Historie punku
Revolta proti maloměšťácké společnosti je s punkem spojená už od jeho prvopočátku. Rychlá a jednoduchá hudba, postavená na pár akordech a spíš na nadšení než hudební virtuozitě, spolu s nekonformním chováním a extravagantním vzhledem už ze své podstaty provokovala (a do značné míry stále provokuje) stávající společnost a upozorňovala na zkostnatění kdysi revoluční síly hippies, kteří „dusili“ svět desetiminutovými písněmi a dávno zrazenými ideály.
Nebudeme si nalhávat, že punková revolta byla a je vždy politická ve smyslu vyhraněnějších politických ideologií a cílené politické akce. A teď nemám na mysli „punkáče“, kteří budou po nástupu nové módní vlny zase něčím jiným, ale ty, kteří vyjadřují svůj nesouhlas se společností bez hlubších politických kořenů, což může časem přerůst v apatii nebo konformitu se systémem. Revoluční historie se však punku, a především toho britského, týká, ať se to někomu líbí, nebo ne. Jak podotýká John Savage: „Punk se cpal do politiky a politika si na něj zpětně uplatňovala nárok, ať už se rozhodnul pro krajní pravici, levici (Rock proti rasismu), anarchii (Crass), nebo širší formu autonomie, která zdůrazňovala kulturní a sociální nezávislost.“
Historie Punku
Inspirací k rozvoji byl anglickému punku francouzský situacionismus, anarchismus a revoluční události v šedesátém osmém roce minulého století. Jedna z nejvýraznějších uměleckých forem za studentských bouří v Paříži – graffiti – ovlivnila i punkovou módu. Provokativní nápisy stále zůstávají jedním z nejpůsobivějších nástrojů, jak jednoduše sdělit složitou myšlenku. Ne nadarmo měla na vývoj punku velký vliv Situacionistická internacionála, která sdružovala kromě filozofů i řadu umělců usilujících o zboření rozdílů mezi individuálními uměleckými formami tak, aby vytvořili situace, konstruovaná setkání a kreativně žité momenty v městském prostředí, příklady transformovaného každodenního života.
Anglický punk a především podobu anglické punkové módy, které byly do velké míry ovlivňovány silnými osobnostmi obchodníka Malcoma McLarena a módní návrhářky Vivien Westwood, je možné do jisté míry charakterizovat jako britskou mutaci situacionismu opomíjející vlastní filozofické kořeny. Budoucnost v jejich pojetí mohla být vykreslená slovy manifestu Richarda Hamiltona (1956) jako „Populární; prchlivá; nahraditelná; masově vyráběná; mladá; vtipná; sexy; přitažlivá; velký byznys.“ Tedy jako to, po čem McLaren i Westwood toužili: po něčem šokujícím, svým způsobem sexy a komerčně úspěšném. To něco se později ztělesnilo a částečně dokonce bylo samotným McLarenem ztělesněno v Sex Pistols; velkém rock n'rollovém podvodu.
2024 ©