Vysněný Hudební Pesimismus
Říjen 2010 Bob Lučan
Kamená podlaha studí do chodidel básníka, kterého pohání touha uzavírat se hlouběji do nitra své zamrzlé duše. On necítí chlad ani horkost, jen stísněnou osamělost. Fialověčerná mrtvolná tvář napoví, že pozemskou touhou netrpí, jen prázdnem nekonečných iluzí o věčné vzdoru. Ten jeho postoj k světu je tolik znetvořený. Psychicky zemřel už hodně dávno. Ta hrůza a bezmocnost z lidí byla tolik nepochopitelná, právě pro ně samotné. Říkával si, najdu někdy kompromis mezi duchem a smyslností? Kde však hledat nemožné, když strach vám napovídá chtěný klam. Slyším zvláštní hudbu, je jako víra, je volná v těsném světě! Je hodně jiná, než o které slýchával od lidí. Ta má vytváří vize a můj pohled přitahují melancholické nezákonosti. Ty kresby značí Dekadenci a já štasten, že po léta považuji životní styl za tak individuální až mráz přechází. ...
Ta dávná hudba mě stále dává onu pozitivní zasněnost právě z negativní anarchie. Proč číst, psát i myslet moudře nebo nemoudře stačí to jen najít sám v sobě, a tak je to i s hudbou. Ta vzpoura mě povznáší k pocitu bezstarostnosti a DekadentMorfin je bránou do volnomyšlenkového světa hudební Dekadence.
Bob Lučan ”Dekadent”
2024 ©