Skromné Přání
Když jsem štasten při svém psaní a v rukávu mám eso dojmové pestrosti, pak jen stěží mohu popsat ten vňitřní proud. A protože nenalézam slov, tak jen píši za podpory myšlenkových pochodů. Občas se přece může stát, že kostra bezbarvého birokrata už méně ohrožuje svět a nostalgie nám prodlužuje čas, který je ukrytý v bělavé vodní páře sentimentálních výkyvů.
Bojíme se, když stoupenci fádnosti nám linkují kroniku života. Systém dneška, zpitvoření hudby i lásky do tvaru všední reality za doprovodu zakamuflované umělé romantiky. V takových chvílích, kdy je harmonogram života narušen, se naše duše zmocní jistého bezvědomí a my unikáme do alternativních prostorů a bojíme se, aby nám naše meditační bublina nepraskla.
I tohle je ten únik, když si někdo přeje, aby ta vynalézavost pisatele nabyla poetických rozměrů do takové míry, kdy informatika reklamních spotů jen obtížně obstojí proti prostému člověku. Osobně jsem měl vždy menší schopnost se zorientovat právě díky svému nitru. Proto také zůstává mnoho článků, a to nejen v imaginárním světě, tradičně nepochopeno. A proč? Jednoduchá to odpověď. Vždyť ona ta fádnost je mnohem rozluštitelnější.
Už slyším tam toho člověka vzádu, jak říká: "Ach ta přemíra rádoby odborných slov, která nám tady ten pán svojí filosofickou destrukcí vlastně vypraví." Jedině snad, že by nechtěl, aby lidé posuzovali onen výklad už v úvodu, jen podle titulního názvu? Nebo, kdo ví? Možná také riskuje menší náštěvnost svých čtenářů, kteří sáhnou po něčem stravitelnějším.
Ovšem Ti, kteří mají sami své vnitřní bohatsví ví, že to není taktický kalkul a zůstanou věrní. A právě takoví jsou tou největší inspirací, která může vzniknout. Právě díky tomu, že žádná není, tím ukáže to své prázdno, ve kterém je vlastně ukryto všechno. Už v tom pohledu, co vidíme ve svých snech, na které si nepamatujeme je ukryto duchovní jádro.
Děkuji za vaši přízeň. Jak jen by se mohl tenhle článek jmenovat na mou duši nevím. Snad Skromné Přání.
Autor: Bob Lučan "Dekadent"
2024 ©