Christian Death - Only Theatre of Pain 1982

Christian Death - Only Theatre Of Pain

1982, USA, Death Rock

Jako věrný posluchač Christian Death bych vám rád prezentoval další ze sbírky recenzí. Tentokrát půjde o debutní album z rozzova myteriózního pavilonu, tolik opěvované a na svoji dobu originální dílo "Only Theatre Of Pain" 1982. Záměrně jde o tohle album hned z několika důvodů. Ten nejdůležitější je, abych uctil památku úmrtí Rozze Williamse z roku 1998 a zároveň po více než čtvrt století se otočil zpět za nejpůvodnějším death rockovým albem historie. Myslím, že nebudu sám, kdo ví, že tahle deska otevřela bránu do magického světa dalším nástupcům smrtelné euforie. Zároveň jde i o to, že v podstatě dodnes se někteří fanoušci dělí na tak zvané dva tábory Christian Death. Jedni se zuby nehty drží rozzova poeticko úzkostlivého odkazu, který následně zejména v 90. letech přes Stínový Projekt vykvetl do téměř romantického Murphyovsko Bowieskového pojetí s občasným lidovým vlivem a do valorovy šamanské komunity, která byla násáklá vším možným od gothic rocku, industrialu, jazzu přes esoterismus, dálný východ až po psychadelické blouznění z toxických rostlin Amazonských Pralesů.

Dnes vás moji čtenáři zavedu do takového bludiště postraních východů. Nikdy sám nechodím směrem, kterým odchází většina obecenstva. Ani kdybych chtěl sebevíc, nemohl bych přesně napsat, co pro mě tahle kapela znamená. I kdyby někdo poukazoval na Rozzovy heroinové eskapády nebo Valorovy sexuální exhibice, nic na světě už nemůže změnit to, co jsem u hudby obou Pánů prožil a stále prožívám. Psal jsem o nich už tolik článků a recenzí. Mnohdy se má zvrhlost prudce vystupňovala, jindy jsem zase konejšil romantickou múzu. Svým způsobem je to už součást naší každodenní domácnosti. ...

Co je to za pohyb v těch temných sklepeních? Ach, co je to za tanec ve tvém bílém povlaku zašlé slávy? Kdo ví, jak to tenkrát přesně bylo. Pobledlý mladík Roger Alan Painter, toulající se po kalifornských ulicích koncem sedmdesátých let. Vosková karikatura Bowie Warholovského náboženství. Tenhle kluk se narodil křesťansky založeným manželům, Léta Páně 1963, jako čtvrtý potomek. Vystřídal modlení u nedělního oběda a barevné magnetky svatých figurek z ledničky svého domova v Ponomě za básně Charlese Baudelaira a hudbu Velvet Underground, Davida Bowieho, Iggy Popa, Roxy Music, The New York Dolls. ... Rock´n´rollově travestická vizáž, včetně báscnického Lou Reedovského pozlátka dláždila cestu vyzáblého kloučka do Los Angelských klubů a do svatých andělů měl tenhle panicky narušený karnevalista hodně daleko. Ano, je to ten stejný mladík, který v 79. roce přijal za své jméno ROZZ WILLIAMS.

K tomuhle silně dekadentnímu Morfinistovi se v témže roce přidal i James Mc Gearty, který měl zálibu ve světle svíček spolu Georgem Balangerem. Morální křesťanskou výchovu rodičů vystřídaly temné verše, různé rituály, amatérské kapely nasáklé punkem let sedmdesátých, které fackovaly systém a podbourávaly autoritu náboženského smýšlení rodinných kruhů.

Jméno Christian Death začali používat koncem 79. roku. Křesťanská Smrt, to byl opravdový kontrast mravních iluzí. Christian Death byli od počátku v jistém směru nedotkuntení. Jedněmi zbožňování za svastiku zakládajícího death rocku, druhými zatracovaní za přeceňovaný a otřepaný kult. O mně je známo, že patřím do té první kategorie. Ono totiž nelze skrývat své pocity v sebedestruktivní masce. Na druhou stranu je ještě horší někomu vnucovat své touhy a překlady textů, které by ho nejspíš nechaly díky své atace a hororovému slovu Edgara Alana Poea chladnými. Co považuji za fascinující já, může paradoxně druhého frustrovat a naopak, což je ovšem také jeden z podivuhodných bodů, který mě přitahuje. Proto jsem si k téhle obsáhlé recenzi vybral ponurý podzimní den, abych aplikoval svým čtenářům do podebrané žíli neblahé i zbožňované téma Christaian Death.

V tehdejší sestavě Rozz Williams, Rikk Agnew, George Belanger a James McGearty nahráli už v roce 1981 EP DEATHWISH, což byl kdysi v 80. letech i můj první materiál Christian Death. Tohle mini album je ale vydáno až o několik let později a několik na něm uvedených pomníkových tracků vychází až na opravdu skutečném debutu ONLY THEATRE OF PAIN, které vyšlo o rok později, tedy v roce 1982.

Pro co nejautentičtější a archaický zvuk si právě v téhle chvíli pouštím tenhle death rockový monument z LP desky, jenž psala dějiny a kterou jsem pokřtil parfémem Fahrenheit od Christiana Diora. Je nutné abych objasňoval důvody?

