My Dying Bride patří od svého vzniku mezi mé nejoblíbenější, doom metalové souboury. I když i Nevěsta si prošla nejrůznějšími náladami za posledních řekněme "třicet let." Ovšem o tom to právě je o pocitech, ponurých náladách a vzněšeně, temných vizích. I když mám dodnes nejraději období 92-96, tak mě v podstatě určitou formou vždy oslovila každá jejich řadovka a né jinak tomu je i dnes. Aktuální už patnácté album: A Mortal Binding je v podstatě dramatická už od startovní Her Dominion hutnost kytar z podkreslujícím houslovým tónem, dá vzpomenou právě na ty staré časy. Když k tomu připočtete Aaronův growling, tak je přenos v čase zaručený. Jsem šťastný za to, že mi to "evokuje Sear Me." Přes někdejší experimenty v minulém období zde už zase slyšíte i tu starobylou death-doom metalovou žalostnost s gothickou smutností. Tolik typickou pro tyhle melancholické anglány. Ano je v tom i obstaróžní vychladlost, ale vždyť je to umírající nevěsta, která navíc stále žije... tak proč ne. Miluji to zašuměné aranžmá působí tak oprýskaně má na sobě tu původnost doom metalové patiny.

V takové Thornwyck Hymn už se objevuje i melodický vokální projev, který i s hudbou zapadá někde do období Turn Loose The Swans, což opět kvituji. Všude je samořejmě i něco na víc...A je tady The 2nd of Three Bells, jenž působí jako zhudebněná, melancholická báseň podpořena silným videoklipem k vidění na YouTube. Aaronova emocionální odevzdanost působí až modlitebně. MDB ocení především člověk, co jejich hudbu miluje od počátků doomových věků. I když u Unthroned Creed Aaron hlasově proklouzává kytarovou linkou doslova s noblesou. Navíc zde mají i zajímavý prostor housle. Náladové proměny ovšem můžou nezasvěceným připadat trochu sterilní, nebo se u nich dokonce nudit. To, ale není můj případ, protože já jsem byl vždy náladový a melancholický, takže se v jejich vodách nebo spíš bažiných opět cítím dobře. Jako kluk jsem se potácel mezi doomovými monstry, jako jsou Saint Vitus, The Obsessed, Trouble a Pentagram které bráním svým tělem i duší dodnes. Takže jsem na přímočarou zádumčivost naučený. The Apocalyptist je strhující svým tónovacím překlenutím a střídáním hlasových poloh, včetně míst, které vyplňují housle. Tady ano všednost nezevšedněla.

Aaron chrlí černé perly a já padám z útesu do temného moře plné překrásné úzkosti. Vlastně jsem ani nevěděl kam mě až dnešní recenze zavede. To jsou právě ty pocity, kdy člověk může ty druhé inspirovat k poslechu. Svět přeci není jen blažené místo, ale je i plný zmaru, což vidíme dnes všichni. Každopádně tahle deska vás i tou temnotou osvěží. A Starving Heart je dobrým příkladem skutečné doom metalové hymny ve stylu Svatého Víta. Crushed Embers je tečkou za truchlícím obřadem, při kterém ovšem nevěsta stále nezemřela. Tohle beznadějné dílo ve mě paradoxně vzbuzuje jedinou naději pro budoucnost. Myslím, že nevěsta bude ještě hodně dlouho umírat. (8/10)

Napsal: Bob Lučan

Skladby:

01. Her Dominion
02. Thornwyck Hymn
03. The 2nd of Three Bells
04. Unthroned Creed
05. The Apocalyptist
06. A Starving Heart
07. Crushed Embers

Hodnocení: nejlepší 1 2 3 4 5 odpad

Facebook Twitter

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno

Komentování tohoto článku je uzamčeno.

Jméno:
Heslo: