Clan of Xymox: Medusa (1986)
Napsal: Blackeye69
Clan of Xymox pro mě byli vždy skupinou, která ve mě dokáže vyvolat naprosto netušené emoce. Čirý chlad a zároveň jakýsi klid, který nabízí jejich hudba mě okouzlil již před několika lety. A právě dnes přicházím s recenzí alba Medusa, která je (jistě nejen pro mě) tím naprosto nejlepším, co tato darkwave formace stvořila. ...
Znáte ten pocit, když se články (či recenze) píší sami? Já toto zažívám právě teď, když mi tu hraje album Medusa od těchto darkwave/gothic rockových stálic a venku je leje jako z konve, cítím se naplněn zvláštními pocity, které dnes zaplní tyto řádky.
Při poslechu alba, které čítá celkem 10 skladeb mě odrovnává hned první z nich a sice Theme I, počátek jakéhosi baladického eposu, s nádhernou linkou kláves, které se do člověka prostě vpijí se zaručenou příchutí tajemna a podivnosti. Takový Clan of Xymox vždy byli a je to i to, co na nich mám rád.
Další píseň, titulní a přízračná Medusa rozhodně nezůstává pozadu. Clan of Xymox vždy hodně sázeli na klávesy a zde to jde vidět naprosto jednoznačně.
Dreams can be hard and mean.
Life is a tormented time, now.
Medusa, Medusa
Kdo neuslyší, nepochopí. ...
Spíše kytarová záležitost i když stále pod taktovkou elektroniky Clan of Xymox je potom Michelle, kterou bych snad označil za jediný, vyloženě slabý kousek alba. Ale copak je možné psát na Medusu objektivní kritiku? Vždyť to albu vás naprosto pohltí! A to hned následujícími songy Theme II, pokračovaní přizračné balady doprovázena nadpřirozeným halekáním je věc, která vás rozhodně nenechá chladnými, či romantické tragédie Louise, která skutečně nepotřebuje komentář. Hudba naprosto zbavena patosu dnešní doby a zkomercionalizovaných postupů, osobité ve své vlastní originalitě, tragické, chladné a zároveň uklidnující, smíření s osudem prošpikované zoufalým voláním s neopakovatelnou silou atmosferických (ač jednoduchých) samplů v pozadí. Album se půlí u okouzlující Lorrentine, písně beze slov, která je však ani nepotřebují. Začíná ostře kovovým zvukem, jako když se otevírá nějaká přízračná vrata a vy jste najednou vrženi do tajemného světa (snad ráje?) kde se odehrává příběh lásky a zrady, bolestivé, krásné, ohromující... I Lorrentine má v mé bestoffce své místo.
Po zamilované Agonised by Love, přichází píseň Masquerade, neříkám, že je to záležitost nějak složitá, ale je to skladba, která dámy a pánové vznikla dávno před vlnou komerčního upírství, je jakýmsi čirým tributem tohoto odvětví, prastarého upířích zákona, uvěřitelná, upřímná, nepopsatelně podmanivá a nejkrásnější upíří skladba, které takový TdV co do atmosféry sahají sotva po kotníky, to vše je skvělá Masquerade.
Tohle se poslouchá taky skvěle...After we Call zní z dálky, pane Morrings klaním se vám. Ty klávesy znějí tak trýznivě....
Zkrčení ve tmě, slyšíte kroky...odkud? Back Door! Zavřete oči a poslouchejte, co cítíte? Tato skladba vás jednoduše dostane a to jak neskutečně poutavým motivem vyluzovaných z kláves, tak i melancholickým hlasem Ronnieho Morringse, který uzavírá toto neskutečné album. Back Door je jednou z mých nejoblíbenějších skladeb od této formace a přestože mám raději upravenou verzi z Best offky, ani originálu nelze upřít jeho kouzlo.
Verdikt: Melancholické, tajemné a krásné, tak jako všechna alba od Clan of Xymox řekli byste, ale Medusa má v sobě ještě něco, je to možná ten nepopsatelný feeling jednotlivých skladeb, možná jen má fantasie, ale TOTO album pro mě stále představuje vrchol tvorby této formace, té, která mě bude svou hudbou provázet až do smrti. ...