CHRISTIAN DEATH - Atrocities 1986
Valor - vocals, guitar, violin, piano
Gitane Demone - vocals, keyboards
Johann Schumann - bass
Barry Galvin - guitar, vocals
David Glass - drums
První Valorovo album Christian Death od Rozzova odchodu. Atrocities byl vlastně takový Valorův debut. V hloubi, kde vládne věčný oheň a tkáň death rockového srdce byla zpečetěna hudebním filosofem dekadentní hudby Valorem Kandem. ...
Prokřehlá tma zimním chladem.
Procházku v rozbředlém sněhu v každodením bezcílném snění zastaví až vzdálené poblikávání napůl vyčerpaných neónových světýlek. Mé oči nad pootevřenými rty zírají na prapodivný dům, který vyčníva z mlhy a já se k němu nejistě blížím. Můj první dojem je, že jsem se dostal ke kavárně nebo k nějakému starému klubu, protože jsem už z pozadveří zaslechl nějaké cikánské houslové tóny.
Vcházím tedy dovnitř a můj dojem se potvrzuje. Na narychlo postaveném pódiu, sloužící spíše k jiným, striptýzovým účelům, hraje neidentifikovatelná kapela s zvýraznou baskytarou a zastřeným kytarovým rifem Barryho Galvina. Skřehotavý hlas vykřikuje Will-Ó-The-Wisp. David Glass do toho mlátí jako o život. Tihle lidi jsou fakt na Hraně.
U zatuchlého baru posedávají dvě poměrně laciné prostituky a v přestávkách k nim odbíhá ještě třetí dívka, která se před malou chvílí bavila se zpěvákem té podivné kapely, u které křepčilo jen několik přiopilých bláznů a jejich tanec se podobal pavoučím pohybům. Chvílemi jsem nevěděl, jestli jsem v bordelu nebo v hudebním klubu. Na tom by nebylo nic divného. Až později jsem však pochopil, že ani jeden název se pro tento zhýralý podnik nehodí. Prvním impulsem mého znepokojení byl zdejší obvod elektřiny. Co chvíli zde dosvítila žárovka. Pak ta nasládlá až omamná vůně skořice mě k takovému byznysu moc neseděla. Vždyť jsem byl v hampejzu, kde si vydělávají jenom potulní muzikanti.
Měl jsem stísněný pocit. Přesto jako pravý spisovatel jsem se rozhodl setrvat. Navíc tady byla má novinářská zvědavost. Ta vždycky prořezávala čas i prostor. Hedvábný důkaz moji neomalenosti se snažila rozluštit jedna z přítomných dam, hlazením mého příliš strnulého stehna, ne že by mě její účelové doteky vrušily.
Mezitím se Gitane Demone, tak se tady říkalo jedné z nich, vrátila na pódium za zpěvákem, který měl tmavé vlnité vlasy a v uších velké kruhy. Jeho vizáž byla někde mezi evropským cikánem a americkým indiánem. Zaslechl jsem, jak mu říká: Valore, dej mi mikrofón. Nedocházelo mi ani, že tady ta kontrastně rozdílná pobledlá blondýna zpívá. Bylo to jako pěst na oko.
U baru seděla dívka ještě s bělejším make upem, připomonající rovněž spíše svatyni, než lacinou kurvu. Chvílemi se mi zdálo, že mi její kolegyně naznačovala, ať ji odhrnu pramínek vlasů z očí. Viděl jsem slzy, s podlitinou kolem oka. Při dalším nenápadném zkoumání modřin jsem pochopil, proč ty kafrové obvazy a skomírající žárovky.
Gitane Demone zpívala do Sinatrovského mikrofonu nedbalý příběh nevinnosti - Tales of Innocence a já luštil její text. … Šifru starého domu, v jehož suterénu se děly skutečně nervy drásající praktiky. Svíčky na schodech do tajného patra taky naznačovaly něco hodně nečistého. Zvlášť když jsem rozluštil Valorovo dekadentní přikázání o 120 experimentech. Hned jsem si to dal do souvislostí.
Strapping Me Down zpívá Valor. Zdivočelý rytmus dokazuje, že tahle parta má úpadek v krvi. Dívky, které scházely z patra dolů měly korzety staženy tak silně, že nemohli ani dýchat. Bylo evidentní, že svoje astma rozpouštěli pouze v Absintu a mužském spermatu. Při otevření dveří jsem ucítil pach pomočeného prostěradla. Jejich těla byla jako mrtvá. Šlachovitá, jako v křeči z nějakého vzepření. Slyším klavír, který mě trochu uklidnil. Monotóní rytmus a Valorovo hlasové blouznění byl kaleidoskop, ve kterém se už během několika málo minut prostě ztratíte. Tohle nebyla důchovní léčba, ale spíš duchovní onemocnění.
Znal jsem z doslechu něco o jistém fašistickém experimenu, který se údajně našel v tomhle městě. Kdysi jsem na tohle téma dělal reportáž, ale až dodnes jsem tomu nepřikládal žádnou váhu. Začal jsem si dávat střípky dohromady. Chimére De-Ci De-Lá. To byl název dalšího tracku, co přednášel snědý šaman. Porvé za celý set tohoto večera jsem uslyšel nekontarstní a tolik poutavou až hitovou melodií. Začali mě přepadávat krystalické slzy. Né, že bych byl tak dojatý, ale zřejmě někomu vadilo pomyšlení, že jsem abstinent a hodil mi něco do pití.
Dostavuje se nepříjemná halucinace, kde se proplétá má dávná reportáž o koncentračních táborech, podivném doktorovi, nějakých utajených spisech o operacích válečných zajatců. Vidím ve snu černé přeškrtlé kříže s křídly.
Andělé tam hrají šachy o štětky a zvrací z heroinu, který dostali od Jimiho Hendrixe. Pochodového rytmu se účastním už nepovinně - Ventriloquist. Zdivočelý Valor, přerušovaný Hitlerovským hajlováním a nacistickým projevem mě sice neuklidnil, ale paradoxně ani nepřekvapil. Předcházelo mu totiž podivné štěstí - Strange Fortune. Andělská droga, která abstinenta odzbrojí na hodně dlouho.
Podvědomě slyším barové tóny klavírních klapek a jazzově nasládlou i bluesově nahořklou Gitane Demone. Skvěle zpívá. Andělé už se nevracejí. … Těm, co se tady né vlastní vinou zkazily duše, za ty se modlím na nedělní mši. Ani já už však nejsem, jaký jsem býval. Ten nápoj měl sice moc požehnání, ale i přikázání. Nějak mi to při odchodu z tohoto místa naznačil ten poutník s šátkem ve vlasech. … A já jsem se tvářil souhlasně. … Kostel před Ďáblem blednul. Spoután hříchem pláču slzy radosti. …
Autor: Bob Lučan Dekadent (10/10)
2025 ©