SAINT VITUS - Saint Vitus 1984 USA Doom Metal
Stěny kostela se otřásají, podivné tóny burácí. Tohle je album které pomohlo žánr Doom Metal definovat. Už když se rozehrává úvodní song: Saint Vitus pochopíte, která bije a není to jen pouhý odkaz ranných Black Sabbath, je v tom něco mnohem víc z hloubky undergroundu. Bzukot Chandlerovy kytary natrhává ušní bubínky. U téhle desky člověk pochopí proč je Dave Chandler přezdívaný jako Hendrix doom metalu. White Magic/Black Magic to je song, kde naši temní muzikanti nenechávají nikoho na pochybách. Ponurá barva tónů a Reagersův běsnící vokál straší o 106. Basa bublá, kytara podivně, leč famózně mňouká, a celé dohromady to bzučí jak včelí roj. Sem tam má člověk pocit, jako by spadnul někam do jeskyně, ze které se nejde dostat ven. Zombie Hunger je ve svém středním zadumčivém tempu, jako očistec mrtvolným marastem.
V refrénech si Scott Reagers hraje s hlasem, čímž láká posluchače do své záhrobní sítě. Proto taky není zcela lehké, aby se každý dostal do optimálního myšlení. The Psychopath je toho důkazem. Vybrnkávání činel, rezavý skřípot nachystal půdu na protěžkaný, doomový riff s občasnou hard rockovou obměnou. Saint Vitus se mainstreamu vždy vyhýbali, a nebáli si ušpiňit ruce o ďáblovi vidle. Burial at Sea je jako zaklínadlo, tady vesmír promlouvá svými tajuplnými zvuky, a Reagers vyje do Chandlerovy kytary, je to jako psychadelický dialog v temném rock´n rollu. Doznívají poslední tóny a údery Acostovou paličkou. Na tomhle debutu nám dokázali američtí náladotvůrci, že hymnou doom metalu zde může být každá skladba, co zde stvořili. Je to jako stmelený celek, kterému se říká osud.
Napsal: Bob Lučan
|
||
2024 ©