PODZIMNÍ HUDBA

Podzimní Hudba

Kouzlo pocitů aneb vítání barev podzimu hudbou. ...

Bob Lučan 15. Září 2008

Už aby si undergroundový svět oddychnul od všech těch improvizací, které se staly jeho falešnou slupkou. Vejděte se mnou do sálu, přivítám vás i tamtoho a snad i tebe. Na nic se nebudu ptát, jen vám zavážu oči hebkým šátkem a vy si to poslechnete. Tu krásu, která vás zaručeně odhalí.

Převezměte moje vědění, ve kterém jsem vyrůstal, je to zkušenost, nikoliv masáž ega. Jsou jisté znalosti, které vás mohou doprovázet po celý život, aniž byste sklouzli do sféry nevědomých. Jakmile člověk pochopí zhmotněné duchovní prožitky z hudby, může ho aplikovat i na jiné.

Miluji to, o čem vám píši, a akceptuji nevědomost, neomlouvám ovšem chronickou hloupost, která, i když doprovází lidstvo po staletí, po novém mileniu vyvrcholila.
Preventivní opatření bohužel neexistuje. Řada plagiátorů stylů se rozšiřuje jak mor a zabíjí ducha, kterého se snažím stále křísit, ducha podzimního klidu. Bylo to ještě v době, kdy jsem vážil o takových patnáct kilo méně a internetová generace, které jsem už i já součástí, byla na houbách. Bylo to v době, kdy - jak by řekl jeden z mých kolegů - už při vyslovení toho kouzelného slůvka vás zamrazilo. Kde se to slůvko ztratilo? Kdo ho znásilnil? Kdo se ho zmocnil? My lidé jsme tu osvětu špatně pochopili. Dodnes znám spoustu umělců, co se snaží z těchhle spárů unikat a usmívají se křivkám „moderna.“ V těch dobách jsme se o tom mohli společně bavit jinak a prosím neptejte se mě jak, neuměl bych odpovědět. Nepopírám, že se dnes nenajdou znalci a zároveň i požitkáři. To ano. Ale chybí tam ten zakódovaný šepot trošku jiného tajemna, protože si myslím, že jsou dva druhy tajemna. Na druhou stranu si nejsem jistý, zda by můj výklad mohl být ještě efektivní. Nežijeme v době hippies, kdy hudební přednášky v kruhu přátel měly duchovní význam. Vím, že už nemají a všichni se za ta léta museli tvrdě přizpůsobit realitě. A dnes už jsou to dědečkové a babičky a při vzpomínkách na svou dobu, mají úsměv na tváři, ale není to úsměv takový ten „ to už je pryč a žili jsme ve hvězdách“. Je to úsměv „ my jsme tam stále“. Mám respekt k tomu, kdo si po třiceti letech pobrukuje Venus in Furs od Velvetů a u toho si slepuje gramofonovou desku Waiting For The Sun od ještěrčího krále.

Rozumím tomu, protože si dávám svá CD Milosrdných sester do speciálního obalu z průhledné fólie. Tomu já říkám vážit si věcí, a co je pro mě ještě důležitější, vážit si těch lidí. Zapnul jsem si nedávno typické zástupce britského R And B, The Animals a jejich singlový hit obsahující skladbu The House Of The Rising Sun a pochopil jsem tu chemii, i když jsem v době jejího vzniku ještě nebyl na světě. Osobně jsem kouzlo pocitů začal nejvíc pociťovat v 88. roce, kdy vyšlo - pro mě tenkrát vlastně i dodnes - jedno z nejlepších gothic rockových alb vůbec, a to Fields of The Nephilim-The Nephilim 1988. Love Under Will je mou hymnou, ta dojemnost a slastná úzkost ve vašem srdci.

Vždy jsme měli v letech 1988-1993 takové, pro dnešní dobu netypické, seance, kde jsme poslouchali nádherné songy z tohoto britského kultu, jakož i další uchvacující písně Shiva nebo bezvýchodnou tečku za vaším podvědomím Last Exit For The Last. To už jsem v té době měl ve sbírce kapely 70.- 80. let: The Stooges, Joy Division, Siouxsie and The Banshees, The Cure, The Damned, Bauhaus, Christian Death, Bolshoi, Cocteau Twins, Dead Can Dance, Sisters of Mercy, Red Lorry Yellow Lorry, Clan Of Xymox, The Rose Avalanche, The Cult, Alien Sex Fiend, Killing Joke, Screaming Dead, atd. Mně se tyhle party vždycky strašně líbily a věřte nebo ne, tenkrát jsem je musel, až na pár výjimek, svým přátelům doslova vnucovat a vysvětlovat jim, jak nádherná tíseň mě objímá za zvuků mých oblíbených muzikantů, kteří mně dodávali potřebné živiny pro můj krásný svět, který byl sice jemně melancholický, nikoliv však depresívní. Často i dnes vzpomínám, jak jsem po vydání alba Elizium (1990) od Fields of The Nephilim ležel na posteli a meditoval si nad tím kouzlem pocitů, nad tím chtěným tajemnem mých čistých vizí.

Gothic rockové album toho roku mě rovněž evokovalo nálady art rockových kapel jako jsou například Pink Floyd. Atmosféra floydovské psychadelie můj vztah k tomuto dílu ještě prohloubila. Ty pocity byly tak čisté a nefalšované. Mystický příjemný chlad teplých tónů se linul z přehrávače do vaší duše tak krásně a nekontrolovatelně jako nějaká astrální bytost. Jako jeden kompaktní celek sevřený silou vesmíru. Ta přirozenost, která se vyskytla v úvodní For Her Light, ze které dobrovolně životní síla vyvěrá. Nádherné barvy podzimu vám malují po kůži latinská citoslovce. Zdravíte smrt s pokorou a objímáte matku přírodu. Rajské peklo s deštěm emocí vás na druhé straně LP desky pokorně přivítá v baladické barvitě unášející“ And There Will“. Jak je ta tichá skladba poutavá a přitom vůbec ne svatá. Duhové spektrum hudebních sfér. Asi v těch dobách, kdy jsem cítil důležitost těch barev a tónů - v letech 90-91 - jsem si dal před své jméno Goth. A jaké mělo tenkrát kouzlo pocitů! Bylo neopotřebované a čisté. Bylo krásné a záhadné. Žárlil jsem na něj. Bylo mé jako nedotknutelná panna, ze které se dnes stala prodejná kurtizána. Kdo tohle dopustil? Na počátku mně byla věrná jak Severina od romantických kytarových mágů The Mission.

Dnes už jsou barvy vybledlé a nový věk ty staré uzamknul do materiálních sejfů bank, které chtějí poplatky za to, čemu se kdysi říkalo underground. Mě ale nikdy ani technickými vymoženostmi nevypudí. Prosím nedovolte, aby tenhle průmysl sežehnul vaši mysl. Vy, co mi rozumíte, pro vás to píši a k vyjádření potřebuji slova, slova podzimu, která vás budou doprovázet.

Nechci sestavovat žádná pravidla. Proč taky. Jen chci ukázat sílu hudby, která ve mně žije. Gothický rock. Kouzlo pocitů. Moc pravdivého slova přivítají barvy podzimu.

Autor: Bob Lučan