SAMOTA ZESILUJE aneb Kvintesence punku. Zcela antipunkově intelektuálské zamyšlení nad podstatou punku a románem Jaroslava Rudiše „KONEC PUNKU V HELSINKÁCH“

Neoblomný postoj, v němž se zrcadlí rebelský romantismus společně s nihilismem a agresivitou…PUNK! Od roku 1987 přežívá v mém nitru, a vždy byl, s většími či menšími odchylkami patrný i v mém zevnějšku. Jako řada dalších svobodomyslných mladých lidí, i já jsem se jím nechal dobrovolně pohltit. Bylo to ve stejném roce, kdy nenávratně skončilo mé dětství a změnilo se v neúnavnou pouť, která střídavě vedla krajinami podzemí, střídavě říšemi nebeských výšin, nikdy však po zaprášených cestách klikatících se po povrchu zemském. V tomtéž osudovém roce 1987 prožívají svoji punkovou iniciaci i postavy nejnovějšího románu Jaroslava Rudiše.

Ústřední dějství knihy se však odehrává v současnosti v jedné ze čtvrtí nejmenovaného východoněmeckého velkoměsta, kde stárnoucí punker, čerstvý čtyřicátník Ole provozuje bar Helsinky. Helsinky jsou jedinečný pajzl a taky jedinečná oáza pro lidi, jimž se nedaří zapadnout do moderního světa, kterému vládne honba za úspěchem, kariérismus a povrchnost. Poslední hrstka lidí, jejichž duše a mozky jsou možná lehce vyšinuté a poznamenané nevázaným životním stylem, určitě však nejsou vymyté konzumní prázdnotou odlidštěného kapitalistického systému moderní doby. Většina z návštěvníků baru, kteří jsou zde pravidelnými, či spíše každodenními hosty, je nějakým způsobem a v něčem „zaseknutá“, ať prostorově, časově, či tématicky, a nemůže, nebo spíše nechce, se ze svých zvyklostí vymanit. Ona zaseknutost je ochranným štítem jejich křehkých povah a křehké osobní svobody. To je mimochodem pro Rudišovy osamělé a podivínské románové postavy typické (viz Alois Nebel a jeho sudetské patriotství, Fleischmann z Grandhotelu, patologicky fixovaný k městu Liberci, Vladimír z románu „Potichu“, neúnavně bojující proti všudypřítomnému hluku  apod.), stejně jako způsob, jímž spisovatel své postavy z poněkud deviantních stereotypů vysvobozuje. Takové vysvobození se zpravidla odehrává za velmi dramatických, až apokalyptických okolností, a nikdy není jisté, zda osoby zbavené svých nutkání, nebudou při jejich ztrátě svým okolím považování ze ještě větší šílence, než-li předtím.

Olemu se hlavou honí vzpomínky na slavné punkové časy z přelomu 80. a 90. let, kdy společně s nerozlučným kámošem Frankem prošli punkovým očistcem. Ta cesta plná komplikací začala u vzpoury proti společnosti, a přes drogové experimenty vedla až k divokému turné jejich kapely Automat, aby skončila v putyce jménem Helsinky. Stejně jako ostatním zákazníkům baru se Olemu nedaří ztotožnit se se současným světem a heslo „Samota zesiluje“, které bylo leitmotivem kapely Automat, nepřestává být nevyvratitelnou pravdou ani po 20 letech. Ole bilancuje a jeho vzpomínky jsou místy veselé, místy pochmurné. Mnohem pochmurnější je ale jeho pohled na přítomnost, a ještě pochmurnější jsou jeho vize budoucnosti podtržené chladnou atmosférou megapole zajaté v pasti betonových novostaveb. Starý svět známý ze vzpomínek mizí, a ten nový nenabízí víc než vyumělkované, kýčovité a bolestivé přežití. Ole je zajatcem melancholie způsobené ztrátou ideálů a považuje se za příslušníka poslední punkové generace. Je úspěšným svůdcem žen, ve  svých vzpomínkách ale myslí na jedinou. Je neúprosně pronásledován odleskem modrozelených očí osudové dívky, kterou poznal při cestě do Plzně, kam se z NDR s kámošem Frankem vydali v září 1987 na koncert západoněmecké punkové kapely Die Toten Hosen… Tu dívku znal jen pár okamžiků, než za tragických okolností zmizela. Odlesk jejích očí Ole ze své paměti nedokáže vymazat…

Atmosféra baru Helsinky a současného Německa a Oleho vzpomínky jsou v románu prolínány deníkovými záznamy, v nichž mladičká punkerka Nancy zachycuje atmosféru roku 1987 v Jeseníku. Deník velmi autenticky vypovídá jak o postojích punkových vyvrhelů k socialistické společnosti, tak o tehdejších postojích našich spoluobčanů k lidem, kteří odmítli společností vyžadovaný životní styl. Periferní příhraniční maloměsto decimované dozvuky černobylské katastrofy a celá socialistická společnost není v očích ortodoxní rebelky, věrně se hlásící ke svému sudetoněmeckému původu, ničím jiným, než velkým hnusem a totální apokalypsou, před kterou je nutno za každou cenu uniknout, ale zároveň vyjádřit protest a vzdor.

