Křižovatka naděje...
Svědomí mě objímá i zatracuje. Tvrdě tě políbím pod temnou oblohou, nalehám dál až do konce. Proč se najednou tolik otevírám. Ztrácím zrak, zvykám si na šero, ach tolik krásy a bolesti zároveň, tam za zády slunce. Jsem dospělý muž a přesto stále tak zmatené dítě, co proklouzává tím vším kolem. Tunel nostalgie mě vede ke světlu. Dotek kůže se střídá s nehmotností, spánek je bratrem smrti. Rozkošný smutek zarámovaný a uzamčený hluboko v mé duši. Tenhle svět nabízí jen těžké cesty a proto spirituální duha ukazuje na křižovatku naděje. Tam se musíš rozhodnout, jestli věříš své schopnosti nebo splyneš s běžností materální nicoty. Kompas moudrosti ukazuje správný směr, který mě rozesměje v mém smutku.
Napsal: Bob Lučan
2024 ©