Tak jako kdysi dávno i dnes se mi to opět zdálo, ale ono se to i stalo. Z přílišného, krásného rozrušení jsem probděl dlouhé hodiny, kdy noční zrcadlo neukazovalo obraz mé tváře. Tam v poetice noci jsem zase ožil jako kdysi, kdy ještě internet v plenkách byl a moje duše gotické korespondenci patřila. V dobách kdy hledal jsem pracně nahrávky zasněných interpretů temného řádu. Dnes vidím vše jasně i uprostřed noci. Fatalismus bez rozbřesku duje přes horský vítr a Hodina stínů lechtá mrtvé duše démonů. Zdá se mi to, nebo se gotiky hlas zase probouzí do kontury vyvolenosti? Těsně před svítáním kdy náměsíčné touhy ještě nejsou na ústupu, zjevuje se mi Černá věž. Tenhle hitující ornament je jasným důkazem, že XIII. Století jsou zpět se vší karpatskou parádou, kdy refrény klouzají vašim myšlením. Rytmika kytar dokreslená klávesovými motivy, temnota a čistota zvuku se o sebe netříští, ale naopak, jakoby příjemně spolupracuje. Ještě než vystoupíte po kamenných schodech na Černou věž, slyšíte Sisters Of Mercy v odlesku kamenné aury britských Mission a spřízněnost Evangeline udává poctivý rytmus jenž tolik rád mám. Tady vše plyne emocionálně, uvolněně, kdy cítím odpočatost a větší vkusnost, jisté zamyšlení nad experimentální formou jednotlivých skladeb. Tohle není dogmatické, tohle prostě chcete. Tady Gotika vrací se jak kdysi za skřehotů vran, ač nebrání se digitální "frustraci", která neodmyslitelně patří k současné době, kdy budoucnost světa je nejistá. Líbí se mi, že při hlubším zamyšlení zjistíte posun textové ideologie, která zesílila monstrózní silou. Ve skladbě Havran cítí intonační hlasové projevy někde až v kořenech starých demosnímků nebo debutu Amulet až do rozseknutí svatým "doomem". Mně sečtělost není cizí, tak vím dobře, co tím chtěl básník říct. Ano, i mé tužby byly vyslyšeny. Vesmír vysílá Nocturamu a já chvěji se blahem jako v dobách, kdy jsem byl ztracený v Karpatech. Ikarus vstal z mrtvých a znovu slepuje svá křídla, však tentokrát hororový netopýr je mu mystickým asistentem. Ač Svět je plný slz a bolesti, tak i pod hladinou slz je nádherně. Tentokrát letadlo nepřistálo v jihoamerické metropoli Buenos Aires, ale v šedi německého Berlína. Jako by se zde Petr loučil s hrdinou nás všech pravověrných gotiků, před kterým i sám Murphy cítil vždy silnou úctu. Mistr proměn David Bowie sice zesnul a já sám mnoho slz uronil, ale jeho hudba tu s námi bude navěky. I když jsem byl skeptický v předešlém obřadu zvaném Dogma, dnes cítím jistý druh netradiční, umělecké pokory, při které i já mám znovu chuť skládat mozaiku mystických slov. Zkraje recenze jsem naťukl korespondenci. Byl to právě Petr Štěpán, který mi v 90. letech posílal tenkrát ještě na MC kazetách muziku jako Clan Of Xymox, Rosetta Stone, House Of Usher apod... Ty dopisy mám stále schované a mohu s čistým svědomím říct, že začínají mít emocionální hodnotu. Tenkrát pátrání po gotice pro mě bylo jako žízeň. Ušel jsem notný kus cesty, titul DekadenteMorfin byl následně přes mé výklady zasloužený. Tohle album je jak plné něhy, tak i bolesti a magické přirozenosti zpečetění dosavadní tvorby. Tohle je album u kterého si dokážete baladicky poplakat i lišácky se usmívat, kdy punk je to poupě a gotika ten květ, kde stroj času ožil.

Bob Lučan Dekadent (10/10)

1. Intacto 0:37
2. Hodina stínů 3:53
3. Černá věž 4:39
4. Phobia Nocturna 4:49
5. Havran 6:09
6. Nebe pod Berlínem 5:06
7. Horror Monsters 4:01
8. Nocturama 5:25
9. V slzách příštích dnů 4:45

Hodnocení: nejlepší 1 2 3 4 5 odpad

Facebook Twitter

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno

Komentování tohoto článku je uzamčeno.

Jméno:
Heslo: