvrdých rockerech směs opovržení a legrace.
Takhle je našel Tony Stratton-Smith a přivedl ke své firmě Charisma, kde jsou dodnes. Albovou premiéru na nové značce připravili pečlivě. Odjeli z Londýna na venkov, samozřejmě za peníze vybrané na zálohách, a tam pracovali systémem sportovního soustředění; jako národní mužstvo, jenomže outsideři. Všechno složili, otextovali, zaranžovali - a do studia pak přišli s hotovými skladbami a konečnou představou o zvuku. Tedy opak improvizovaného nahrávání Beatles. Na to by Genesis nikdo nedal peníze a taky by to nevyhovovalo jejich typu, mnohem víc skladatelskému než instrumentálnímu.
Trespass (Prohřešek) vyšel v září 1970. Už tam byla jedna z nejlepších skladeb skupiny, The Knife (Nůž), s níž měli Genesis úspěch i při svém londýnském debutu v Upstairs, diskotéce Ronnieho Scotta. (Přímo do Scottova klubu v Soho ještě nemohli, pořád je znalo málo lidí.) Za bicími se už vystřídal čtvrtý hráč, John Mayhew, ale i ten v roce 1971 odešel. A po něm dal přednost povolání učitele hudby i kytarista Anthony Phillips, absolvent univerzity.
Zas to vypadalo špatně. První televizní vystoupení v pořadu Disco 2 jim vůbec nepomohlo. "Bylo to otřesné a nesnažím se to omluvit," řekl zpěvák Peter Gabriel. "Nejsem prostě cvičené zvíře, které dělá své kousky podle představ zvukaře. V takovém vystoupení byste měl moci do toho mluvit ... Ale přimět televizního producenta" aby pochopil, co chcete v programu dělat ... Celá potíž je v tom, že vám nevěří, že jemnosti ve zvukovém vyvážení pro vás mají nějaký význam. Myslí si, že se zbytečně vzrušujete."
Jediné co bylo aspoň trochu jisté, tehdy i dnes, v historii Genesis plné pochybností, změn v sestavě a dokonce i v počtu členů, byl vlastní styl. Zpočátku_ se nejvýrazněji projevil v textech. Vždy je v nich drama, ať už skrze sen nebo skrze holý příběh: už na Trespass stojí vedle sebe White Mountain [Bílá hora), londonovské líčení smrtelného zápasu vlka a lišky a Dusk (Soumrak], jehož poezie drží svou křehkostí, bez příběhu: "Pohleď, jak se má ruka hýbe a dotýká všeho, co je pravé. Kdysi narazila na milované tělo, teď se chytá minulosti."
Třetí album si hraje už v názvu Dětská naříkanka (Nursery Cryme): populární anglické říkanky jsou nursery rhymes, a cry znamená naříkat. Je půvabné a nepokrytě anglické, jak jen snad dovedou být Kinks nebo Donovan. A je to první album s nejslavnější sestavou Genesis, včetně Collinse a Hacketta.
Chvíli vydrželi Genesis hrát ve třech, pak k nim ze skupiny Flaming Youth přišel za bici Phil Collins, ročník 1951, tedy o pár měsíců mladší než ostatní. Bubnoval od svých pěti, takže ani herecká studia, ani desetiměsíční vystupování v roli Artfula Dodgera v muzikálu Oliver ho natrvalo neodlákaly od hudby. Chodíval na Basieho big band pozorovat Herolda Jonese, chodil i na hodiny, hodně ho prý ovlivnili Bill Bruford, Buddy Rich, Billy Cobham a John Bonham od Led Zeppelin. Teprve s Collinsem mohli Genesis složit - a hlavně uhrát – Apokalypsu na devět osmin, část sedmidílné skladby Oběd je hotov, s níž excelovali jak na albu Foxtrot, tak při pětadvacetiminutovém živém provedení. Collins i jinak vždycky stihl všechno: od roku 1976 i hrát ještě ve skupině Brand X.
