Mimo hudebníky má tuzemská scéna i své básníky, netradiční internetové spisovatele, mystické vizionáře mezi které patří i dnes už legendární Bob Lučan, příznačně přezdívaný Dekadent. Aby článek měl ono sebestředné-fanatické kouzlo musíš si ho napsat sám i když se ti to občas hroutí pod rukama. Tohle je léčba, není to honba za egem. Tiskařským lisem razím znak netopýra, kdy každým dalším článkem přebíjím ty existenční hrůzy. Tohle má být nejspíš úvod a ne koncept první kapitoly. Podivné: vždycky, když mám psát, myslím na něco jiného, než o čem jsem chtěl psát. Zkusím se dnes třeba vžít do role vyprávěče o sobě samým. Se slovy se musí umět zacházet, potom jich nemusí být ani tolik. Ozubené kolečko času na čele myslitele ponořeného do psaní. Proč si stvořitel vzal tak dlouhou dovolenou a nechal mě napospas celému Vesmíru. Uhýbám sněhovým vločkám. Musím obstát v tomhle obtížném úkolu. Vytapetuji zpustošený byt složenkami a pošlu politikům jako dárek k Vánocům basebalovou pálku. Nakonec příjmu flek uklízeče v jazzovém klubu...

Tam, kde lesnaté kopce zdobí moravskou krajinu, tam uprostřed je město, které začíná písmenem z konce abecedy. Tam žije ten, co si na svá bedra vzal být úpadkem a zároveň ochráncem undergroundu. On napsal stovky článků a podivných povídek, ve kterých se vyzpovídal ze svých lásek. Mnohdy i dramatických momentů. On nepotřebuje uzel na kravatě, našel společenské místo ve stoce hříchů, on dělá z kurev ctnostné dívky a z romantiček nemravné běhny. On krvácí pro své čtenáře, ale neumí dělat vážná rozhodnutí...

Když se dívá na náměstí na střechy úředních domů, vnímá to spíš jako úzkostnou kulisu. Jeho život však není jen bohémskou oslavou, ale i paranoidním myšlením, spíš přijímá telepatické zprávy. Takže zatnu pěst, přimhouřím oči, to jsem byl teď právě na malou chvíli já... Milovník žen, jenž ráno v ústech má trpce kyselou chuť po včerejším vínu. Ponurý i vstřícný člověk – to je Dekadent, magický kejklíř s neurotickými sklony, které jsou vykoupením jeho vášnivého i zahořklého života. Nevím, jestli by byl šťasten, kdyby se oženil. Někdy má nejasný pocit z bouřlivého veselí ve chvíli, kdy vědomí ho na chvíli opustí. Když je duše napěchována myšlenkami k prasknutí, ta tak bolí. Už jako kluk rád vnímal hudbu i když zprvu měl vztek ohraničený zničujícím punkem, dokud v 80. letech ho nevykoupil gotickým rockem. Poetická melancholie postupně udržovala jeho úzkosti, pramenící z dětství na uzdě. Občas zase otevřel šuplík plný šroubů. Jedno však věděl jistě, že psát bude o všem, co se skrývá se pod kameny. Dekadent našel útočiště v pustých a prázdných místech. Těžko říct, čemu se zvuk v těch prostorách podobal. Monotónní burácení baskytary a vybrnkávání chrastivé kytary doprovází nedbalý synťák, procítěnost hlubokého hlasu... Sklepení plné zrezivělého haraburdí. Všude tam se Dekadent cítí doma. On většinu času je ponořen do svého psaní, kde nepřímo kritizuje okolní svět a velebí okultismus.

Dekadent - kdo to vlastně je? Mohli byste říct sběratel, hudební znalec-kritik, spisovatel, vždy byli nějací. On je malinko jiný, vyměnil inkoust a brk za odřenou klávesnici, kde datluje recenze a profily kapel o které málokdo stojí. Je snílkem, který se snaží popsat i všednost básnickým stylem a psaní o hudbě koření specifickými povídkami, jenž s hudbou nesouvisí. Je nepraktický pro časopis, kde psát se musí o všem, je přeci Dekadent - dlouho by nevydržel se přetvařovat. Ne každý se umí přizpůsobit, začlenit do „běžné“ společnosti. Rezignace osobnosti vytváří vnitřní hodnoty. V žádném případě není dokonalý, má plno komplexů a nebojí se o nich mluvit i přesto, že tím odrazuje většinu jednostranně zaměřených lidí. Možná se vám zdá, že vlastně ani nemůže jinak, než ze sebe vypovědět všechno, své pocity plné nemravné touhy, vášnivé romantiky a lásky ke gotickému rocku. Vždyť proč jinak by za tenhle styl orodoval už přes čtvrt století.

Klín vytlouká klínem. Své úzkosti léčí tesklivou hudbou. Není to póza, umělá veselost jej ještě více deprimuje. Tohle je Dekadent a pouze Dekadent toto dokáže popsat - vždyť kdo jiný by to za něj napsal.

Bob Lučan (pardon - vlastně Dekadent)