Lydia Lunch
Převzato z: www.kyklop.bloguje.cz
"Naváděla bych lidi k terorismu, střílení a vraždění, ale nejsem politik." -Lydia Lunch
Kdo to řekl? Tou osobou a autorkou je LYDIA LUNCH a jedná se o knihu Paradoxia, kterou vydalo v roce 1999 nakladatelství Maťa.
Anotace:
Autobiografická poeticko-pornografická novela undergroundové umělkyně Lydie Lunch. Cesta do hlubin noci velkoměsta, fyzické zkoumání všech podob lásky, sexu a mezilidských vztahů, to vše nahlíženo s ironickým úsměškem dámy, která svou pouť ve zdraví přežila.
(Ilustrace Kristýna Täubelová. Kniha má 74 stran, 17,5 x 10cm, vázanou vazbu, cena 198,-Kč. Knihu lze koupit přes e-shop Kosmas se slevou za 168,-Kč přímo zde. Knihu prodávají však i mnozí prodejci na rockových festivalech. Tak se mrkněte.)
KDO JE LYDIA LUNCH?
Lydia Lunch byla u nás po mnoho let vnímána především jako zpěvačka, muzikantka, přestože své tvůrčí aktivity neomezuje jen na hudbu. Lunch je totiž činná také v oblasti filmu, videa, divadla, mluveného slova a literatury. Pro mnohé je kontroverzní osobností, která napadá zpustošenou střední vrstvu, mužsky orientovanou morálku a různá dogmata. Obsahovým a tvůrčím způsobem se řadila mezi Sonic Youth, Swans, Einstürzende Neubauten, Foetus a Birthday Party Nicka Caveho, se kterými v různých formách spolupracovala.
Lydia Lunch se narodila roku 1960 a nemá na své dětství pěkné vzpomínky a ve své tvorbě to ze sebe dostává ven. V jednom rozhovoru odpovídá:
LUNCH: Je fakticky dost brutální zjistit v šesti letech, že už nejsi dítě. Cítíš, že se tu přetrhlo něco, co už nikdy nepůjde navázat. A můžeš si to rozumně vysvětlovat – pochopit to všechno i bez nějaký zvláštní inteligence. Největší překážka, kterou musíš překonat, je ta chvíle, kdy si uvědomíš, co se všechno změnilo a co už se nikdy nevrátí…, dokud se ti nevrátí síla tobě ukradená jiným člověkem – aby to člověk vůbec všechno zvládnul, je to dost obtížný a zabere to hodně času. Ono nezáleží na tom, jak slabý nebo naopak intenzivní je zneužívání, který si musí dítě prodělat – ničené fyzicky nebo psychicky, svým životním prostředím nebo finančně – vždycky cejtí, jako by mu cosi bylo ukradeno nebo v něm cosi bylo rozbito. Lidé jsou tak nejistí a nenávidí sami sebe, nenávidí svoje rodiče (nebo oboje), protože nevědí, co je to láska, a vlastně lásku, ani lásku, kterou nikdy nepoznali, nechtějí. A tahle nouze, tahle prázdnota (se kterou nikdy nepočítali) pokroutila jejich celkový obraz reality a dohnala je až k šílenství. Většina problémů pramení ze strachu z intimity…, ne z poznání toho, jak milovat nebo jak být milován. Jde o život bez špehování, manipulace, zraňování a zneužívání. Myslím, že tyhle naše vnitřní překážky pramení právě z toho začarovaného kruhu špatného zacházení, které jsme si museli snášet, a pak je to taky částečně reakce na 60.léta a na tu jejich podělanou „hippie-love“. To jsou síly, který směřujou naší generaci ke krutosti, zlosti a lhostejnosti…, nejen k sobě samým a ostatním, ale k situaci jako takový. Pryč s apatií, letargií, destrukcí, sebemrzačením, nudou, tyranií drog a smrti.
Otázka: Nicméně ty využíváš svého umění jako katarze, nejen abys promluvila k lidem, ale abys promluvila i sama k sobě.
LUNCH: Od deseti let píšu básničky a povídky. Tím jsem si už takhle mladá začala ventilovat negativní energii. A taky to byl trochu způsob, kterým většina obětí vlastně navěky udržuje koloběh experimentování na druhých a tím si je zase mění na svoje oběti, aby se tak zbavila tíhy svýho vlastního utrpení.