Steve Hackett přišel za tři měsíce po Collinsovi. Mnohokrát si dával inzerát do Melody Makeru, až mu Genesis odpověděli na tenhle: "Skládající kytarista hledá vnímavé mozky rozhodnuté probojovat se přes stávající nehybné hudební formy." Byl to výkřik osamělého intelektuála z Kensingtonu, obdivovatele
Bacha, Scarlattiho, Albinoniho A King Crimson, nešiky, kterému za dva roky prošlo mnohokrát přejmenovanou skupinou přes třicet hudebníků a jen dva honoráře. Před Hackettem zněla kytara u Genesis víc fo1kově s menším odpichem. To společně s Collinsem změnili, romannticky zvlněné melodie
nabyly na řádu a údernosti. Jako ostatně nikdo u Genesis, Hackett nesó1oval. Vynikl šepotavými melodickými mezihrami, unisonem s varhanami, jemným zvukem španělské i dvanáctistranné kytary. A když Genesis přibrali mellotron a ten se pak stal jejich nejtypičtějším nástrojem, připodobnil Hackett své kytary celkovému zvuku skupiny. Proto se občas mluví o jeho „nekytarovém" tónu.
Ještě před albem Nursery Cryme dlužili Genesis nahrávací společnosti tisíce liber. Až teprve po Foxtrotu jim začaly padat karty: výborné recenze všude (nejen v Melody Makeru urputně věrného Chrise Welche), ódy na kouzlo Gabrielovy osobnosti, narůstání zájmu v USA (po nezbytném premiérovém rozčarování v New Yorku 1972, kdy Gabriel chtěl hned uletět), evropská i zámořská turné.
Ochrannou značkou skupiny se bezesporu stal Peter Gabriel se svým tvárným hlasem, dlužícím cosi snad jen Rogeru Chapmanovi z bývalých Family, se svými neskutečnými mikropříběhy, vpletenými do dlouhých písní, s ještě odpoutanějšími, oduševněle seknutými řečmi mezi skladbami, se stylizovaným chováním na pódiu, měnícím se od skladby ke skladbě, a především - jakkoli se ten vnější účinek ostatním členům občas nezamlouval - s obrovskou zásobou svých masek: stařec, legendární hrdina se stříbrným obličejem a vyholeným čelem, liška, květina, monstrum o mnoha kebulkách a patvarech, všechno uměl Gabriel nosit a sladit s obsahem hudby. Nikdy prý nepřekročil hranice dobrého vkusu, nepotřeboval budit hrůzu gillotinou, hadem nebo heterosexuálními doplňky, jako Alice Cooper nebo David Bowie.
Odešel v září 1975 a nahradit se nedal. (Ani on se v sólové kariéře nepokouší svůj hudebně dramatický typ z dob Genesis opakovat, směřuje spíš k rocku. A výborně.) Kupodivu se skupina nerozpadla. Phil Collins, hlasově Gabrielovi podobný, něco odzpívá od bicích, něco od stojanu, zatímco bubnuje některý z hostujících hráčů, Bill Bruford, veterán od King Crimson a Yes, nebo černý Američan Chester Thompson, prošlý školou jak Franka Zappy, tak Weather Report. Mně osobně sice na deskách chybí výraznější a srozumitelnější projev v nižších polohách, ale živě prý - jak si pochvalují recenzenti - Collins víc soustřeďuje pozornost k hudbě, nerozptyluje divadelními efekty.
Ostatně pogabrielovská alba, zejména hned A Trick Of The Tail (Podvod s ocasem], zabrala víc než všechno předtím. Mihotání dickensovských lidiček z obalu se - jako vždy - zmnohonásobí a zkrásní na desce. V hudbě se nic nezměnilo, je stejně svítivá, perlivě plynoucí a jakoby rozzvoněná kolem jásavého mellotronu, k němuž ve výškách těsně přiléhá i Collinsův hlas. Takže se nestalo nic neobvyklého ani hrozivého, když loni odešel kytarista Hackett. (Už v roce 1975 sólvě vydal Voyage Of Acolyte, letos Please Don't Touch.) Ve studiu nahrál všechny strunné nástroje alba A potom byli tři (And
Then There Were Three) Rutherford, na zájezdy přibrali Daryla Stuermera.
Aby každý koncert Genesis byl požitkem pro uši i oči, staví vždy 15-18 lidí sedm hodin dopředu zvukovou aparaturu(za 300000 liber) a světelnou,(100000), včetně tří promítacích pláten, laserů, dýmových pistolí a otáčivých nástropních zrcadel.
Z pohádkových výnosů koncertů toho Genesis při takovýchto nákladech mnoho nezbyde. Ale jim šlo vždycky o jiné pohádky.
