Neviditelná moc
Jsem jako odvržený anděl. Mám rád mysteriozní věci. Vše jako bych vnímal, zcela jinak než ostatní. Stále se mi mění myšlení. Občas se cítím ztracený sám v sobě. Neviditělné věci mají nademnou zvláštní moc a vyplňují můj paranormální prostor myšlení. Jsem velmi citlivý na lásku, občas ji vnímám, ale skrze temnotu a bolest. Láska a milování jako by, když člověk stárne, vyžaduje víc úsilí. Vidím sám sebe přes sítovanou clonu, jako neznámého člověka. Neznámého především proto, že dřív jsem se vždy chtěl vypsat se svých pocitů, dnes už se slovy tolik nehýřím jako dřív. Dnes, jakoby pro mě byli vzácné a nechci se, už o ně tolik dělit. A proč taky, co pak vy byste brečeli v náruči někoho koho neznáte? Sny se zhroutili tím, že se v podstatě naplnili.
Bylo by pošetilé pokračovat v gotické zpovědi, patřila své době. Na druhou stranu nic nevylučuji. Neviditelná moc roztříštila příběh do kontrastních krystalků a já, až teď zjištuji, že zase tvořím, zatím, ale nevím co to vlastně bude. Vím jen, že je to neviditelná moc, která přišla z dálky, velké dálky a posunula mě blíž ke hvězdám. Není to chlad, ani žár, je to meziprostor bolesti, protože netřeba psát lacině o slasti však důkaz o úzkosti je nutno občas potvrdit. Však nezaostřuji se jen na bolest, ale i na radost, záleží kde zrovna se nachází moje neviditelná moc.
Bob Lučan