VÝZVA

VÝZVA

Zatuchlost dneška je jak prokřehlá identita nás samotných. Zrada je výzvou živých.

Krev už neteče z mrtvých, s kterými můžete tancovat na ethno rytmy i arytmy. …

Zírám sovím zrakem do učebnic včerejších dnů a každé další ráno ladím stanici DekadenteMorfin a ona né a né se naladit. Až se mi to podaří bude na wave radost.

I tak slyším kapat vlastní slzu na nos.

Zatrpklá nenávist v kostrbatém písmu. Umění je roztomilá špína.

Láska je děvka a štěstí je smutek.

Také všechny ty zkurvené metafory jsou jen snůškou demagogických hovadin. Nebát se citovat sebe v nejtěžším afektu a záchvatu sebekritiky.

I když já raději cítím ten dotek.

Tu výzvu zvenčí, u které se tak dobře křepčí. Ať jsi polobůh nebo srab i tak, můžeš býti chlap. … Proč?

Vnímáš svou duši jak síto, jenž zachytí i to nic.

Co bolí, jak pokání za svůj hněv. Vždycky jsem se snažil to pochopiti, vlastně i to, co mě nenasytí.

Rozespalost se promněnila v rozepsanost.

Tolik podob už jsem měl. Ta jedna mi však navždy zůstala.

Podzim sílí.

Vteřina vystavěla základy hodiny. Hodiny pro týdny.

Týdny měsíce. Měsíce pro roky. A roky se smrtí. …

Smrt - malůvky vesmíru.

Kajícně odříkávám motlidby. Přítel onemocněl mojí básní. Tolik hebkou jako museum snů.

Parkety se nelesknou, káva je horká, kdo by nechtěl vrátit čas. …

Autor: Bohumír Lučan