Nová vlna, součást mého dospívání 2020
Posílám další ze svých sentimentálních článečků jako dárek k Vánocům.
Když jsem jako kluk začal sbírat muziku, bral jsem termín Nová vlna naprosto přirozeně, tedy ve smyslu kapel, které toho byly součástí a dodnes se tak označují. Bylo to v podstatě celosvětové. Odvozených, ale i navazujících stylů a vlivů bylo hodně. Já jsem si objevoval nejrůznější v tehdejší době nové alternativy hudební kultury. Fascinovala mě jak éteričnost, tak i minimalismus. Do toho jsem v muzice vždy rád hledal určitou dávku mysticismu, to byla má směrnice, jenž mě motivovala. Někde bylo víc rock´n rolových principů, jinde zase víc elektronických postupů Human League, Simple Minds, Echo And The Bunnymen. Mnoho kapel mělo ještě ten punk nebo řekněme post punkový základ, takže mě vlastně ta kombinace s popem hodně bavila a stále baví. Vlastně i díky nové vlně jsem se tenkrát dostal i ke gotice. Nová vlna už v té době přinesla množství zajímavých skupin. Dokonce bych, ale i řekl, že dnes mě vše baví ještě víc, protože to můžu víc vnímat jako muž ve středních letech. K tomu všemu navíc si ty osmdesátky dnes mohu vyladit doslova k dokonalosti, takříkajíc k obrazu svému. Což znamená pečlivě naposlouchat jednotlivá alba, protože v 80. letech člověk vnímal spíše ty hity, které jsou z dnešního pohledu už jistým retro-fragmentem undergroundu. Samozřejmě silný hitový potenciál zůstavá neměnný přesto kapely si zaslouží aby posluchač naposlouchal i ty méně známé skladby. Možná byste se divili kolik takových skladeb je a jak jsou dokonalé. I synth-popová produkce muže být propracovaná a promyšlená.
Když si vezmu 80. léta v období nové vlny: takové The Power of Station, Talking Heads, Duran Duran, Tears For Fears, Japan atd. Tak tam bylo mnoho nejen progresivních aspektu, ale i glam rockové ambice nebo fuze jazzu, funky a pod... Hudba se musí umět kvalitně vnímat a i do toho poslechu dát maximum, potom se vám odvděčí takovým způsobem, že byste to ani nečekali. Já osobně mám popovou hudbu raději než metal, protože z mého pohledu se tam dá víc experimentovat. Jinými slovy nejen metalový svět musí být nutně temný, například melancholie určitých synthpopových kapel dokáže vaše vnímání ještě víc otevřít a tím vaši mysl a sluchovod obšťastnit. Jak vždycky říkám já, bez některých "depresivních kapel" by byl svět paradoxně ještě depresivnější. Názorů může být pochopitelně víc. Co se týká těch osmdesátek mám tyhle léta rád tak nějak celkově jak z hlediska elektronické hudby, tak i z jistého ideologicko-uměleckého ztvárnění. Což je patrné v dobových videoklipech Visage, Davo, Ultravox atd. Rovněž mě fascinovala empatičnost australských kapel Icehouse, Pseudo Echo, INXS... Ta příjemná nostalgie se rozprostírá až do současnosti, proto to opětovně tolik rádi posloucháme, tedy já určitě ano.
Napsal: Bob Lučan