THE CURE
Album FAITH,1981, Anglie
Styl: post punk
Total time: 36:58
Skladby: The Holy hour, Primary, Other voices, All cats are gery, The Funeral part, Doubt, The Drowning man, Faith
Vedle Siouxsie and The Banshees, Bauhaus a spol. patří nesporně do britské batcave scény THE CURE, založení v roce 1977. Po debutním albu Three Imaginary Boys (1979)a Seventeen Seconds (1980) přináší v roce1981na značce Fiction, stejně jako předchozí dvě alba, lék nazvaný FAITH. Díky svému hořce naléhavému post punkovému popu skupina získává kultovní ohlas. Po odchodu Dempseyho, který na Faith ještě účinkuje, se kapela rozrostla na čtveřici ( Simon Gallup - baskytara, Matthieu Hartley - klávesy s hutnějším a komplexnějším zvukem).
Album FAITH už má, řekl bych, složitější aranžmá. Je to v jistém směru klasika paranoidního rocku. Robert Smith napsal pro album FAITH většinu z depresivních a sebelítostných žalozpěvů. Následně i po albu Pornography (1982) Harley a po něm Gallup ze skupiny odešli a Tolhurst se rozhodl, že nechá bubnování a naučí se mezitím hrát na klávesy.
THE HOLY HOUR je natolik skličující úvod, že i dnes by tenhle poslech lidi zaskočil, jestli by jej přímo nevzdali. Netroufám si ani pomyslet, jak tenhle post punkový pomník drancoval mozek před víc než čtvrt stoletím. Nedefinovatelná baskytara se bezohledně prořezává deklamovanou ozvěnou Smithova hlasu, který se po Faith a Pornography načas usadil ve skupině Siouxsie and The Banshees jako kytarista pomáhal při komponování a i při natáčení alba Hyaena a s baskytaristou Stevem Severinem spolupracoval na krátce trvajícím projektu The Clove.
Další záděr PRIMARY je už mírně optimističtější, tísně a podvědomého stresu vás však nezbaví.
OTHER VOICES pokračuje v uplatňování svých práv demonstrací proti dobré náladě. A když už máte pocit, že to nejpochmurnější máte za sebou a posunete se od COLD WAVE ve stylu Joy Division k barevnější a optimističtější muzice, tak vás deportuje ALL CATS ARE GREY na předměstí Londýna do období podzimu léta Páně 1981.
Absolutně nejoblíbenější je pro mě THE FUNERAL PARTY. Pohřební mejdan se vším všudy, neodvratný konec dekadentního festivalu prostřelí až punkově znějící DOUBT, která je takovým tancem na žiletkách a zároveň i určitým slabikářem batcave scény, jež byla ve své době jak nádherná epidemie. Jen se nakazit! A my, co jsme infikováni už dlouhá léta na periferii společnosti, a že nás zase tolik není, už víme, jak enormní význam pro nás tenhle typ desek znamená.
Kytara v antipozitivní černé poezii THE DROWNING MAN vás hladí po tváři studenou kostnatou rukou. To ovšem nevíte, že vám chce zavřít víčka, aby se vám zdálo něco nadpozemsky krásného. U nejdelší a zároveň závěrečné FAITH, jež je sugestivním bludištěm krajně inteligentní jednotvárnosti. Tomuto post punkovému frontálnímu útoku inkriminované doby přikládám eminentní význam a pro jeho neotřelost dodnes řadím tuhle bandu mezi své favority.
Koncem roku Smith a Tolghurst obnovili spolupráci a natočili sugestivní singl Let´s Go To Bed, po němž následovala The Walk, která se probojovala do hitparády. Spolu s bubeníkem a později producentem Pornography (1982), Andy Andersonem a s baskytaristou Philem Thornalleym natočili Lovecats, jazzově laděný singl, plný gothické fantazie, ale paradoxně skoncoval s depresivní image CURE a udělal z Roberta Smitha rtěnkou okrášlený „sex symbol“. Po albu The Top (1984) odešel R. Smith od skupiny Banshees a soustředil se výhradně na práci v The Cure, kde natáčel další úspěšná díla. Head On The Door (1985), Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me (1987), Disintegration (1989)atd., což mu ovšem nezabránilo v tom, aby si v roce 1990 vzal za právoplatnou manželku Mary Poole. Krásný pár, viďte?
Punková harcovnice a Smithova občasná spolupracovnice z počátku 80.let, Siouxsie and The Banshees, neotřelé horrorové dekadence a výrazné autentičnosti by to natřela těm dnešním umělým „gothickým“ barbínám i dnes ve svých padesáti letech. Žádné kýčovité obrázky růžiček potřísněných krví a rádoby morbidních výjevů zprofanované poezie dnešních neoriginálních plagiátorů. Jen poctivá hudba plná nečekaných zvratů, horrorové mystiky a hlubokého ženství bez uječených fistulí a výraznou profesionální intonací.
Robert a Janet, což je vlastní jméno Siouxsie Sioux, jsou černými „goth stars“ v nekonečném post punkovém vesmíru.
Bob Lučan