Otázka: U ženy se nekonvenční názory často považují za jakousi zvrácenost.
LUNCH: To je samozřejmě jen druhá strana diskriminace, její odraz v zrcadle. Místo toho, aby se na tom něco změnilo, tak se ten koloběh zneužívání zachovává navěky. Já si však myslím, že z toho koloběhu trýzně a diskriminace se můžeš vyloučit a zbavovat se svý negativní energie ventilem tvorby, takže už nemusíš pokračovat v tom experimentování na jinejch lidech. Je to progresivní proces: ta snaha porozumět svým psychózám a neurózám trávením dostatečného množství času sama se sebou…, poznat sama sebe milovat (a ne potřebovat někoho jiného, aby tě miloval). Nicméně také nebýt v postavení, kdy lásku odmítáš. Diskriminace ubírá na síle milovat nebo být milován, a to je situace naprosto bez užitku – pravda je, že toho řada generací už hodně promrhala. Bezbrannost, nejistota, ego a epidemie lidský neschopnosti v týhle zemi, to je to, čemu se lidi nikdy nenaučili čelit, protože jednou nebyli dost dobrý, jindy dost bohatý, dost bílý nebo dost moderní. Je to všechno hluboce zakořeněný, jedna generace to předává další. Osvobodit se od těchhle negativních, bolestivých a odcizujících pocitů, mařících vlastní záměry, to je skutečně obrovský a úctyhodný výkon. Protože „oni“ nechtěj, abys cítila, co se hodí tobě, ale jen to, co ti sami natlučou do hlavy, chtěj ti ukrást veškerou tvojí radost – tvý zóny radosti. Vědí, že když budeš nešťastná, nebudeš tak aktivní a silná, jako když budeš šťastná. A když ty jako žena dokážeš být šťastná, sebevědomá, silná, milující, zúčastněná, vychovávající a dodávající odvahu (zvláště dalším ženám)…, když tohle svý sebevědomí znovu vzkřísíš a dáš tomu všemu lásky plnej tón, bere všeho vyhrožování, vykořisťování, násilí, krutosti nebo sobectví…, to je přesně ten moment, kdy se začínáš rozvíjet. Místo toho, abych byla pitomoučkou blondýnkou, která dělá něco pro druhý, bejt tvrdou byznysmenkou? To teda pěkně děkuju. Vím, jak se dostat k tomu, co udělat chci – to je můj džob.
O SVÝCH FILMECH
S filmovým tvůrcem Richardem Kernem vytvořila dva filmy. Ty staví na její představě o zmapování sexuálního násilí a sexuální touhy. K těmto filmům říká:
LUNCH: Byla jsem strašně šťastná, hlavně co se týče toho prvního filmu. Right Side of My Brain se skutečně vydařil. Stál jen 500 dolarů. Dodnes tomu filmu věřím. Je to hodně černobílá čerň, taková klidná a poetická diskuse o věčným zneužívání ženských a o vztazích založených na vydírání a násilí. Taky o tom, proč to tak pořád ještě je… a jak se na to nabaluje ta energie a jak pak stoupá adrenalin a vztek, kterej vlastně zmírňuje tu trýzeň.
Fingered je ještě o něco odpudivější obdobou téhož tématu. Tenhle film ukazuje, jak to věčný týrání nakonec mění oběti v tyrany – někdy úplně neúmyslně, jako když se člověk stane „obětí okolností“. Je to jako vzrušení ze sebezničení a z ničení… Nebylo to však myšleno tak, aby to vyznělo nějak eroticky nebo pornograficky – je to jen realita -, a ta už je sama o sobě dost pornografická. Většina lidí ale nechce využít tu příležitost vyzkoušet si to, nebo si to vůbec jen uvědomit. A ten film, to je vlastně taková učební metoda: ukazuje, že bolest a hnus v tvý tváři můžou bejt někdy velmi atraktivní, když je vidíš až tak zblízka. Snažím se ukázat, že pravidla atraktivity můžou bejt zcela odlišný od toho, na co jsme zvyklí – snad tam nejsou žádný pravidla. První pravidlo: žádný pravidla!