Jiří Černý
Melodie 8/1978
PETER GABRIEL (Melodie 6/1981)
Jiří Černý:
PETER GABRIEL
Vítěz, který nemává
Že přerušil pětileté soupeření Roberta Planta (Led Zeppelin) a Jona Andersona (Yes) a stal se loni v anketě Melody Makerusvětovým zpěvákem číslo jedna, je u Petera Gabriela téměř pominutelné ve srovnáni s tím, že:
• před šesti lety opustil skupinu Genesis na prahu její celosvětové slávy;
• půldruhého roku pak nechal posluchače čekat na svou prvni desku;
• vydal dosud jen tři alba, bez názvu, pokaždé v levém horním rohu stejným pismem jen PETER GABRIEL;
• sotva ho lze charakterizovat jako rockového zpěváka;
• těžko byste hledali přemýšlivější hvězdu dnešní pop music.
Narodil se 13. května 1950, přesně jako Stevie Wonder, ale ve středoškolských letech ještě žádným "zázrakem" nebyl. Obdivoval černošský soul Otise Reddinga a Jamese Browna a o přestávkách v Kartuziánské škole v Godalmingu je na lavici napodoboval. Se spolužáky založil v roce 1966 Genesis a s nimi vyspěl v dramatického interpreta, mistra pěveckých technik a výrazů, jevištní atmosféry, masek, převleků, textových situaci a charakterů.
Ať v kostýmu s netopýřími křídly, v bílé stařecké masce, s hlavou vytvarovanou do květinové nebo liščí podoby, vždycky fascinoval nápady, napětím -i vkusem. Z provaziště v divadle Drury Lane se snesl zavěšen na laně, v Paříži podtrhl sošnost svého postoje za mikrofonem s pomoci dvojníka-loutky, ale u ničeho nezůstával dlouho a nic nedramatizoval přes míru. I ta jeho pyramidovitá maska umožňovala lidem, aby na něj šťastně volali: "Vylez, Petře, víme, že tam jsi"
Anketní prvenství Genesis 1974-5 v kategorii živých vystoupení byla především dílem Gabrielovým.
Uzamčeni úspěchem
Jeho odchod v září 1975, po bezmála deseti letech u Genesis, chápala většina fanoušků i po Gabrielově vysvětlujícím dopisu právě tak málo, jako kdysi jeho výrok, že by někdy byl radši, kdyby je fanoušci na koncertu vypískali.
"Stroj, který jsme postavili jako svého pomocníka; aby sloužil našim skladbám, se stal naším pánem, a úspěchem, po němž jsme toužili, nás uzamknul." Gabriel se přiznal, už se začal na desky a na publikum dívat jako na peníze a že ho to od lidí vzdalovalo.
Ani pozdější Gabrielovy úvahy na toto téma nejsou pouhým obrazem jedné kariéry...
"Do skupiny bylo zapojeno tolik lidí a tolik peněz, že se zdálo riskantní snažit se cokoli měnit."
"V podsta,tě jsem měl pocit, že jsme vystavěli dům a pronajali ho. A pro mě je mnohem zajímavější stavění než pronajímání"
"U Genesis bylo všechno nasměrováno k tomu, abychom zůstali tak, jak jsme. Chtěl jsem a potřeboval jsem změnu."
I po takhle přesném průhledu se mu celý problém vyjevil ještě jinak, v hudebním obrazu. Hrdina písně Vrch Solsbury(Solsbury Hill) v máchovských barvách – setkání s orlem za větrné noci, nad světly města - líčí, kam až dospěl jeho život: "Které spojení bych měl přerušit / Cítil jsem se být součástkou té scény / Vypadnul jsem přesně z té mašinérie."
Už ne jehně
Popěvkovitý ráz Vrchu Solsbury, jakoby podtextová radost nad osvobozením se z "mašinérie", pomohl nahrávce z albovéhodebutu i k mocnému ohlasu na singlu. Vůbec hudba celého alba - víc než texty - ukázala "Jehně ležící na Broadwayi", poslední Gabrielovu roli na dvojalbu u Genesis, v bojovnější náladě a vyspělejší i mnohostrannější podobě. (I když právě na "Jehně" navázal Gabriel víc než na cokoli jiného z éry Genesis.)
Točilo se v Torontu, v produkci Boba Ezrina: úspěch s ním mívali Alice Cooper i Lou Reed. Gabriela nikdy moc nenadchli, a Genesis Ezrina taky ne. Studioví hráči, Ezrinovi američtí krajané, moc nemluvili, zato zvukař italského původu z Chicaga nepřestal nadávat: tohle sólo ne, tohle je dlouhé, tohle je úplně hrozné atd. Gabriel, zvyklý od Genesis na nejangličtější způsoby, jak něco naznačit, aby se nikdo neurazil, brzy pochopil, že takhle půjde práce rychleji. Dokonce na Ezrinovu radu zachoval z původních sedmi částí Vrchu Solsbury jen dvě.