Rudišovi se podařilo brilantně popsat myšlení lidí, kteří svůj život zasvětili odmítání jakékoliv masovosti, kteří nechtějí být socializování, kapitalizování, globalizováni, a nechtějí být ani BIO. Kromě toho, že jde o strhující příběh, který přečtete doslova jedním dechem, má kniha i výborný, opravdu výborný design...nechejte se překvapit. Román je jakýmsi labyrintem vzpomínek a temně všedních zamyšlení. Teprve v samotném závěru (jak jinak, než za krajně dramatických okolností) dojde k osudovému propojení všech paralelních příběhů a čtenář odhalí tajemství a vzájemné souvislosti jednotlivých osudů, které autor postupně rafinovaně odkrývá.

Za jednu z hlavních předností Rudišova románu považuji způsob, jakým jsou v něm konfrontovány různé pohledy na punk jako životní styl a způsob vzdoru. Autor proti sobě staví a srovnává punk sudetský (jesenický) a východoněmecký, punk za komunismu a po něm, ve vloženém Manifestu Hezký lidi analyzuje myšlenkové pochody a zesilující se radikalismus soudobých undergroundových bojovníků proti příčině jejich frustrace - modernímu měšťáctví, a pouští se do diskuse o tom, která z punkových generací byla „víc vzdor“. Tato věčná otázka mezigeneračních třenic, je vlastně největším paradoxem knihy. Způsob vzdoru „socialistických“ pankáčů sice není tak vyostřený a destruktivní jako je tomu u soudobých anarchistů skrytých pod šátky a kapucemi, ale zato ani na okamžik neskrývá svoji tvář. Pankáči v roce 1987 sice nezapalují auta, ale klidně se nechají seřezat policejní hlídkou, jen aby svým spoluobčanům dali najevo, že „tak jak my jsme hnusní navenek, tak vy jste hnusní uvnitř“.

Nezbývá, než zamyslet se nad tím, jestli v současné době ještě nějaký opravdový punk jeví známky života. Rudiš svým románem potvrzuje, že sice nastal konec punku, nicméně nevylučuje, že každý konec je začátkem něčeho nového, i když nic už nemusí být takové jako dříve. Záleží na našem osobním postoji. Ten, kdo zůstane sám sebou, bude svojí osobitou samotou posílen. Ten, kdo se přizpůsobí, ztratí se v davu. Kromě toho, že vdechnul punku novou sílu, prokázal Rudiš další důležitou věc. V jeho očích má punk mnoho podob. Dekadentní esejista Arthur Breisky v roce 1910 ve své Kvintesenci dandysmu napsal: „je tolik různých dandysmů, kolik je dandyů.“ Krátce po dočtení Konce punku v Helsinkách jsem si položil otázku, která je parafrází Breiskyho věty. Je tolik různých punků, kolik je punkáčů? Domnívám se, že ano. Punk totiž v žádném případě nelze zobecňovat, je to hnutí vnitřní, a čistě individuální, i když jeho projevy, jak se v závěru románu dozvíme, mohou mít širší společenský dopad. Punk je víc než číro na hlavě a zavírací špendlík v klopě. Je to projev vůle postavit se mimo jakoukoliv ideologiii, je to projev pohrdání vůči všem výhodám, které ďábelský systém nabízí oproti podpisu vlastní krví. Nepochybuji o tom, že každý z nás má v sobě svůj vzdor. Jde jen o to, jestli je náš vzdor silnější než touha po sametově bezmyšlenkovitém plynutí našich životů. Jestli jsme ochotni nést nesmiřitelnou revoluční pochodeň sebevědomě nad hlavou, nebo ji zadusíme v močále vysilujících banalit, pomocí kterých se nás snaží zpacifikovat společnost klanící se božstvu jménem Komfort.

Pro DekadenteMorfin srdečně: Ivo Černatovič  

YouTube prezentace románu zde: http://www.youtube.com/watch?v=tj4Vqu4l7KU

Jaroslav Rudiš na Wikipedii: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Rudi%C5%A1

Povídka "Pankáči na Baltu", která z románu vypadla: http://jaroslavrudis.wordpress.com/2010/11/01/pankaci-na-baltu/