A-HA - Analogue
rok: 2005
skladeb: 13
čas: 54:47
Jsou popové kapely a popové kapely. Norské trio A-HA založené v roce 1982 mělo už o diskotékových počátků své kariéry zvláštní způsob komponování skladeb. Tak, jako já mám rád trošku zvláštní způsob psaní. Dá se říci, že A-HA díky své sladkobolné melancholii vytváří v posluchači něco jako jistý slastný neklid. Téměř všechny písně, co stvořilli, jsou protkány určitou formou ponurostí a i přes svou netradiční originalitu se díky tomu stali na jednu stranu velmi uznávanou, ale zároveň na stranu druhou i nedoceněnou kapelou. Já jsem prožíval svou pubertu u alb Hunting High And Love (1985) a Scoudrel Days (1986). Tolik poetického žalu u "plačícího vlka" u mě vzbuzuje dodnes něco, o čem bych mohl napsat román. Minor/Major Sky z roku 2000 na mě působil křehkým svátečním dojmem a s každým albem se posunují "Aháči",tak jsme jim říkavali, o příčku výš.š. Už nepotřebují na diskotékách oslňovat zástupy dívek. Jejich alba jsou však o to víc progresivnější, s důrazem na eleganci vyspělých zralých mužů. Už na Lifelines (2002) bylo evidentní, že si brilantně pohrávají s melodiemi a nejinak tomu je na zatím posledním albu Anologue.
Úvodní Celice je jako zasněžené zrcadlo, ve kterém se odráží Mortenova tvář s ledově krásným a stále mladistvým hlasem. A-HA už ve zmíněných 80. letech byla dobrým příkladem toho, že i "hity" se dají obalit přirozeným smutkem. Celice je i zároveň prvním singlem s dráždivým videoklipem podbarveným prostitucí a tvrdými drogami, bonbonek pro mravní výchovu v kombinaci s tvrdou realitou. Videoklip mám na bonusovém DVD přiloženém k nádherně vybarvenému bookletu cédé. Analogue má v silné diskografii kapely i graficky nejlépe ztvárněný obal. DVD rovněž obsahuje i tři koncertní tracky a dokument o nahrávání klipu, rovněž focení kapely.
Anologue se může jevit na první poslech jako rozporuplné album, které si vás ovšem postupně získá podobným způsobem, jako ta předešlá, lehce avandgardní a severskou čistotou prosáklá deska Lifelines. Pokud by se A-HA v 80. letech mediálně škatulkovala coby "synth pop", tak od začátku 90. let díky svému niternímu až bluesovému smutku Mortenova naléhavému hlasu a kytarové instrumentaci Paula Waaktara spíše melancholickým pop rockem. Příkladem budiž hned druhá Don´t Do Me Any Favours, která má úžasně rockující ústřední motiv. Ze skladby Cory Prisons cítíte všudypřítomný nordický chlad, který vás i přes svou krutost severského podnebí paradoxně zahřívá. Ledy tají nejen pod Mortenovými hlasivkami, ale i za kolegiálního doprovodu klávesového instruktora Magse Furuholmena, jehož klavírní kaleidoskop krystalických tónů, ať už klasického piána, nebo keybordů, vás hladí jako zimní královna. Opravdové kouzlení polární hudbou.
V eskymácké baladě Birthright se dokonce Mortenův už tak dost silný hlas projeví v několika různých polohách, o to je pak výsledek sugestivnější. Božským vánkem větrného soundu je padající hvězda z nočního nebe v podobě Holy Ground. Komorně popová přehlídka vykrášlená syntetickým pozadím ve vás zůstane někde hluboko v srdci, které zdobí i vnitřek obalu. U A-HY člověk neví, zda má být šťastný nebo plakat. Já jsem tedy štastný z těch tesklivých melodií. V Over The Treetops zase jako bych slyšel návrat do minulosti evokující beatlesovská léta, luxusně zaranžované vícehlasy a chvílemi jako bych slyšel atmosféru art rockových kapel 70. let. Tuhle elegantní spojitost ovšem vkusně popírá Make It Son, což je evidentně nejtvrdším ledovcem polárního kruhu. Ševelící kytaru a klávesové klapky po Mortenově afektovém vokálu vystřídá v refrénu ohlušující, téměř industriální koláž zamrzlých tónů a drsných až netradičních kytarových pasáží. Dokonce si troufám říct, že i lehce úzkostných, ze kterých vás dostane antidepresivum White Dwarf nebo závěrečná The Summer Of Our Youth, v nichž je možnost zaslechnout motivaci v britpopové populaci 90. let nevyjímaje Coldplay nebo dokonce Radiohead, i když to kluci nemají ani ve svých letech zapotřebí, nahrávku nádherně omlazuje a je důstojným finišem tolik poutavého "winter popu".
Kapela A-HA a také například Simple Minds jsou skupiny, které nikdy nedosáhly tak obrovských komerčních úspěchů, jako jejich irští kolegové U2. A možná právě díky své netypické otevřenosti nám v očích zůstanou jako mnohem silnější inteligentní muzika. A-HA nám opět potvrdila statut jedné z nejlepších, né-li vůbec nejlepších popových kapel nejen 80. let, ale i současnosti.
(9/10)
Autor: Bob Lučan
2025 ©