Gabriel, jehož podíl na hudbě Genesis byl jen částečný a ne zrovna zdůrazňovaný, složil skladatelskou maturitu na jedničku. (Z chystaného plánu na album s hudbou Martina Halla zbyla jen Hallova spoluúčast na Excuse Me.) Vystřídal několik nálad, aniž by psal cvičení ze žánrů: ani Bruce Springsteen (Humdrum); ani Randy Newman (Waiting For The Big One) – k němuž se v té písni připodobnil hlasově - nebyli pro jeho skladby, vycházející z ducha obou amerických písničkářů, víc než ukazatelé k rockové jednoduchosti.
Zatímco první pogabrielovské album Genesis, A Trick Of The Tail, bylo roku 1976 první v anketě MM a výborně se prodávalo,. Gabrielův stylový debut získal jen menšinový ohlas. I nadšení odborníci časem znejistěli... Jen Gabriel byl klidný, nezávislý na hvězdách i antihvězdách. Takže punk rock neměl rád a netajil se tím.
Strach je matkou násilí
"Musíte vzít na vědomí fakt, že na světě je spousta brutality a hrůzy, a musíte tomu čelit a reagovat na to," řekl jednou - a mnohokrát dokázal. Základem Gabrielova postoje ovšem nebývá spravedlivé rozhořčení, nýbrž pracné poznávání. Obdivuje Briana Ena, spoluzakladatele Roxy Music, protože "... má základ z umělecké školy, kde ho učili všechno zpochybňovat a on všechno zkoumá." Svět západní civilizace vidí podobnýma očima jako Talking Heads, Pink Floyd, Joy Division, David Bowie, Gang of Four nebo Kraftwerk, ale už v úhlech pohledu je jiný. Sotva by si vzal na mušku anglické školství jako Pink Floyd ve Zdi; to
je už i tak zlo pověstné. Vidí hlouběji. "Rád bych viděl stav, kdy by lidé začli zkoumat struktury, které diktují způsob jejich života. Stav, kdy by mohli změnit svou práci, aniž by riskoval! své bezpečí, kdy by měli příležitost projít různými kariérami."
V písni Matka násilí (Mother of Violence) na druhém albu, s jemností akustických kytar a klavíru, k žádnému násilí nedojde. "Strach je matkou násilí," zpívá Gabriel. "Těžko se dýchá, těžko něčemu věřit."
Třebaže ze druhého alba nevzešel žádný hit typu Vrch Solsbury, s producentem a občasným kytaristou Robertem Frippem (z legendárních King Crimson) tu Peter Gabriel opět pokročil na cestě k plnému sebevyjádření. Kolikrát se ta cesta klikatila! Plánoval nafukovací divadlo, kde už od dvorany by nebylo nic z reálného života. Chtěl natočit Jehně. Chtěl být Fellinim. Neměl rád show, ani jako slovo. A příštích padesát let chce strávit tak, že se bude učit.
Dvě alba však ukázala, že Gabirielovu nespoutanému myšlení je nejlépe v časových poutech krátké písně, kdy se diktátu spojené hudebně slovní představy podřizují všechny nástroje podle nepsaného zákona: jednou sólo, podruhé třeba pár taktů přiznávek. A co píseň, to jiný styl. žádný
Gabrielův sound neexistuje.
Bez převleků
Jako Gabriel nechal u Genesis dlouhé symfonizující skladby, nevzal si do svého nového pódiového života ani masky a kostýmy.
Jeho koncert začíná hudbou skupiny Supertramp. Za plných světel. Pak se pásek zastaví. Po chvíli ticha začne znovu. Světla se zhášejí. Světelní technici bloudí s ručními bodovými reflektory hledištěm. Jazyky světla olizují tváře z davu.
Jak se reflektory blíží k pódiu, obracejí se do tváří svých vlastníků. Nejsou to technici - ale samotní hudebníci.
Mezi nimi Peter Gabriel. Na malém pódiu, mezi světélkujícími trubkami a stojany jevištních reflektorů, začínají hrát. Gabriel s krátkými vlasy, nenalíčený, buď v bílých nebočerných, každopádně normálních kalhotách a bundě.
