Máme konec Února, zima jde pomalu do ústraní a co nevidět přijde jaro, vše pomalu začne ožívat a na zimu která pro mě byla letos přespříliš složitá si vzpomenu jen při pohledu do zrcadla nostalgie. Jaro mám nejraději, také podzim ale jaro je pro mě vždy tím nejkrásnějším momentem který může pro mě nastat, vytváří dokonale jemnou melancholickou náladou a okolí které cítím barvou světle modro bílou snad tyrkysovou, vidím šátek vznášející se něžným jarním vzduchem který naivně volně plyne krajinou plné smutku a zženštilosti, jaro je jako Nová vlna ročního období.
Introverze Post-Punku a naivní ulítlost Nové Vlny je mi asi proto tolik blízká, jako nešťastná dívčí jemnost. Jsem asi směšný popíkař, ale nestydím se zato je to silnější než já,bohužel to taky dost bolí zvláště teď. ... Nechci brečím. ... Hlavou se mi honí myšlenky na sebevraždu, otázky proč? A do uší mi řvou líbezné tóny dívčích hlasů a pomalé často syntezátorové hudby takže žádný punkový bugr nebo metalová zášť. Je to tak čisté a nadpozemsky krásné až jde s toho hrůza,je to v podstatě další úhel temnoty a smutku který nosíme ve svých srdcích a duších.
Plavím se na sentimentálních vlnách při poslechu Xmal Deutschland, Siouxsie and The Banshees, Q4U, Neny a například jedinečné kultovní české kapely Zuby Nehty, a jiných perleťových drahokamů z kalamáře 80. let. Fenomenální propojení a tenké hranice žánru které se střídají průběhem alb a let fungování kapel, vezmeme li německé Xmal Deutschland jde zde krásně slyšet vývoj od Goth rocku (EP Incubus Succubus 1983) či jejich prvotina načichlá post-punkem volně se vyvíjející v goth rock (Fetisch 1983) ovšem už od jejich druhého alba Toscin (1984) se kapela volně vydává jemnějším směrem nové vlny. Songy jako “Dreamhouse”, ”Matador”, Polarlicht" jsou toho jasným příkladem.
Ovšem legendární stálice na scéně, princezna gothic rocku Siouxsie, je jakousi temnou múzou smutného romantického post-punku kdy se dotýká citové struny hlavně svým songem “Happy House” z jejich třetí desky Kaleidoskop (1980), která je výrazná právě tím že jde o první experiment s použitím syntezátorů a minimalistické elektroniky, pozornost si jistě zaslouží i song z téhož roku, je jím “Israel”, hluboká až démonická píseň plná dychtivých tónů temné poetiky, které snadno stáhnou mysl k trudomyslné náladě. Hudba je mocné sedativum, které mě dokáže dostatečně stabilizovat. Záchvat euforie se nestrácí nebo netlumí ale vybíjí se požitkem hudby kterou cítím každou tkání kterou mám omotanou kolem kostí v těle.
Když jsem nedávno hledal na serveru Youtube něco nového narazil jsem přes spousty klipů na něco nádherného co jsem neznal, a dostalo si mě to, jedná se o Islandskou Post/Synth-Punkovou kapelu Q4U. Jejich tvorba je pro mě naprosto strhující a hned si získala místo vedle Xmal Deutschland, autoamiticky jsem si do počítače natáhnul jejich album Q2 (1980-1983), které obsahuje citové boláky jako “Sigurinn”, “Böring”, ”Turninn”. Pocit bezpohlavní něhy se zvyšuje a tance hymen pomalé introvertní citové revoluce duní v srdci.
Rád bych také zmínil českou scénu. Zuby Nehty už snad víc nemusím psát. Tuzemský dívčí novovlný soubor který mně ničí stejně možná vice než zahraniční kapely,Je to proradná chemie melodie, morfium které potřebuji pokud chci přežít. V k mým srdcovým esům patří píseň Vodopády z alba Utíkej (1993), na který je vyrobený skvělý nostalgický videoklip plné té krásné modré. Zuby Nehty mají jednu zvláštnost oproti výše zmíněným kapelám,nevím zda tu bude tou vždy originální československou tvorbou,ale v hudbě mají skvělý jazzový názvuk což pro mě jako milovníka saxofonu je strašně příjemné. Autor: Ruis
2025 ©