KILLING JOKE
Hosannas From The Basements Of Hell, 2006
Rituální post punk
UK/Cooking Vinil/
Londýnskou partu Killing Joke, založenou už v roce 1979, poslouchám a uctívám, řekněme od té doby, co jsem alba, jako byla What´s This For? (1981) nebo Fire Dances (1983), tahal na kačerovi. Vlastně by se dalo říci, že mám rád veškerá jejich období i ty krásně synth popové rozmary Night Time (1985) a Brighten Than A Thousand Suns (1986). Vím, že na tuhle etapu tenkrát punkeři reagovali podobně, jako když se Damned příkláněli od punku k popovějším gothic náladám Phantasmagoria (1985) a Anything (1986), přesto obě bandy poslouchají dodnes jak gothici, tak i punkeři.
Po mém nezbytném úvodu přejděme rovnou k věci. Start v podání "This Tribal Antidote" je doslova, jako když odpálíte z rampy anarchistickou raketu. Dokonce už slyším připomínky od některých méně zasvěcených, co se jednoduchosti arzenálu na desce týče. Z mého pohledu v případě Killing Joke jim ale tenhle obřadně pomalovaný ksichtík šamana Jazze Colemana setsakramensky sluší. Když se mi otevřela rezavá brána do pekelné zahrady Hosanas From The Basements Of hell, pochopil jsem, že o důchodu post punkových králů nemůže být ani řeč. Pálivý rytmus ztrouchnivělého rituálu, proudy neurvalých kytar, obnažená baskytara, jedním slovem krása.
Do psyché labyrintu nás láká ethno zmutovaná amfóra "Invocations", kde se dozvíte, že lze vyškrábat symfonický zvuk z Hitchcockovou atmosférou 50. let do klaunského post punku plného smyčců nihilistického dirigenta, který se oddává orgiím s břišními tanečnicemi svůdného orientu. Za to "Impolsion" je tříštivým průmyslovým post punkem slepeným krví umělé společnosti. Zní jako manifest proti novému řádu v hudebním průmyslu. Podobně by se dala charakterizovat i na broušená "The LighBringers", jenž je jako post hardcoreová pocta pro Colemanova psychiatra.
Celé album je ohlodané, jako by na něj zaútočilo 666 potkanů a zbavilo ho mainstreamových kraslic. Ozdůbky tvoří především basa a jednotvárný kytarový rif, který známe například od kolegů Ministry, kteří byli také kdysi ovlivněni novoromantismem a následně se z nich stala elektro industriální mlátička. Na Hosannas from The Basements Of Hell sóla a mezihry nehledejte. Jen hříšně nadržené tempo, které vás odzbrojí, vysvleče do spodního prádla a donutí odpřísáhnout, že se vám to líbí, a pokud ne, budete lynčováni armádou spálených koster, kterým Coleman diriguje a od vás čeká aplaus. Vy zde mnoho nezmůžete. Snad jenom držet krok v rytmu rohatých vizí. Podobné pocity jsem měl i v 94. roce, když vyšlo album Pandemonium. Jednoduchost v případě vražedného klauna je relativní pojem. No a když se ještě na vás vyvalí grandiózní šupa "Judas Goat", která jako by Colemanův špinavý chraplák profiltrovala hudbou východního bloku, příznáte všechno, i to, co jste nikdy neudělali.
Závěrečná "Gratitude" je snad nejpomalejším implantátem na vašem zmučeném těle po výslechu pána, který se jako klouček učil ve škole hrát na housličky.
Autor: Bob Lučan (10/10)
2024 ©