FIELDS OF THE NEPHILIM Dawnrazor 1987 British Gothic Rock

FIELDS OF THE NEPHILIM

Album DAWNRAZOR, 1987, Anglie

Styl: gothic rock, legende

Psáno ku příležitosti 20 let od vydání tohoto alba.

Na nádraží přijíždí vlak. Hvízdání kolejnic pomine a falešnými, ale skličujícími tóny harmoniky muže, který v sobě nese kletbu osudu. – Intro: THE HARMONICA MAN – Vlaková souprava se dává znovu do pohybu a tři záporné postavy, jež chtěly už odejít, leč spatří přes koleje poutníka s neproniknutelným výrazem ve tváři, s kloboukem pokrytým prachem cest a s touhou pomstít se za smrt jeho jediného bratra.
„A Frank?“
„Frank nás poslal.“
„“Máte pro mě koně?“
„Zdá se mi jako by tady jeden scházel!“ Smích. Přejde!
„Jsou tady dva navíc.“ Ozve se několik výstřelů.

Musím říkat, kdo z toho turnaje vyšel živý? Řeč zde totiž nebude o dnes již zesnulých hercích jako Charles Bronson, Henry Fonda a další, ale o gothické partě pistolníků FIELDS OF THE NEPHILIM a jejich debutním albu DAWNRAZOR, kde se pánové CARL MC COY a zbytek desperátů nechali inspirovat kultovním spaghetti westernem.Dnes už jsou samotní „fieldsové“ zrovna takovým pojmem jako zmíněný snímek Tenkrát na Západě.
Osudovost materiálu potvrdí už úvodní, pomalu zabíjející SLOW KILL, kde se mísí žalostné kytary s atmosférou Západu. LAURU II odstartuje „u u u u u u…“, kterým jsou známí švýcarští Celtic Frost. V prudce emocionálním refrénu se dostává tenkrát mladičký Carl Mc Coy až na hranice svých možností ve svém ultragoth hlasovém projevu. Celé tohle album je prolezlé atmosférou doby, kdy se účty řešili jenom jedním způsobem a Carl Mc Coy coby šerif v tom dělal pořádek. Vzpomněl jsem si na klip ve skladbě PREACHER MAN. Ať už tenkrát Carl a jeho kumpáni stáli na straně zákona, nebo ti zlotřilci vybírali banky a expresní vlaky. Já ta bandity miluji jako svou rodinu.
Při skladbě VET FOR THE INSANE už nenacházím vhodná slova. Pomalý, veskrze nakažlivě ubíjející rytmus plačtivých kytar přeruší až mírně optimističtější SECRETS. Ta vám však oprátku z hlavy nesundá. Jen mírně uvolní, abyste se mohli na chvíli nadechnout.
DUST. Tak to je nefér! Ovšem, co čekáte od banditů než ránu pod pás? V hlavní roli baskytara a kolty proklatě nízko. Kdo by si troufnul tohle kritizovat, buď nemá kvůli návyku na vizoura všech pět pohromadě, nebo musí být kurevsky dobře vyzbrojený.
Po celkem krátkém ohledání těla bezcharakterně krásné REAMIMATOR se reinkarnujete v podobě jedné z lehkých žen v salónu POWER. V tu chvíli jako byste se ocitli na country bále, aspoň co se týče kytar. Karel vyzvedává svůj hlásek až do punkových výšin. Ten parchant ví, co na mě platí!
THE TOWER. V první verzi téhle skladby, která vyšla před tímto debutem, je saxofon ještě čitelnější než zde, přesto si tuhle porci westernových fazolí oblíbíte.
Titulní rozeklaná a podmanivě nevtíravá je DAWNRAZOR, která teče jek jedovatá rtuť a je tím, čemu já říkám slowly gothic rock. Vokál je zde o poznání sytější a masitější, proto si můžete dopřát k fazolkám i „stejk jako bejk“, i když Carl je už dnes vegetarián.
Po krvavém bifteku, který je nejdelší na El Pasu těchto bastardů, dojde i na poslední, stříbrnou kulku v zásobníku. A tady se ukáže, jestli jste rovný chlap. Buď Vy, nebo oni! To ať si každý rozhodne sám.
Vystřílel jsem celý zásobník své představivosti.
Sečteno, podtrženo. Strhující materiál, ještě načichlý parfémem post punku.
Mimochodem, chcete vědět, jak se pozná pravý gothik?
Nijak! (On je.)

ANI PO DVACETI LETECH NEZTRATILA ŠERIFSKÁ HVĚZDA SVŮJ LESK. Bob Lučan