Vztah publika ke zpěvákovi byl už dán jeho příchodem: kdekdo se ho mohl dotknout, kývnout na něj. Nezbožňují ho; berou ho. Když na něj někdo něco, byť ne nejvtipnějšího zařve, Gabriel nefilmuje přeslechnutí, ale odpoví mu. Bez křeče doživotního humoristy, k věci.
Většinou při zpěvu stojí u mikrofonu. Ale stejná samozřejmost a autorita je i v jeho pobíhání, skocích, klekání, posazení. Každou píseň uvede a potom prožije. Jako nemá pravidla při aranžování, tak nemá ani žádné všeplatné fígle na něžné a vzteklé písně. Ti, kdo ho viděli, říkají, že v těch chvílích jeho skladbám rozuměli líp.
A zase ten neselhávající gabrielovský vkus: ani pád z pódia do publika – při Hrách bez hranic - prý nepůsobil urážlivě. Spíš jako když se dítě plete do hry dospělých a úporně se dožaduje jejich pozornosti.
(V soukromí je Gabriel spokojeným otcem šestileté Anny Marie a čtyřleté Melanie. Žijí na venkově, blízkoBathu. Stačí si sami čtyři, bez slavných návštěv.)
Smutek znějící nadějí
Takové album, jako je Gabrielovo třetí, by chtěl asi natočit každý, kdo má odvahu a talent pro téma: Tento svět a já v něm. Czeslaw Niemen, Paul Simon, David Tuchmanov, David Bowle, Jan Spálený, Dežo Ursíni – ti všichni vědí, jak je to těžké. Pro Gabriela možná mnohonásobně těžší, protože je posedlý detaily a než se skutečně rozhodne, zkouší obyčejně několik alternativ, třeba i čtvero textů nebo aranžmá jediné písně.
Producent Steve Lillywhite tentokrát zřejmě správně a včas určoval, kdy už je toho zkoušení dost a snímek se musí dodělat. Točilo se poprvé v Anglii, v Londýně a Gabrielově pojízdném domácím studiu. Ve sborech se objevila Kate Bushová, mezi kytaristy vedle Frippa i Paul Weller ze skupiny Jam, mezi bubeníky Phil Collins z Genesis.
Neřekl bych, že album je o tolik lepší než obě předchozí, jak by napovídaly recenze, ankety a hlavně prodej. Není ani jiné. Gabrielova vzrušivost, nápaditost, vkus a neúnavnost dosáhly stupně, kdy výsledek je vynikající vždy. Záleží na tom, kdy a jak jsme připraveni poslouchat. Možná, že tato hudba rychleji osloví úplné, leč vnímavé laiky, než rockové pravověrné: na jedno, album a u každé jednotlivé písně je více proměn, než bývá v rocku zvykem.
Singl Hry bez hranic (Games Without Frontiers), po Vrchu Solsbury nejvysílanější Gabrielova nahrávka, rafinovaně začíná jako chytřejší disco od Bowieho, což se vzápětí ukáže - nejen v textu, ale i v sekavě výsměšném Gabrielově zpěvu - jako sarkastický popis lidských her s vlaječkami; v Anglii jde navíc o narážku na televizní pořad.
Rodinná momentka (Family Snapshot) je vlastně okamžik, smrti J.F. Kennedyho, viděný přes mušku střílejícího vraha. Jeho vyprávění začíná s nejprostším klavírem a ať se pak hudba stupňuje jakkoli, vypravěčův hlas vládne. V nízkých a středních polohách oplývá Gabriel napětím, jakého britští vysokohlasírockeři dosahují až teprve ve výškách. Tam zase září výrazovými odstíny: ani se neodvážím popisovat směs zoufalého sebeopojení a nicoty, jakou je zbarven poslední tón věty: "Dnes se do toho dám já a vystřelím na výsluní."
Píseň za písní by stála za rozbor, až po závěrečného Bika, tedy černošského vůdce Stephena Bika, jehož smrt z rukou jihoafrické policie už dříve inspirovala píseň Toma Paxtona a film se Sidneym Poitierem. Ze závěrečných slov "Můžete zhasit svíci, ale ne oheň zní Gabrielovou hudbou a ústy mnohem víc, než romantické vyznání; smutek písně přechází v zármutek dokumentární nahrávky pohřbu, krása se pro líná se soucitem. I to je kus Gabrielovy skromné, napovězené a žádným sloganem nepřipudrované naděje.
Autor: Jiří Černý
2025 ©