A-ha - Hunting High and Low 1985
Norsko: Oslo Synth Pop
Recenzi jsem napsal na příští rok k pětatřicátému výročí alba Hunting High and Low a k tomu, že se nám kapela poprvé představí i v české republice. K ceně lístků na naše poměry ani k názorům médií jak je prezentují, se vyjadřovat nebudu. Tvrdit, že A-ha žije jedním hitem je doslova hřích. To hlavní přišlo až později...
A-ha pro mě není jen : „Take on Me“, je to něco mnohem víc...
Kdybych měl vybrat jedinou popovou kapelu na světě, byli by to právě A-ha, co mi otevřelu bránu do světa synth popové hudby. Někdo měl Depeche mode, já vyrůstal na A-háčích. 80. léta pro mě byli, a stále jsou něco jako cesta domů do mého vědomí, že stále žiji. Tenkrát už se začalo i více experimentovat, v souvislosti s určitým odklonem disco hudby 70. let, k experimentování s více elektronickým zvukem. A dá se říct, že i díky tomu se stali syntetizátory velmi populární.
A-ha jako synth popové trio vznikli v roce 1982, a o tři roky později debutovali deskou: Hunting High and Low, jenž obsahovala i veleznámý singlový hit: „Take on Me“, který hrají rádia dodnes a nutno říct, že většina lidí zná kapelu především k vůli němu. Což, ale není můj případ, já mám rád muziku A-ha více komplexně, a jejich tvorbu jsem sledoval stále. Mám doma komplexní diskografii ve všem možných nosičích. Jinými slovy i když je hit : „Take on Me“ mistrovským kouskem, co bodoval v různých hitparádách, pro mě to nikdy nebyla nejoblíbenější skladba, vlastně zbožňuji každou jeiich skladbu. Více než právě tenhle profláklý hit, který mám sice taky rád, ale vím, že kapela udělala nejen na debutovém albu: Hunting High and Low, ale i v celé diskografii mnohem víc umělecké tvorby, a tím i zanechala v mém srdci velmi silný, a to nejen nostalgický odkaz. Tím chci říct, že jsem z hudbou A-ha i v následných letech doslova srostl.
Už debut: „Hunting High and Low“ představuje na svoji dobu kreativnější a širší přístup k syntetické populární hudbě. A-ha pro mě má něco víc, než mnoho dalších umělců klávesově-chytlavé muziky, a to je hluboká empatie, zároveň vykresluje více vrstev syntetizátorů. Každý syntetizér má jiné nastavení, a to vytváří určitý orchestrální efekt a tím i velmi silnou, až magicky - emocionální strukturu skladeb. Pro mě jsou něco jako páteří synth popové a celkově popové hudby 80. let. Přitažlivé jsou pro mě i veškeré jejich desky z 90. let, jenž měly i v jistém období více alternativní, až melancholický efekt, nazval bych je o něco složitějším uměleckým popem. Album: „Hunting High and Low obsahuje nezapomenutelné melodie. Ten rytmus vás doslova chytne a už nepustí, tedy aspoň pokud mohu mluvit za sebe. V podstatě každý song je tady nějakým způsobem chytlavý prostřednictvím nejen kláves, ale i strhujícího vokálu Mortena Harketa, protože tenhle dnes už šedesátiletý muž uměl už co by kluk neskutečně dobře zpívat. Kvalitní zabarvení čistoty vokálního projevu vždy gradovali až do tesklivých výšek. Stačí se zaposlouchat do tracků jakou jsou: „Train of Thought“, „Love is Deason“. Mimo Take on Me byl asi druhým největším hitem “The Sun Always Shines on TV”, který pokračoval v komiksovém kresleném videoklipu.
Na debutu není nic průměrné, vše se dá nějak definovat a i odlišovat. Dnešní synth popové kapely jsou spíš tuctárny, ovšem A-ha to byla a stále je jiná liga. Emotivní, vzrušující části střídají tiché sentimentálně-romantické okamžiky, kdy cítíte doslova mrazení. Epická stránka věcí je zde samozřejmostí, a tím vším se stala tahle hudba nadčasovou ve všech směrech i v tom, že ji mohou poslouchat jak popíkáři, tak i rockeři. Dokonce k ní vzhlížejí i mnozí metaloví muzikanti, to jen tak pro okraj jejich tvorby. Když jsem tenkrát slyšel hlasový výkon Mortena Harketa, uvědomil jsem si, že je to nejlepší zpěvák synth popové doby jako takové, jeho dosah střídání nízkých a vysokých tónů vás uchvátí. Vždy umí odhalit správnou chvíli, aby vás zasáhl přímo na srdeční komoru. Vnímáte vášeň i smutek, je to jako dotek přírody s technologií v romantickém smyslu.
Morten působí něžně i mužně mimo výšku se najdou v hlase i hlubší-gothičtější polohy. Vlastně je tam všechno, co mám rád a je mi zcela jedno, jestli se alb prodalo více než osm milionů kopií, ani se nebudu vyjadřovat k tomu, jak se prezentuje nadcházající pražský koncert, jen představuji své pocity, které mají blíž k uměleckému hledišti, než k vypočitatelné strohosti. Netvrdím, že je deska dokonalá, vlastně moje nejoblíbenější album je až dvojka: Scoundrel Days z roku 1986, ale i přesto debut zanechá v posluchači něco, na co nezapomene. Co mě trošku chybí tak určitá absence, nebo přítomnost kytary. Pål Waaktaara je slyšet pouze v určitých bodech alba. On je totiž skvělým kytaristou, což potvrdil až na pozdějších albech včetně akustických koncertů. Texty na debutu nejsou tak silné jak hudba samotná, mají spíš odstavcový charakter což se, ale k tehdejšímu věku muzikantů a danné době dá odpustit. Práce s kytarou a i s texty to vše se napraví až s dalšími alby, jenž mě zasáhly o poznání víc. A-ha je pro mě mnohem víc, než jen náctiletost a dětství. I dnes zírám s úžasem na jejich desky, jsou pro mě výjmečné a nikdy mě ani trochu neomrzeli. (9/10)
Napsal: Bob Lučan
Skladby:
- Take On Me 3:49
- Train Of Thought 4:14
- Hunting High And Low 3:45
- The Blue Sky 2:36
- Living A Boy's Adventure Tale 5:02
- The Sun Always Shines On T.V. 5:08
- And You Tell Me 1:52
- Love Is Reason 3:07
- I Dream Myself Alive 3:10
- Here I Stand And Face The Rain 4:30
Složení:
Morten Harket – Vocals
Magne Furuholmen – Keyboards, vocals
Pål Waaktaar – Guitars, vocals