STEPNÍ VLK: Hermann Hesse, Der Steppenwolf (1927)
Hermann Hesse je přes svou poměrně značnou myšlenkovou jednoduchost a hlubokou zakořeněnost v konzervativních hodnotách společnosti před I. světovou válkou, kdy se jako autor vymyká snad jen svým prvenstvím v zakomponování buddhistické filozofie v německy psané literatuře, dodnes jedním z celosvětově nejvydávanějších německých autorů všech dob. Tedy, při četbě případně rozboru díla Hermanna Hesseho se nelze vyvarovat neodbytné otázky, čím dokázal své čtenáře (a že jich není málo dokazuje i odhad, že celosvětově se jeho dílo prodalo ve více než 100 miliónech výtisků) natolik zaujmout, když Hesseho lze již v době vydání svých nejslavnějších děl, kdy v Evropě vládla moderna, avantgarda, položit za beznadějně překonaného, potažmo jeho syntéza buddhismu a filozofie Friedricha Nietzcheho byla již dávno spíše námětem parodií tak, že se například u Hesseho vůbec nejslavnějšího a nejvydávanějšího díla Stepní vlk z roku 1927 nelze nevyvarovat srovnání s českým filozofem Ladislavem Klímou, jehož psychologickou prózu se zjevným cynickým podtextem lze položit jako přímou reakci na Hesseho nebýt faktu, že Klíma většinu svého díla napsal minimálně o jednu dekádu dříve. (Tedy Klíma Hesseho pracně vybudovanou myšlenkovou stavbu strhal dříve, než ji Hesse vůbec napsal.)
Hesse je v prvé řadě obhájce konzervativních a do značné míry i maloměšťáckých hodnot tak, že jeho čtenáři se před nástupem fašismu, kdy byl jako autor umlčen a jeho dílo de facto zakázáno, rekrutuje právě z těchto společenských kruhů. Druhým obdobím je Hesseho poválečná rehabilitace, kdy v době uměleckého vzduchoprázdna byl v roce 1946 oceněn Nobelovou cenou za „jeho oduševnělou literární tvorbu, která svou odvahou a hloubkou současně představuje klasické humanistické ideály a vysoké stylistické hodnoty“, což však lze ve skutečnosti chápat zejména jako politický kompromis, ve kterém je Hesse na prvním místě bezproblémový autor proti kterému nelze nic namítat.
Odpověď na řečnickou otázku, čím Hesse dokázal svou obrovskou čtenářskou obec fascinovat, je však skryta až v období 60. let, kdy byl jakožto autor Demiana (1919), Siddhárthy (1922) a právě Stepního vlka dešifrován jakožto propagátor nejen buddhismu ale i svobody, halucinogenních drog, nevázaného sexu ale i sebevraždy. Přirozeně, jak vyplývá z předchozích řádků, nic nemůže být Hessemu vzdálenějšího, ba byť dle něj samotného nemůže nikdo myšlenky Stepního vlka pochopit dříve než dosáhne svého 50. roku, stal se Hesse vlivem mnoha omylů i zcela principiálních nepochopení idolem mládeže, což trvá dodnes.
Stepní vlk pak předchozí výčet paradoxů obohacuje o Hessův vnitřní boj proti maloměšťáckým hodnotám, který lze vzhledem k jasné paralele autora a hlavní postavy „stepního vlka“ Harryho Hallera chápat zejména jakožto boj osobní, kdy Harry Haller (jakožto předobraz v Hessem) má přes své proklamace odporu všechny myslitelné znaky maloměšťácké třídy.
Autor: Tomáš V. Odaha, www.odaha.com
Úryvky:
"Jsem stepní vlk a stepí pobíhám,
zasypán sněhem leží svět,
z břízy odlétá havran a jsem sám,
zajíčka, srnky nikde nevidět.
A srnky já mám tolik rád,
kdybych jen dostal jednu!
Vezmu ji do rukou, k tlamě ji zvednu,
to je to nejhezčí na světě snad.
Jak bych si ze srdce dopřál té spanilosti,
hluboko hryzal v tom něžném těle,
její rudé krve se napil do sytosti
a pak celou noc vyl osaměle.
I zajíček by pro mě dost už bylo,
tak sladce chutná to teplé maso v nočním lese –
ach, copak už mě všecko opustilo,
co do života trochu radosti nese?
Pořádně vidím už stěží
i ohon šediví mi,
dávno má žena v hrobě leží.
A tak se toulám se sny svými,
o srnkách, zajících si nechám zdát,
zimní nocí slyším vítr vát,
ani sníh mou palčivou žízeň neukojí,
ďáblu vstříc nesu ubohou duši svoji."
„Člověk schopný pochopit Buddhu, člověk, který tuší ráje a propasti lidství, by neměl žít ve světě, v němž panuje zdravý obecný rozum, demokracie a měšťácká výchova.“
„Je to škoda? Není. Není škoda ničeho, co už je pryč. Škoda je nynějška a dneška, všech těch nesčíslných hodin a dní, které jsem ztratil, které jsem jen strpěl, které mi nic nedarovaly, ani mnou neotřásly.“
„Samota je nezávislost, přál jsem si ji a dosáhl po dlouhých létech. Byla chladná, to ano, byla však i tichá, nádherně tichá a veliká jako ten chladný, veliký prostor, ve kterém putují hvězdy.“
„Návrat do kosmu, zrušení trýznivé individuálnosti, mluvíme tu o člověku ve vyšším smyslu, o cíli dlouhé cesty vývoje k lidství, o člověku královském, o nesmrtelných, ne o člověku, jak jej zná škola, národní hospodářství, statistika, ne o člověku, který v miliónech pobíhá po ulicích a o kterém se nedá soudit nic jiného než co o písku v moři.“
„Dělo se mu jako se to děje všem: co z nejvnitřnějšího puzení své podstaty tak tvrdošíjně hledal a oč se snažil, toho se mu dostalo, avšak v míře větší, než je člověku zdrávo.“ „Neboť každý silný člověk bezpečně dosáhne toho, co mu opravdový pud přikazuje hledat.“ „Samota a nezávislost již nebyly jeho přáním a cílem, nýbrž jeho osudem a prokletím.“
„Pro nás však přesto sebevrahy zůstávají, vidí totiž vykoupení ve smrti a ne v životě, jsou připraveni sami sebe zavrhnout a obětovat se, uhasnout a znovu se navrátit k počátku.“
„Žádnou představu víc nenáviděl a žádná ho víc neděsila než ta, že by musel vykonávat nějaký úřad, zachovávat denní a roční řád, někoho poslouchat: úřady, kanceláře, úřední místnosti nenáviděl na smrt, a to nejstrašnější, co mohl zažít ve snu, bylo zajetí v kasárnách.“
2024 ©