O VZTAZÍCH A MASTURBACI
LUNCH: Zásadní řešení pro dlouhotrvající vztah je nejspíš nutnost vzít na vědomí, že ten druhej tu není pro to, aby uspokojoval tvý touhy a cíle, ale především, aby uspokojoval svoje vlastní. A když se dokážeš oprostit od prosazování svých vlastních tužeb a cílů, potom dokážeš snadno a v klidu žít i vedle někoho jiného (nemyslím tím ovšem žít s někým). A taky jestli spolu dva lidi toho dokážou tolik společně sdílet a mít spolu vztah na nějakou delší dobu…, pak otevřenost a úcta k tomu druhýmu by měly být na prvním místě: „Chceš to takhle? Dělej si to tak!“ A já si taky myslím, že ženy odmítají masturbaci daleko víc než muži – a to je jen další z metod ovládání, ženy nejsou vychovávány k tomu, jak samy sebe potěšit.
Zatímco všichni chlapi onanujou dokonce od devíti let! Většina žen se tak připravuje o tu chvilku, která je vynese až k extázi, ale když to přece jednou zkusej, jsem si jistá, že tomu musej propadnout, protože neznám nikoho, kdo by tomu nepropad. Kdyby byly vychovávány k tomu, aby byly schopný milovat samy sebe, masturbací počínaje, líp by zvládaly problematiku sexuálního střetu. Kdyby se ženy dokázaly opravdu považovat za svý vlastní milence, využívat svý těla a svou sexualitu samy se sebou, samy sobě a sebou samy – bylo by to poloviční vítězství. Můj oblíbený výrok je: Masturbace pomůže tam, kde běžná realita selhává.“ Jen tomu věnovat víc pozornosti. Začít s tím průzkumem a ohledáváním – odhalte už konečně i tyhle mystéria. Protože 98% chlapů není schopnejch to udělat za vás.
O SVÉ HUDBĚ
LUNCH: Moje hudba je pro některý lidi neposlouchatelná, je odporná, obtížná, depresivní, nazvi si to jak chceš. Ale když zůstanou jen ty slova, můžeš ty lidi mučit tónem svýho hlasu stejně jako tou hudbou. Koncepce mojí hudby není za každou cenu lákává svou strukturou, ovšem s textem je to rozdíl. Něco z mý hudby je některým lidem nepříjemný, je to nepříjemný jejich estetickému cítění hudby. Něco je třeba depresivní, něco zas melancholický. Proč je to vlastně obtížný? Nevím. Asi protože je to upřímný, protože je to nepřikrášlená odporná pravda a protože to má ten ryzí sentiment. A lidi moc často zrovna kvůli tomuhle muziku nevyhledávaj. Spíš koukaj na zábavu a já tu nejsem od toho, abych někoho bavila, dokonce ani od toho, abych bavila sama sebe. Protože to říkám tak, jak to je, jenže většina lidí to nechce slyšet, to je právě to, o co nestojej. Chtěj si zatancovat, chtěj, aby je někdo pobavil, chtěj poskakovat kolem pódia, a o to já nemám zájem.
O SVÉM PSANÍ
LUNCH: Žádná z mých proměn není nikdy definitivní. Tím chci říct, že neumím předvídat budoucnost, jsem v podstatě jenom někam nasměrovaný ženský vědomí. Ale radši bych byla spisovatelkou, seděla v nějaký zasraný díře, hnila a psala o tom hnití svůj životopis, jenže na to nemám čas. Kéž by to tak chtělo udělat víc lidí.
V podstatě bych asi chtěla bej považována za intelektuálku, cejtím se tak. Tím chci taky říct, že svou sexualitu skrývám před očima veřejnosti, jak je to jen možný. Moje povídky jsou hodně sexuální, protože to je opravdový život a v tom je hodně sexu, ale rozhodně to není proto, aby pak někdo po jejich přečtení měl potřebu říct: „Hergot, já bych píchal jako zběsilej.“ Na to by většina lidí zareagovala: „Ne, prosím tě, dělej si se mnou co chceš, jen mi ho tam nestrkej!“ Nemyslím si, že bych se prezentovala jako nějakej sexuální objekt a většina lidí si taky snad o mně myslí, že jsem odporný, příšerný, hnusný stvoření… Ty samozřejmě můžeš vidět něco jiného, jestli chceš!
