I když by se mohl Hussey a spol. tvářit, že už ho gotická scéna jako taková tolik nezajímá, tak si to řekněme na rovinu: „Jsou poslední dávky a poslední dávky“... Intenzita nových skladeb sílí, a i když jako bychom je znali, zase se projevují trochu jinak. Vkusné orgie post-romantických matadorů právě začínají...

U britských kytarových mágů The Mission se mi líbí, že na rozdíl od Sisters Of Mercy stále točí desky. Navíc kvalitní a rozmanité nahrávky. Kolekce nových skladeb působí velmi zvláštně. „Ortodoxní gotik“ by možná řekl až rozpačitě. Ovšem po vícero posleších zjistíte ano, jsou tady opět The Mission! Čarokrásní se svojí nezaměnitelnou, tolik specifickou atmosférou plnou temné romantiky. „Black Cat Bone“ otevírá zasmušilou bránu dávných trnitých odkazů. Netypický blues, rockově ponurý až dunivý zvuk je velmi přitažlivý a i přes svojí, řekněme, mírně psychadelickou, „zeppelinovskou“ zvláštnost, působí velmi čistě a neotřele, nehledě na to, že podle mého soudu je vokál Wayna Husseyho snad na nejsilnější úrovni za posledních třicet let. Myslím, že ten, kdo byl zvyklý na alba „Neverland“ (1995) nebo „Blue“ (1996), tak určitě bez větších problémů stráví například singlový song „Sometimes The Brightest Light Comes From The Darkest Place“.Určitým momentem překvapením byl i návrat Craiga Adamse a Simona Hinklera, což kapelu znovu vyvážilo.

The Mission vždy představovali paletu barev: v 80. letech čarovali s kytarovým baladickým gotickým rockem, plným rtěnek a medových videí. Naproti tomu v 90. letech působili o něco víc avantgardně, řekněme víc psychadelicky, ale i přes alternativní postoj si udrželi svoji tvář a stali se tím originálním gotickým kultem. S melancholickými emocemi se musí umět pracovat. Na nové desce je k mání jak hardrockové, cílené „klišé“, tak i gotický karneval plný tajemných masek, pod které byste rádi nakoukli. Kytarové riffy proklouzávají okultní zábavou, tu a tam i rytmika ztěžkne.

Psát recenzi na moji oblíbenou kapelu je pro mě určité zadostiučinění. Je to takový „očistný proces“. Tenhle materiál má v sobě pozitivní patos současnosti i krásný sentiment z minulosti. Od prvního tónu se mi to dobře poslouchá, má to prostě muzikantský charakter. Mně osobně nejvíc uhranula tesklivá „Swan Song“, která je opřená o překrásné „rolničkové“ kytary. Prošedivělý padesátník Wayne Hussey vyměnil klobouk a drogy za „bekovku“ a zdravotní červené víno. Tohle je pro mě imponující a když k tomu připočtu působivé video tak „Swan Song“ si zařadím mezi skutečné klenoty v působení téhle už tolikrát končící a přesto nikdy nekončící gotické kapely. Vzpomeňme, kolikrát avizovali svůj konec The Cure, kolik experimentů a hudebních ornamentů provázelo kapely The Damned nebo Killing Joke a stále jsou tady - a já jsem za to moc rád.

Autor: Bob Lučan Dekadent