Dekadentova Podzimní Terapie Psaním
Říjen 2010
Tenhle článek asi nebude pro každého, přesto by stál za hřích. Zastavme se na chvíli, zamysleme se. Čtení je pro více lidí, než psaní. Podzim je past, ve které každoročně uvázne mé nitro. Poslouchám Type O Negative a Peter mi moc chybí. Byl jsem tolik zvyklý s trojletou odmlkou na další zelené album plné sarkasmu, lásky, ale i úzkosti, kterou trpím sám celý svůj život. Moje články, recenze i povídky nemají hranice, jsou bezedné. Nikdy jsem se nabránil určitým hudebním střetům, pokud mě to oslovilo. Dokonce jsem dodával neúměrnou dávku magie a mysticismu do uměleckého hnutí, které s tím paradoxně ani nesouviselo. Proč? Jen proto, že jsem to tak cítil. …
Odkud pocházím a kdo jsem? Vlastně to přesně nevím. V poslední době si totiž pamatuji spíš rozvrh několika dnů nebo nebo ještě tak týdnů. Píši nejraději v době, kdy to má smysl i pro mě samotného. V opačném případě bych to považoval za něco naprosto absurdního, ba dokonce sprostého. Četl jsem hodně knih, které obsahovali nehorázné klišé, přesto se dobře prodávali. Tenhle způsob myšlení autorů vyplouvá na povrch jako nějaká nečistá skvrna. Opakujeme se a stáří nám napovídá jen už dávno napovězené. Rozhodně vám můžu s čistým štítem říct, že pokud se na čas odmlčím, má to svůj skrytý důvod. Pro mě je psaní sice velmi náročný proces, proto zatuhnutí v epickém rozměru považuji na našem médiu za bezpředmětné.
Čtenář vstřebá jak dobrý tak i špatný článek a já napsal taky plno beznadějných článků, a to nepíši proto, aby někdo tvrdil opak. Když tvořím, nesnáším určité typy hluku. Ani aby někdo chodil kolem mé pracovny. Né že by mě to znervózňovalo, mě to přímo uráží. Když už chci psát, nepokládám si nikdy otázku: O čem budu psát? Ale: Kdy budu psát. ... Za ta léta jsem možná jako jeden z mála propojil svůj psací styl s oblíbenou muzikou, což není zcela obvyklé. U mě totiž nejde o jednotvárný, strohý koncept základní charakteristiky hudebních postupů, ale vňitřní terapii. Znám také strašnou spoustu ješitných egomaniaků, kteří chtějí za každou cenu v sobě probudit psacího ducha právě díky internetu, protože není jednodušší způsob, jak nějakou antiuměleckou sračku naservírovat lidem, než právě na síti, která denně nasaje, pohltí a vyplivne miliardy nesmyslných klišé. Já takový nejsem a nikdy nebudu. Snažím se vnímat a nasávat atmosféru posledních myšlenkových záchvatů, které přichází tak nečekaně jako letošní povodně. …
Psaní by vám mělo působit radost. Tím ovšem nenaznačuji, že by to byla nějaká odpočinková cesta, ale spíše naopak. Psaní je neskutečná dřina, pakliže se snažíte psát kvalitně a přemýšlíte u toho, jak se lidově říká víc než je zdrávo. Spisovatel, který chce psát dobře se většinou docela straní lidí, ale nemusí to bý pravidlem. Je to spíš určitý odklon od stereotypnosti, aby nenarušovala vaši představivost. Uvedu příklad. Ve skutečnosti nejdou udělat určité věci, ale v mém psaní to nejen že jít může, ale paradoxně to může znít i logicky. Tuhle teorii mám ověřenou už hodně dlouho. Zrovna tak i barva podzimu pomrkává na moji duši svoji uměleckou melancholií a já ji prostě nemůžu odolat. Je jako žena mnoha tváří a můj chtíč je s přírodou natolik propojen, že mi to přijde přirozené, nikoliv hříšné. Slovo hřích je pro mě už od dětsví velmi zavádějící, protože myšlenky každého člověka jsou individuální a nevyspytatelné. Podzim pro mě není motivací díky své ponuré auře spadaného zbarveného listí, ale spíše jistým hybernačním procesem, který není tímhle obdobím motivován, natož fascinován, ale vtahuje mě do středu jádra toho všeho. Proto ten, kdo chtěl někdy něco napsat a mluvil o tom dlouho, nikdy to napsát ani nemohl. … Podobné je to i s webem o kultuře, hudbě, cestování a pod. … Nemusím dlouho dopředu avízovat, že to napíši, prostě to jen udělám. Měl jsem to v životě v některých aspektech těžší, ale zároveň i jednodušší, a to především v jistém projevu přesvědčivosti, který zase pramení i z mého vztahu k hudbě, kterou prožívám v určitých momentech intenzivněji a podle toho může vypadat i výsledek. Na druhou stranu každý chce od života, nebo třeba článků něco jiného, a tak je to i s hudbou.
Jednotlivé lidské pocity k hudbě jsou různé. Fascinují mě umělci, kteří tady zanechali opravdu velmi silný odkaz. Jmenovitě například Jimi Hendrix, Jim Morrison, Ian Curtis, Peter Steel. ... Tihle lidé jsou tady stále nějak se mnou, i když kariéra některých zmiňovaných netrvala nikterak dlouho. V době, kdy žili, dávali do svých písní a textů celou svoji duši a s tím já se ztotožnuji mnohem více, než s přístupem dnešních umělců. Samozřejmě existují vyjímky. Jen mě momentálně žádná nenapadá.
V podzimním období mám zvláštní myšlenky, ke kterým hudba neodmyslitelně patří. Chce se mi šeptat, křičet a zároveň nemyslet na nic, abych se vzápětí zeptal, co že to tady všichni vlastně pohledáváme? Vždycky jsem tajně v mých myšlenkách bořil všechny bariéry víry, cnosti, poznání. Všechno mělo můj specifický půvab a skrytý význam. Dokonce i věta měla být né zcela ztmelená, podle pravidel, aby to mé psaní působilo jinak. Je možné být posedlý Ďáblem a přitom milovat Ježíše? U mě je možné všechno a jsem za to vděčný. Miluji svobodu a proto také upřednostňuji nahlížet na věci kolem sebe z nejrůzněších perspektiv. Například pokud mám chuť psát učebnicově a filosoficky, udělám to a přesto jsem schopen to propojit s lacinou demagogií jednoduchých strávníků. Tohle je moje svoboda, moje právo. Tohle je moje víra!
Bob Lučan Dekadent
2024 ©