O RODIČÍCH
LUNCH: Oba rodiče zemřeli. Je to velká úleva. Je to překrásná úleva, že zemřeli oba. I kdybych necítila žádnou zášť k nim, oni jsou zodpovědní za podmínky, kdy jsem musela 33 let bojovat za to, abych utekla. Je to úleva, že je moje matka mrtvá, že už nemusí trpět. A je to úleva, že je otec mrtvej, že se nemusí ničím trápit. Možná, že se teď trápí. Můžeme jen doufat.
MRR: Čet jsem, že nikdy opravdu nevěděli o tvý kariéře v muzice nebo mluveným slově.
LUNCH: Ne. Můj otec vždycky myslel, že jsem byla komediantka. Myslím, že byl jedinej, kdo si to myslel.
MRR: Nikdy nepřišli do kontaktu s tvojí prací?
LUNCH: Ne, ale mohla jsem jim posílat moje věci, ale neudělala jsem to.
MRR: Kdybys to udělala, v co bys doufala? Že by mohli porozumět?
LUNCH: Myslím, že matka by porozuměla. Povzbuzovala mě od tý doby, co mi bylo 12, když jsem začala psát. I když jsem psala věci jako „Kill Your Parents“ (Zabij svý rodiče), vždycky mě podporovala. Myslím, že i přes tu nenávist jsem ráda za věci, co mě otec naučil – být soběstačnou, nevěnovat se nesmyslům.
O KNIHÁCH, de SADE, W. S. BURROUGHS
MRR: Mluvíš hodně o čtení, co teď čteš, co tě inspiruje?
LUNCH: Teď jsem četla Madness and Civilization od Foucaulta a The Rebel od Camuse, což jsem nikdy předtím nečetla. A zajímá mě cokoli od Markýze De Sade.
MRR: Co se ti na něm líbí?
LUNCH: Jeho filozofie.
MRR: Krutosti?
LUNCH: Argument, že přirozenost je odpovědnost, že přirozenost je vina za všechny hříchy a zločiny a akty šílenství. To mě udivuje. Je to spíše filosofie než extrémnost jeho sexuálních líčení, který jsou podružný. A je to krása a fakt, že mohl napsat 600 stránek, zatímco byl 4 měsíce uvězněný. Byl tak plodný. Bůh ví, kolik jeho pojednání a článků bylo spálených. Jsem vděčná za edice Grove Press. Je to překrásnej spisovatel.
MRR: Co si myslíš o Naked Lunch?
LUNCH: Nenávidím to. Promiň, nediv se, že ignoruju ten film. Nikdy jsem nemusela číst jedinou knížku Williama S. Burroughse.
MRR: Dobrá. Viděl jsem tvý jméno s ním tak často spojovaný.
LUNCH: Má mě rád. No, nemyslím, že má rád nějakou ženu. Nevím, proč mě viní z Burroughifilství, když jsem sakra nikdy nečetla jeho knížky. Jediná věc, kterou mě naučil, je, že tvůj život může být tvoje umělecká výpověď, a myslím, že to je hezký. To je nejlepší věc, kterou můžeš někoho naučit. Můžeš mít celej život jako uměleckej projekt. To je to, v co věřím. Výtvory nejsou důležitý. Žiju svůj život, jak chci, kde chci, s kým chci, dělám, co já chci. Perfektní. To je štěstí.
Otázka: Koho z jiných povídkářů respektuješ?
LUNCH: Michaela Giru, Henry Rollins umí taky vypravovat skvělý historky. Exene Cervenka taky, vůbec lidi, se kterejma jsem dělala. Respektuju je a jejich povídky mám ráda. Taky Nick Cave. Henry Miller, ten už je mrtvej, tak se asi nedá počítat, a pak Bukowski… samý americký esa.
O ŽENSKÉM HNUTÍ
Otázka: A jak se díváš na ženský hnutí – jejich sdružování a organizování?
LUNCH: Asi neexistuje jiná možnost – někdo to musí začít organizovat. Co bych chtěla do budoucna předpovědět? Totální převrat. Skutečnou revoluci, ve který by ženy zastavily provoz v celý týhle zasraný zemi. Prostě říct NE! Neplatit nájem. Neplatit účty za plyn. Neplatit žádný pojištění. Jen říct: „Ne, já už pro vás dál dělat nebudu!“ Ale muselo by se to provést důsledně – mám na mysli, aby všichni byli připravený zaujmout svý nový pozice. Nemůže to bejt jen deset zoufalců, jinak to zkrachuje. Potěšilo by mě, kdyby ženský komando vyzbrojené puškami vzalo ztečí Bílej Dům a zlikvidovalo přinejmenším polovinu těch kašparů, co si tu hraje na politiku. Který tě pomalu vodrovnávaj – co s nima dělat jiného? Rychle je zlikvidovat – dřív, než oni sami zlikvidujou všechno ostatní, chápeš? Jak jsem předtím říkala: když 1% populace ovládá 80% finančních prostředků, musí se to změnit.