Na desce je ještě zároveň evidentní duch post punku, přesto z geometrického hlediska úsečka mezi dvěma body, jenž nás všechny spojuje i rozděluje, tedy život a smrt, rozzova image vytvořila spolu se slastně zvrácenými texty nový styl, již zmíněný death rock.

Zvony odkrývají hudebně nihilistickou scenérii "Cavity-First Communion". Skřípavá rikkova kytara manifestující punkovou revoltou je lehce odzbrojovaná rozzovou hlasovou sklíčeností a nekrofilní deklamací. V refrénech byl podporován i svoji pozdější manželkou Evou O´. Už od úvodních rifů je jasné, kam vedou surrealistické vize jednotlivých členů hladových po hříchu jako Rychlé Šípy po ježkovy v kleci. Ve "Figurative Theatre" se McGeartyho basa ukazuje ve skvostně nejděsivějším světle taktizující přes lidské psyché s posluchačovým sluchovodem. Moc povedená je i "I Burn Offerings", která v sobě opravdu nezapře všechny duševní pochody, jenž u nezasvěceného optimisty mohou skončit i mentálním zhroucením. Je to jako příchod mrtvých bloudících mezi petrolejovými lampami, kde hledají čtyři Baudelairovi učni nasáklí Absintem květy zla. Skladbu ukončuje umíráček, který byl už tenkrát jako Nostradamova předzvěst Rozzovy budoucnosti. Básníci umírají mladí, zvlášť, když mají poctivý návyk na jehlu.

Základní basová linka a přehlušující kostelní zvon je patrný i v "MysteriumIniQitatis", která je v konečné fázi docela slušnou punkovou vypalovačkou. Rozzův hlas lehce evokuje politického Jello Biafru z Dead Keneddys, který svými ostře politickými názory a provokacemi sice patřil do jiného koncepčního tématu, ale jistá podobnost lze zaznamenat u nás pozorněších old school goth rockerů.

Znatelně pomalejší, o to však sugestivnější má v rakvi prostor zasněná "Dream For Mother". Svojí mamince ji pro jistotu nepouštějte, dnes je výjezd záchranky díky psychosomatické panice poměrně drahý.

Tahle deska je opravdový dokument. Kostrbaté zlaté rámy čtyř fotografií, včetně stylového loga je na svoji dobu zcela omračující. Chviličku strpení. Právě jsem obrátil sněhově bílou gramofonovou desku na stranu B. ... Zvláštní, že se začalo podezřele smrákat. Ale nemalujme čerta na zeď, nějaká Mikulášská nadílka nás ještě čeká.

Druhá strana Divadla Bolesti, tohohle záhrobního kolotoče na vaše anarchistické srdce sešle nejčernější klíč do hornické štoly z desatera masových vrahů. "Stails-Uncertain Journey" je naprosté obřadní šílenství, hotové absolutarium zla. Rozmarně krutá filosofie. V podstatě celé tohle album je dodnes nepřekonáno. Každý verš, každá nota je inferno tehdy v nově vzniklém stylu, v ozvěně smrtících pochodní kukluskanu. Nic pro slabší povahy. Kryptický materiál na zaprášené Agnewově kytaře a Rozzův plačtivý hlas prosakuje přes svatební šaty ve stylu Erbenovy Kytice.

Hadí pohled do "Spiritual Cramp" prohořívá přes svaté písmo. Jedovatý rock. ... Porce melancholie nadbíhá dvojité porci úzkostné lásky. Protichůdné žánry post romantismu zde fungují zrcadlovým způsobem. Krajkovou dekorací je určitě romeův zármutek a zároveň je "Romeo´s Distress" určitým hitovým pojítkem škodlivého optimismu. Je to onen tanec v bílém povlaku. Tragická svatební noc v kontrastu s nejveselejší kytarovou linkou. Divadlo Bolesti v prapůvodním rukopise. Teatrální death rockový pergamen vytažený z nejčernějších močálů. Smaragdová torza zmumifikovaného publika tleskají na párty v Death Klubu. ...

Desku poslouchám tolik let, a už tenkrát mě hluboce oslovila. Taková disharmonická kompozice romantických agónií. Vinilová podoba alba mě natolik infikovala, že mám z něj dodnes husí kůži. Atmosféra dobové nahrávky je nepopiratelná. Povinnost pro všechny death rockové fanoušky a tím teď nemyslím jen ty skalní, ale i ty současné, protože "Only Theatre Of Pain" je vynikajícím undergroundovým debutem dvacátého století, u kterého bylo zřejmě už odpočátku jasné, že bude psát dějiny rozkošné spodiny nezaměstnané mládeže, která se baví u filmů typu 120 Dní Sodomy. ...

Kastrace Komerce romantickou bestialitou něco jako poetismus Roxy Music a Ultravox křížený zmrzačenými kostmi pod gilotínou glam rockového Alice Coopera. Hlad po krvi a nablýskaném pentagramu. ... Romantismus vyhnívá z rány po ušknutí Černé Mamby. ... Lidová tradice zakončená pocitem volnosti vzříšení. "Resurrection - Six Communion". Básníci umírají mladí. Morrison, Curtis, Williams. Přesto se z téhle trojice dožil Rozz nejdéle a kdykoliv si budeme přát, znovu se k nám vrátí!!!

Autor:Bob Lučan Dekadent, (10/10)