O REINKARNACI A SMRTI
LUNCH: …mohla bych k tomu dodat: Díky bohu za smrt! Jednou to skončí – aspoň tahle varianta.
Otázka: Věříš v reinkarnaci?
LUNCH: Nemám ráda slovo „reinkarnace“. Karma je další takový rafinovaný slovíčko. Já si myslím, že všechno to spirálovitě spěje k nějakými stupni – myslím, že i energie se takhle recykluje. Reinkarnace? – O tom nic nevím.
Otázka: Třeba se znova narodíš.
LUNCH: Ne. Doufám, že se znova nenarodím. Asi už jsem se dostala až na hranici snesitelnosti týhle reality. Ráda bych byla, aby tenhle život byl mý finále – to neznamená, že mám pocit, že to byl můj jedinej život, spíš bych byla ráda, kdyby to byl ten poslední. To, jak nakládáme se životem, je v podstatě rozmařilý plejtvání časem, samozřejmě plnejma hrstma, dokud se neoctneme dost blízko cílový pásky, pak teprve začneme panikařit. Já doufám, že můj vlastní osobní život je tím, čím je. Nevěřím, že bych měla nějak do budoucna reinkarnovat, radši bych byla, kdyby to tak nebylo, to pěkně děkuju. Už se těším na tu úlevu, kterou mi přinese smrt. Nikdy jsem se před ní neschovávala. A že jsem ji ještě nezastihla před svejma dveřma, je zázrak, protože jsou otevřený dokořán.
TVORBA LYDIE LUNCH
Na hudební scénu vstoupila prvně roku 1976 v New Yorku s kapelou Teenager Jesus and The Jerks, což byl útočný minimalistický kytarový nois-rock a jejich vystoupení trvala 15 minut.
Roku 1980 Lunch vydala výborné Lp Queen Of Siam. Deska obsahuje jedenáct velkoorchestrálních skladeb, kde se míchá swing a jazz, které mají velmi morbidní texty. Na desce Lunch spolupracovala s The Billy Ver Planck Orchestra.
Pak založila skupinu 8 Eyed Spy, se kterou vydala výborné rock´n´rollové Lp. Po rozpadu odjela pracovat do Los Angeles a díky tomu se objevila v několika filmech undergroundových tvůrců Scotta and Beth B. a také ve filmech Richarda Kerna z The Cinema Of Transgression.
V LA roku 1982 sestavila formaci 13.13 a vydali metalově-psychadelické album, které se textově zabývá smrtí, mučením, krví a formami mučení. Muzikanti však nesdíleli názory jako Lunch, a tak se rozešli.
Lunch ještě ten rok odjela do Evropy, kde spolupracovala třeba s Einstürzende Neubauten – Ep Thirsty Animal / Durstige Tier – nebo se skupinou Die Haut. Především začala více spolupracovat se skupinou Birthday Party a jejím zpěvákem Nickem Cavem, se kterým společně napsali i knihu drobných próz „Fifty-One Page Place.“
Roku 1985 zakládá svou značku Widowspeak Productions. V té době se objevila nahrávka, kde Lunch čte svou prózu. Též vychází společná nahrávka Hard Rock s Michaelem Girou ze skupiny Swans. Knihu Michaela Giry – Konzument – vydalo rovněž nakladatelství Maťa. Více zde.
V roce 1985 stíhá spolupracovat s legendární skupinou Sonic Youth na skladbě „Death Valley´69“, která pojednává o bandě Charlese Mansona a jejich vraždách.
Velmi plodná je spolupráce s Foetusem alias Jimem Thirwellem alis Clintem Ruinem, s kterým udělala roku 1988 vynikající mini Lp „Stinkfist“. O tři roky později další výborné Ep „Don´t Fear The Reaper“. Thirwell se producentsky podílí na mnoha dalších projektech Lydie Lunch.
Dalším projektem Lydie Lunch byla feministická skupina Harry Crews, kde spolupracovala s Kim Gordon ze Sonic Youth a bubenicí Sadie May. Skupina se pojmenovala dle postfaulknerovského spisovatele amerického jihu, který vydal řadu románů a povídek. Tato formace uskutečnila pouze několik live vystoupení v Anglii. Lp deska Naked In Garden Hills působí živočišným a odpudivým dojmem, plných drhnoucích a drtících blues-noise-instrumentací.
Stejně jako s Foetusem byla velmi plodná spolupráce i s Rollandem S. Howardem, kytaristou z Birthday Party a Crime and The City Solution. Howard se podílel na Ep Lunch s Neubauteny, roku 84 na mini Lp In Limbo a konečně v roce 1991 spolu udělali skvělé Lp Shotgun Wedding (1999 Live).
Lydia Lunch se přátelí a spolupracuje s Henrym Rollinsem, ex. Black Flag, který v ČR před pár lety se svým Rollins Band vystupoval. Jeho knihy Nejsem tu moc často? a Solipista i Blues černýho kafe vydalo rovněž nakladatelství Maťa, ve své edici Cesty tam a zase zpátky.
Lunch i Rollins jsou velkými obdivovateli Huberta Selbyho jr., jehož slavnou knihu Poslední odbočka na Brooklyn u nás vydalo opět nakladatelství Maťa.
LYDIA LUNCH V PRAZE
Roku 2000 navštívila Lunch Prahu, konkrétně Festival pražské školy poetiky, aby zde uvedla svůj workshop nazvaný Čelem k nepříteli: nepoddajná nezávislost jedné ženy slovy: „Nesmírně se bavím tím, jak jsem mylně interpretovaná." Workshop, při kterém Lydia Lunch představila své tvůrčí krédo a strategie přežití, se stalo vrcholem návštěvy, protože další den tak trochu zklamala své fanoušky, těšící se na další skandální performanci, velmi jemnou četbou ze své knihy Paradoxia.
Autorka článku o Lydii Lunch v Praze, Pavla Jonssonka, o Lunch píše: „No – a pak poznáte autorku osobně; po přečtení Paradoxie si představujete sadistickou nymfomanku s historií sexuálního zneužívání v dětství a žasnete, že před vámi stojí žena srdečná, pozorná, inteligentní, vtipná, spontánní, sečtělá, pečující, oceánská. Proč musí používat ve své tvorbě tak šokujících paradoxů? „To, co dělám, je terapie veřejnosti. Každý má právo na to žít – ne snad šťastně – , ale spokojeně, má právo na život ve vnitřním míru. Umění je ta nejlepší terapie. Já všechno zlé vykřičím – to neznamená, že s tím, o čem píšu, souhlasím. Je to, jako by za mě mluvilo mé ďábelské dvojče."
Nemusí se vám tvorba Lydie Lunch líbit, ale pravda je, že patří mezi nejvýraznější osobnosti amerického undergroundu. Je autentická a velmi odvážná.
ODKAZY
Webová stránka Lydie Lunch:
Touch My Evil
Trick Baby
Hot Trip
Ukázky z LP:
Quin of Siam
Shotgun Wedding
In Limbo
Lunch + Foetus – Stinkfist
Uncensored / Oral Fixation – mluvené slovo
WEBY
Foetus (Jim Thirwell, Clint Ruin). Zde ke stažení Mp3 + klipy.
Swans
Jarboe (voc. Swans)
Sonic Youth a jejich Mp3.
Rolland S. Howard
Nick Cave and The Bad Seeds
Einstürzende Neubauten
Henry Rollins
KNIHY
Hubert Selby jr. – Poslední odbočka na Brooklyn
Hubert Selby jr. – Píseň tichého sněhu
Hubert Selby jr. – Rekviem za sen
Henry Rollins (ex. Black Flag, Rollins Band) – Nejsem tu moc často?
Henry Rollins – Solpista
Henry Rollins – Blues černého kafe
Michael Gira (ex. Swans) – Konzument
ZDROJE:
1. Rozhovor z časopisu Vokno č. 28
2. Rozhovor z časopisu Maximum rock n´roll
3. Rock proti proudu, A-L
4. Článek Pavly Jonssonky o L. Lunch v Praze
Kyklop, 16. 04. 2005